Nokturno.net / články

Knížka je syntezí sedmačtyřiceti kratičkých příběhů, jejichž společným motivem je Martin Vrána, na první pohled obyčejný muž středního věku. Bydlí sám v malém podkrovním bytě v Ostravě, je rozvedený a má dvě děti. Je to bezradný a smutný člověk, žije ve vzpomínkách na svou první milou, Evu Topolskou, ve vzpomínkách na čas, kdy se potácel na hranici očekávání a příchodu věcí.
Sled kapitol nám vypráví příběh prosycený Ostravskem, příběh, v němž se Martin potácí životem, v němž se potácí životem mnoho dalších lidí. Zprvu nás zavede do časů, kdy černožlutý byl ten druhý svět, kdy se Martin ještě mohl schovávat na zelení zarostlých haldách a žít ve svých snech. Černá a žlutá, pruhovaná tygří barva, je zde symbolem „světského“ světa, světa všednodenních starostí, světa ostravských ulic osvícených žlutými světly pouličních lamp. Spatříme ji na tvářích lidí, na ulicích, v pocitech.
Procházíme příběhem infikovaným černožlutým morem, který se šíří lidmi jako marnost, která vás „zlomí dřív, než dospějete“ přes všudy přítomnou samotu, samotu v lásce, samotu v osamocení až k úplnému konci a k myšlenkám na něj.
Provází nás třebas ten nijaký Martin Vrána, zatažen do cizího světa, donucen hrát cizí hru, někdy je vystřídán Evou, její ochablostí a prázdnotou na duši, jindy Monikou, Martinovou milou, ale v důsledku na tom nezáleží. Ať tak či tak, pohlížíme na ně jako na ztracené děti, ne černožlutě, ale v mnohých odstínech, neboť v nich ještě stále přežívají vzpomínky na ty „světy, ze kterých skutečně pocházejí“, na světy někde v „lesích za obzorem“.
Přesto se jich zmocňují pocity, které je nutí říkat „sobě nevěřím, ani se sobě nelíbím“, svět je ubíjí a oni sami začínají hrát jeho hru, podobně jako jejich rodiče, kteří se utopili v manželství. Ptají se po konci, po smyslu, ovšemže marně.
Tu a tam příběhem přesto zableskne naděje. Třeba když Martin maluje pravěké lovce na zdi svého bytu. Nakonec je však stejně zamaluje, jako by říkal: „když už to můžeš mít, nedokážeš to mít“. Navzdory těmto zábleskům v příběhu dominují symboly samoty, osamocení, marnosti a prázdnoty.
Martin se zříkává hledání, přesto však podvědomě hledá. Zříká se svých snů a přeci v něm ještě přežívají. Pomalu přechází v život „bez vědomí ve vědomí“ symbolizovaný úrazem způsobeným při nehodě. Poznává však, že ani takto se nedá žít.

Každá z kapitol nám otvírá kousek příběhu, část z něčího života, podanou s jemností a hloubkou a s neobvyklým citem hledat a nalézat krásu v mnohdy běžných každodennostech.
Knihou neustále pulsuje jedna jediná myšlenka, kolem níž neustále kroužíme a nahlížíme na ni ze všech stran. Určitý životní pocit, možná spojený s životem ve městě, protože právě město je kulisou pro Balabánovo vyprávění. Živou pulsující kulisou, která se prolíná životy lidí, která prosakuje do jejich každodenního bytí. Šedé panelové domy vystavěné na zelených loukách, doly a horníci a zakouřené hospody, vinárny a bary...
Na první pohled kniha řešení nepřináší. Ale on přeci každý nakonec nalezne to své. Snad je vše opravdu obsaženo v tom prostém „jsme tady“, v sousloví planém, mírně beznadějném a přeci skýtajícím naději.