Nokturno.net / články

Jsme tady. Otevřme černou knihu, nalejme šálek čaje. Dnes nebudeme hledat, nebudeme tápat. Čeká nás deset povídek a není kam spěchat. Nuže do toho.

Jan Balabán ohlásil svou novou knihu minulý týden, v tichosti ji pokřtil v pondělí 4.12 v ostravsé Fiducii. Byla to příjemná komorní chvíle provázená básníky, zpěvačkami a korunovaná čtením povídky Most, která v podání Balabánova příjemného burácivého hlasu získala na síle. Knihu jsem přečetl rychle, vesměs na sedadle v tramvaji nebo ve vlaku z Brna do Ostravy. Bylo to dobré čtení.

Předchozí Balabánův titul jsem přečetl mnohokrát – kniha Možná že odcházíme byla předmětem mé bakalářské práce a její zkoumání se pro mě stalo jakousi brankou k Jsme tady. Nemohu se vyhnout srovnání, které se nadto samo nabízí; Jsme tady byl původně zamýšlený titul pro Možná že odcházíme. Nakonec je dobře, že zůstal ušetřen pro novou knihu, ke které přiléhá mnohem lépe a těsněji. Jsme tady je silnější, jasnější, ryzejší.

Povídky jsou tentokráte delší, většinou něco mezi patnácti a dvaceti stránkami. Balabán osciluje mezi povídkou a rozsáhlejší prózou již delší dobu a tato volba „na půl cesty“ je dle mého názoru ideální. Kupříkladu krajiny je v knize více. Ať už je to Ostrava, barvité popisy vysokých pecí a vítkovických ulic („výčepy, zastavárny, herny“), nebo Vysočina, zdejší louky a lesy. A všechno se prolíná, v obrazech, ve vzpomínkách; uvnitř i vně. V knize znovu nalézáme mnohé odkazy, opět na Bradburyho, ale třebas i na předešlou knihu: „Kam odcházíme? ptal se sám sebe…“ nebo na písňové texty a jistěže Písmo svaté.

Svébytným odkazem jsou pak samy postavy, které přicházejí z předchozí autorovy tvorby a říkají nám o sobě více. Některé se příběhem jen tak mihnou (pseudohoral Vladek z povídky Do chodníčka projde povídkou Tchoř), jiné jej drží svázaný svými osudy. Postavy dostanou větší prostor a přesunou se z krajiny náznaků do zemí vyřčeného. Jejich osudy jsou drsnější, více je prožíváme, jsme více s nimi: dusíme se spolu s Ludvíkem Chmelnickým, když prožívá astmatický záchvat, topíme se v chlastu s Emilem Zábranou, truchlíme pro zemřelého muže jeřábnice Světlany. Chlast, drogy, smrt blízkých, smrt ideí a ideálů – to je ale jen první krajina, kterou zde nalézáme.

Tu druhou, tentokráte mnohem více osvětlenou, tvoří záblesky štěstí, záchvěvy někdejší krásy. Něco, co člověka nakopne zpátky do života. Můžeme tomu říkat třebas naděje. „A potom vidíš, že horizontální rovinu beznadějného záporu protíná vertikála a zrodí se ano, dítě dvou nesmiřitelných ne. Takt krásně si o Patricia ještě nikdy nepředstavila. Vešla do svého domu, jako by se konečně po dlouhé době zas jednou vrátila z kostela.“ Bylo-li možné v knihách předešlých nalézti nejistotu ve víře, zde nalézáme spíše kritiku onoho stavu: „Tohle má být víra? Že to moje zlé padne na někoho jiného?… Jen natíráme futra beránkovou krví, aby si ns náhodou nespletli a nevtrhli k nám… Takže netíráme. A to je naše víra.“

Balabánova poetika je stále jasnozřivá a neotřelá: „Jako by z jeho těla nějaký Šajlok vyřezal libru masa zrovna v krajině srdeční a lásky, které přicházely po Haně, vždycky zkončily rozpačitým odmlčením právě v tomto prázdném prostoru.“ K dosažení zpřítomnění užívá drobná konkrétna, třebas výčet názvů značek telefonů, notoricky známé pokřiky fanoušků otbalového mužstva atp. Povídky jsou psány s vypravěčským nadhledem, který se tu a tam ponoří do něktéré z postav. Lehce neobvyklá je Ich forma povídky Tchoř, kterou můžeme chápat jako jakousi zpověď.

Inu, kniha je to neobvykle čtivá a silná. Donutí Vás přemýšlet a to není málo.