Nokturno.net / články

"Proč zrovna středověk?" napadá mne. Knížka samotná o středověku nevypráví. Příběhy jsou většinou zasazeny v čase a prostoru spíše neurčitě, ale zcela jistě do současna. Možná, že se jedná o středověk autorův, knížku napsal v čtyřiatřiceti letech. "Ano, asi tomu tak bude." říkám si nejistě. Nejistota je totiž pocit, který převládá v mých úvahách o povídkách v knize obsažených. Je jich patnáct. A jedna báseň. Vše úhledně sepsáno na pouhých šestasedmdesáti stránkách malého formátu, doplněno sugestivními ilustracemi Pavla Šmída.

"O čem to vlastně je?" zní obligátní otázka. Ani zde si čtenář není jist. Pokud přistoupí na autorovu hru a popustí uzdu své fantasie, může mnohdy skončit v neznámých vodách imaginace, kde se s bárkou autorského záměru potká jen stěží. Jakožto lyrizované prózy totiž Balabánovy povídky nabízí dosti široký prostor k přemítání a úvahám, jakkoli jsou rozsahem neveliké (nebo možná právě proto).

Hned první povídka s názvem Ena mi vcelku přirostla k srdci, jakkoli je neurčitá, sestávající z povídání dvou postav "o světle", z nich jedna je vědoucí (vidoucí), druhá nevědoucí (slepá), která vchází do řeky, nedbaje nebezpečí utonutí. Nakonec je neznámým zachráněna, při čěmž mi vyvstává na mysli biblický křest v řece. A o tuto myšlenku jsem se ve svém chápání těch příběhů opřel, neboť podobně se i kniha končí - muž putující za světlem, utíká před tmou, ale nakonec se spokojí s putováním "v údolí stínu smrti" - jako člověk, unikající peklu, jenž nedosáhne na nebe. Ale kdo ví, jak tomu doopravdy bylo.

Kniha není jen vážná. Jsou zde i lehčí témata, zastiňující svým podáním jiné myšlenky. Jedno však mají všechny společné - neskutečnost, spojitost se snem, prolínání reality a fantazie. Obrazy postrádají smysl, vše je zde možné, a přeci ne. Hrdina zde není svým pánem. Je smýkán osudem, je vyhozen z vlaku jako v povídce Čínský znak, cítí se jako "v lihu vymacerovaný mlok, pro kterého se nebe stalo zátkou".

Když uvažujeme knížku jako předchůdce nyní známé Balabánovy knihy Možná že odcházíme (nebo i dřívějších knih), nalezneme zde mnohé podobnosti. Příběhy jsou stejně laděné, avšak halí je mlha autorovy představivosti, jeho vlastní podání někdy zřejmě jistě událých příběhů.

Středověk je přečteníhodná knížka. Když jsem ji jedno vonící odpoledne četl na mé oblíbené lavične na konečné ve Výškovicích, přisedla se ke mně starší dáma, chvíli si četla v Bibli, pak vstala a řekla: "Co to čtete? hm, Středověk. Takové nesmysly. Čtěte Bibli, to je jediná pořádná kniha". Podala mi letáček mezinárodní křesťanské misie, otočila se a byla pryč. Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale za pravdu jí dát nemohu. Přeci každá, byť malá, knížka má svou cenu a něco na ni je. Nejen slovem božím živ je člověk...

"Její pohled se zamžil. Třásla se v něm perleť - jako když se pije víno v noci. Jako když nejkrásnější z žen chodí po okenních římsách a vědomí devíti životů se mění v jistotu devíti smrtí a pravda se zjevuje nahá, když se měsíc v úplňku zrcadlí na hladinách rybníků, ve kterých ti žraloci sežrali sestry."