Nokturno.net / tvorba / dílko

Tris se líně táhla tmavými ulicemi, osvětlenými pouličním osvětlením. Šla nejpomaleji, jak to bylo jen možné, ale vzdálenost mezi ní a jejím domem se zkracovala. Cestou uvažovala o tom klukovi, se kterým strávila večer u nějaké šílené ženské pro čaj. Ale oba jí byli něčím sympatičtí.
On hlavně tím, že z ní nepáčil, co mu tajila. Avšak něco v ní jí napovídalo, že jí v něčem také neříkal pravdu, ale dál to neřešila. Sama mu za ten večer párkrát zalhala, tak proč by se na něj měla zlobit nebo jej hned za něco obviňovat.
Přemýšlet přestala, když stanula u chodníčku vedoucího k jejím dveřím. Vstoupila tedy na něj, z kapsy vyštrachala klíče, rozklepanou rukou strčila klíček do zámku, otočila jím a vešla do domu.
„Kde jsi byla tak dlouho?!“ na chodbě už na ni čekala její matka. Byla naštvaná, ale zároveň vyděšená strachem o své dítě.
„Šla jsem ven a potkala jsem jednu milou paní a pomohla jí s taškami. Nesla v nich žrádlo pro kočky. Nabídla mi čaj, tak jsme si do teď povídaly,“ částečně jí zalhala a zatvářila se omluvně. Nechtěla svou matku děsit, ale na pár hodin na vše zapomněla a nelitovala toho.
„Měla jsem o tebe strach,“ okřála její matka nakonec, vrhla se ke své dceři a pevně ji stiskla ve svém objetí. Komu by asi dala přednost, kdyby věděla, co dělá její manžel? Bála by se o mě? pomyslela si.
„Promiň,“ omluvila se a vyprostila se z obětí své matky. „Ztratila jsem pojem o čase, ale už jsem doma,“ vymluvila se a chtěla se vydat ke schodům do pokoje.
„Neměla bys maminku tak děsit,“ ozval se za jejími zády káravý hlas otčíma. Otočila se k němu a její vraz se změnil na plný nenávisti a pohrdání.
„Ts,“ odfrkla, vyběhla schody a práskla za sebou dveřmi. Zoufale praštila zády o dveře a svezla se po nich dolů. Složila hlavu do dlaní.
Pak ji pozvedla a shlížela upřeně na to místo uprostřed pokoje, na to, kde za ní přišel poprvé, na to, kde si poprvé začala myslet, že se z ní stává jen prachobyčejná kurva. Hned po tom si vymohla výměnu koberce, vyměnit pokoj jí nedovolili.
„Frey,“ zaslechla za dveřmi konejšivý hlas své matky a pocítila na zádech tlak pokusu o otevření. Frey, tak jí říká jen maminka, nebo Freyi.
„Ano?“ uhnula bokem a nechala svou matku vstoupit dovnitř. Pořád byla na zemi a sedla si do tureckého sedu.
„Chci ti jen říct, že teď jedu k babičce, zůstanu u ní do konce týdne. Je totiž nemocná a před chvilkou volala, jestli bych jí nemohla pomoct,“ oznámila jí klidně trochu ztišeným hlasem. Bylo totiž úterý.
„Můžu jet s tebou?“ chytla se Tris šance, že by mohla být s matkou sama. Chtěla vypadnout. Mohla být chvíli v klidu a nemusela se bát.
„Nechci, abys to chytla od ní. Zůstaneš sama a kdo by se staral o Etrica,“ zmrazila její nadšení. Tris jen němě otevřela pusu, ale hned ji zase zaklapla.
Nemělo by smysl se dohadovat. Její otčím, Etric, by se určitě přimluvil za to, aby jako skoro dospělá puberťačka mohla zůstat sama doma. Ale udělal by to jen pro svoje potěšení.
„Nemohla bych přespat u nějaké kámošky?“ zeptala se rezignovaně.
„Zítra buď ještě doma, a pak si to nějak domluv,“ řekla její matka, sehnula se k ní, aby ji dala pusu na čelo na rozloučenou, pohladila ji po tváři, odešla a tiše za sebou zavřela.
„Bezva,“ zavrčela vztekle a plácla sebou na zem. Koukala do stropu a připravovala se na nejhorší.

Kieth rychle spěchal domů. Celou dobu si trochu nadával, že zapomněl na čas a přijde tak pozdě a oni ho za to pěkně seřvou. Ale útěchou mu byla vzpomínka na Freyiny oči. Tak divoké a přesto smutné, zklamané, plné bolesti. Nikdy nepoznal někoho jako je ona.
Gabriel mu za to asi neřekne nic pěkného. Byli domluveni, že to odpíská rychle, ale přece nemohl. Bylo by to od něj pěkně hnusné. Ale co, svět se přeci nezboří. Nebo že by snad ano?
V uších mu stále zněla první věta jejich setkání Čum na cestu, vole! a byl si naprosto jistý, že lidi, které nezná a kteří jí nejsou sympatičtí ani trošku, se od ní slušnosti nedočkají. Všechny zvuky dozněly, když spatřil tmavé dveře jeho takzvaného domova.
Nechápal, jak to zařídili, aby se předešlí majitelé odstěhovali někam úplně pryč. Ale vyšší mocnosti jsou schopné všeho a dokáží mnoho.
Avšak byl u nich teprve krátce, spoustu se ještě musel naučit.
„Kde se flákáš?! První úkol a ty si dáváš tak načas! Myslíš, že toho máme málo na práci?“ začal jej Gabriel okamžitě hubovat.
Že tohle většinou vždycky odhadnu skvěle, povzdechl si, mlčky.
Zhluboka se nadechl. „Je to můj první úkol, proto si na něm chci dát záležet,“ argumentoval. Byl mladý, přesněji naprostý zajíc, ale nehodlal se nechat urážet, byť i o hodně staršího i zkušenějšího Gabriela.
„Dobrá. Zítra přijde jeden chlápek, je to něco jako můj spolupracovník, takže budeš držet jazyk za zuby. Je ti to jasné?“
„Naprosto,“ zamumlal Kieth. Po schodech vyšel až do druhého patra, kde měl pokoj. Natáhnul se na postel s rukama za hlavou. Koukal do stropu.



„Pozdrav babičku a brzy se vrať,“ loučila se ještě naposledy Tris se svou matkou, než odjede. Nakonec jí zamávala a pozorovala ji, když nasedla do auta, nastartovala a pak už se jen světla modrého fiatu vzdalovala.
„Freyo, zůstali jsme sami. Určitě víš, co to znamená,“ dotíral hned na ni její otčím. Obtočil jí ruce kolem pasu, pokusil se ji políbit na krk a stahoval jí ramínko od trička.
„Vzbudí se v tobě ty tvoje prasácký pudy?“ vysmekla se mu rychle a dala si odstup. Nenávistně zúžila oči a semkla rty pevně k sobě.
„Nemluv tak se mnou. Budeme spolu celý týden,“ její chování jej neodradilo. I z pohledu nezasvěceného na něm bylo poznat, že ji chce, moc.
„Omyl,“ usmála se a zakroutila hlavou. „Nebudeme. Mamka mi sama dovolila, že můžu spát u nějaké kamarádky,“ její úsměv se stával stále širší a širší.
„Vím, ale až od zítřka,“ připomněl jí. Kochal se pohledem, když jí její úsměv pomalu mizel a stával se z něj kyselý úšklebek. „A kdo ví, co se do té doby může stát?“
„Ale nemusí vědět, že jsem odešla už dneska,“ nasadila zpátečku. Poodstoupila o krok, když se o ten krok přiblížil její otčím. „Jdu si sbalit,“ vydala se ke svému pokoji.
„Tak to prr, děvenko,“ popadnul ji za loket, přitáhl k sobě a stiskl ji za obě paže. „Zítra si jdi, kam chceš, ale dneska jsi moje, ať se ti to líbí nebo ne,“ surově ji políbil.
„To si piš, že se mi to nelíbí,“ kousla jej do rtu. Své si otírala od pachuti těch jeho. Bylo jí z něj špatně, bylo jí na zvracení.
„To mě ale mrzí, ale budeš se s tím muset smířit,“ nebral na ni ohled a hrubě ji táhnul po schodech, vpadl s ní do ložnice, kde spával s její matkou. Hodil jí o postel.
„Měli by tě zavřít! Chudák máma!“ prskala po celou dobu, co z ní stahoval oblečení. „Nejseš nic, jen ubohej pedofil!“ zachrčela.
„MLČ!“ nebavilo jej poslouchat její neustálé řeči a uhodil ji. Když jí zbavil téměř všeho oblečení, kterého nebylo moc, zaměřil se i na sebe.
Když byl nahý, lehl si na ni, ale nikam nespěchal. Už to nebyla ta malá holčička, ale pěkná a poměrně vyvinutá žena. Pohrával si s ní a nejen pro své potěšení. Věděl, že čím déle ji takto bude trápit, tím delší dobu bude jediným mužem v jejím životě. Nebo že by se přece jen mýlil? Ne, nepochyboval o tom. Když už měl toho hraní dost, roztáhl jí nohy, položil se mezi ně a konečně, asi po čtrnácti dnech, byl uvnitř ní.
Claire, Trisina matka, byla sice velmi krásná, ale chyběla jí ta jiskra mladosti, kterou si vynahradil na své nevlastní dceři.
Tris se cítila hrozně. Myslela, že se každou chvíli z toho pozvrací. Utéct mu nemohla, nic by nezmohla proti člověku jako je on. Je mnohem silnější. Odvrátila obličej stranou, aby se na něj nemusela dívat. Jeho pohyby se zrychlovaly a její odpor se zvětšoval. Chvíli na to pocítila, že její otčím svou potřebu vykonal a snad už jí nechá ten večer na pokoji. Odvalil se bokem a spokojeně oddychoval. Ona se zahrabala do přikrývek a odtáhla se co nejdále.
„Hotov!?“ vyštěkla znechuceně a těšila se až vypadne z místnosti. Určitě si dá sprchu a probrečí půlku noci, dokud ji nedostihne spánek.
„Nebuď na mě tak zlá. Udělal jsem z tebe ženu, měla bys mi být vděčná,“ natáhl k ní ruku a přitáhl si ji k sobě i navzdory jejím protestům.
„Když jsem byla v šestý třídě. To ti určitě budu vděčná,“ zavrčela netrpělivě. Už od něj chtěla pryč, být od něj co nejdále. Jediný světlý bod viděla v tom, že i kdyby měla spát na ulici, do konce týdne už s ním nebude. Nebude jej muset snášet.
„Aspoň budeš zkušenější. Běž k sobě do pokoje,“ naposledy ji v ten den políbil a pustil. Popadla šanci a svoje věci a vyběhla z ložnice rodičů jako namydlený blesk.
„Kurva,“ zaklela, když byla u sebe. Svoje oblečení hodila do kouta, nebo někam v temné místnosti, popadla své pyžamo, které tvořilo triko a volné tepláky a zapadla do koupelny.
Napustila si plnou vanu vody a dala si do ní, pro zpříjemnění situace, trochu pěny. Vlezla si do vody, zaklonila hlavu a opřela si ji o hranu vany. Teplo horké kapaliny jí prostupovalo a pomalu na ni dopadala únava. Uchopila mýdlo a chtěla ze sebe vydrhnout jeho pach, jeho otisky, všechno, co by připomínalo jeho.
Marně těch několik let doufala, že přijde o rozum, ale tento dar jí nebyl dán. Když skončila, ač nebyla přesvědčená, že ze sebe všechno smyla dost důkladně, osušila se a oblékla si pyžamo. Vrátila se do pokoje, lehla si do postele, do náruče si vzala svého oblíbeného plyšového medvídka a rozplakala se. Brzy na to usnula s nadějí, že se již nikdy neprobudí.



Připozdívalo se, ale stále se mu ještě nechtělo spát. Uvažoval co bude v budoucnu. Doufal, že tato akce bude úspěšná a on se stane jedním z nich. Bude povýšen.
Zároveň přemýšlel nad tou dívkou. Bude tvrdý oříšek. Nesmí však ani na chvíli ukázat, či se jen slovíčkem prozradit, kdo je. Nejspíš by mu přestala věřit ještě dřív, než by vůbec začala, což by zmařilo celé hodiny plánování. Navíc Gabriel by ho vůbec nepochválil.
Sice se tak nějak o Gabriela moc nezajímal, co o něm říká a podobně. Jenže přeci jen, na něm záleželo, jak o něm bude mluvit u hlavního šéfa.
První akci umí zkazit úplně každý. Dokonale ji provést je už mnohem horší. Kieth se ale zařekl, že všechno vyjde, přesně jak si určil, než začali.
Řekněme, že by se něco opravdu nepovedlo. Chtělo by to nějaké náhradní řešení, nějaké opravdu dobré, které by se podařilo, ať se děje cokoli.
Otočil se na bok. Zadíval se na noční stolek, na němž stála sklenice s vodou, nebojte, ne na zubní protézu, a bílé pírko. Mělo být motivací, a také že bylo.
Zasnil se, jaké by to bylo, mít jich víc. Sice se zatím obešel i bez nich, vždyť je, tam kde je, jenže takhle by jej aspoň více uznávali. Do teď ho mají za nějakého neschopného břídila, a to, že přišel pozdě, tomu jen přidalo.
Měl vztek.
Ještě trochu zapřemýšlel nad Tris. Také by rád věděl, kdo že to má zítra přijít za Gabrielem jako jeho spolupracovník. Uvědomoval si, že asi brzy bude nesnášet tyto sousedské a společenské události. S hlavou plnou vířících myšlenek se pokusil usnout.



Tris se probudila poměrně brzy ráno. Bohužel, se zase probudila, neusnula na věky. Podívala se z okna a venku svítilo sluníčko. Vypadalo to na překrásný den. Ale jak se to vezme. Přehrála si v hlavě celý předešlý den, zašla do koupelný, vyčistit si zuby a když se vrátila zpět do pokoje, vytáhla si batoh, naházela do něj oblečení, oblíbeného plyšáka a převlékla se do podobného modelu, v kterém strávila včerejšek. Věděla, že musí vypadnout, už tam nechtěla trávit ani minutu. Hodila batoh na záda, přešla ke dveřím a uchopila za kliku.
Ať dělala, co dělala, dveře se neotevřely. Bylo zamčeno. Ona přece zamknout nemohla, neměla důvod. Ihned jí došlo, že je to práce jejího otčíma. Už jí došel i význam vět Kdo ví, co se do té doby může stát?a taky se stalo. Jednoduše ji zamknul a odemkne jí až se vrátí z nějaké schůzky se svým spolupracovníkem, což bude, bůhví kdy. Všimla si dopisu na stolku, na kterém stálo: Pustím tě, až se vrátím. Zase si pohrajeme. Už se těším.
„Parchant,“ kopla nohou do stěny a bylo jí naprosto jedno, že její chodidlo to vzalo dosti bolestivým způsobem. Víc se starala o to, aby jí něco napadlo, jak se dostat z té pozlacené klece pryč. Pohlédla ven oknem a dostala sice divný, ale přesto nápad.