Nokturno.net / tvorba / dílko

Dnešní ráno vypadalo pro Kietha slibně. Sluníčko svítilo do oken a příjemně hřálo. Rychle se vyhrabal z postele, provedl něco ve smyslu ranní hygieny a šel oznámit Gabrielovi, že se jde znovu vrhnout do pokračování úkolu.
Sešel po schodech dolů a všimnul si pozdvižení v celém domě. Vládlo kvůli příchodu toho spolupracovníka. Nezbude mu tedy nic jiného, než to vyklopit rychle, aby je nemusel obtěžovat dlouho.
„Myslím, že bude nejvhodnější, když se ztratím, Gabrieli,“ řekl opatrně.
„Jo, v tom máš pravdu. Neměl by tě tady vidět. Sice jsem mu řekl něco ve smyslu, že bych měl mít syna, ale jakmile to slyšel, tvářil se jako správně kyselý citron,“ vypadal Gabriel zamyšleně. „Rád bych věděl, co jej na tom tak žere. Hlavní sice říkal, že tady máme pomoci cosi vyřešit a tenhle by s tím měl mít cosi společného. Netuším však, jak by mohl znát tu holku.“
Kieth se tím nijak nezatěžoval. „Jakže se ten chlápek jmenuje?“
„Etric Atroce.“

„Debil, zamknout mě ve vlastním pokoji! Kde sehnal klíče?“ prskala sama pro sebe, zatímco předupala pokoj k oknu, vylezla si na psací stůl, okno otevřela a vykoukla ven. Do oka jí padl už tolikrát využitý žebřík pro matčin břečťan. „A já si myslela, že jsem ten klíč ztratila,“ praštila se dlaní do čela. „Sorry, mami. Slíbila jsem, že už tam nepolezu, ale tahle situace si to vysloveně žádá.“
Slezla ze stolu, hmátla po tajných úsporách, protože nevěřila, že se v nejbližší době vrátí zpět. Hned na to vzala do ruky tužku a papír a nechala svém drahému otčímovi vzkaz: Těšíš se zbytečně. Hraj si, s kým chceš, já už to nebudu. Nečekej mě.
Nechala jej ležet na stole. Opatrně vylezla z okna, pravou ruku a nohu natáhla k žebříku porostlém břečťanem, zachytila se a přehoupla se na něj celým tělem. Aby nespadla, sešplhala dolů, kde seskočila na pevnou zem.
Rozhlédla se po ulici, po domech a uvažovala, kam by tak mohla jít. Ale hned si na to řekla, že jí to může být jedno Vždyť všude je líp, než tady. Přeběhla zahradu a chodníkem šla, kam ji zrovna nohy nesly. Prakticky se o to ani nestarala. Z batohu si vytáhla sluchátka, discmana v něm nechala, nasadila si je na uši a pustila si na plné pecky Nightwish, End of all hope.
V rytmu hudby našlapovala a občas si pobroukla nějakou tu notu. Nohy ji nějakým záhadným způsobem donesly před dům Kiethovy tety, která byla posedlá čajem, Sáry. Zkusit by to mohla, tak se dostala až ke vchodu a zaklepala.



Korzoval po místnosti. Občas mrknul na hodiny. Přemýšlel, jen se mu nějak nedařilo vymyslet vhodný plán. Sára mu donesla šálek čaje.
„Copak se děje?“
Jen mávnul rukou. „Asi nikdy Gabriela nepochopím. Věnuje se této práci již tolik let, řekněme, že víc než hodně. To mu nikdy nepřišlo těch lidí líto?“
Posadila se. Pozorovala ho, jak je napůl zoufalý, napůl vzteklý. „Bylo mu jich líto, když začínal. Nemysli si, že to byl nějaký tyran a necita. Vždyť by jinak nebyl tam, kde právě je. Nemám pravdu?“
„Nejspíš máš. Ale… Když ho vidím a on je tak ledově klidný. Prostě to nechápu. Mně to v hlavě šrotuje, aby zapadly všechny kolečka do sebe a konečně to ukázalo možné řešení, jenže on…jako by mu to bylo jedno. Jako by věděl, že se to samo nějak vyřeší, on jen trochu situaci popostrčí.“
Pousmála se. „Vidíš, že ti to myslí. Také se jednou dostaneš do této fáze, když budeš vše brát s klidem, protože to ovlivnit nemůžeš, jenom tomu napomoci. Kdybys ses pokoušel o ovlivnění toku osudu, nedopadlo by to dobře ani pro tebe, ani pro lidi, ani pro nás,“ usrkla si.
„Takže mám jen nečinně přihlížet, jako on?“ zavrčel.
„Špatně jsi mě pochopil. Gabriel musí nečinně přihlížet. Ví, jaké to je, když se pokusí ovlivnit osud, ví, co by všechny čekalo,“ ztišila hlas.
Kieth zbystřil. Nakrčil obočí. „On už se o to někdy pokusil, že ano?“
Tiše přikývla. „Když křižovali syna božího, Ježíše. Chtěl tomu zabránit, vlastně jste si tolik podobní. Ježíšově smrti na kříží už zabránit nedokázal. Avšak jeho oživení o tři dny později po umístění do hrobky, to měl na svědomí on. Jenže tohle už se v historii neobjevuje a on se tím nechlubí. Kdo by se také chlubil vlastními chybami?“
„Moment, to mě zajímá. Co se stalo?“ posadil se do křesla.
Zhluboka se nadechla. „Začátek již tedy víš. No, prostě tři dny na to vstal Ježíš z mrtvých. Zásluha patřila Gabrielovi. Jenže tak jednal i proti zákazu Samotného nejvyššího. Začaly se dít podivné věci, je jich spousta a v bibli chybí. Přece nebude Šéf chtít, aby lidé věděli, že i on někdy nedokáže uhlídat své věrné poddané.“
„A co se stalo Gabrielovi?“
„Bez trestu z toho nevyšel, to je jasné, ale protože kdyby nebylo odpuštění, nebyli bychom ani my, dostal podmínku, sotva dostal poslední pírko, byla mu odebrána křídla. Jen na čas než si je zase vysloužil zpět.“
„Od té doby je z něj takový studený čumák?“
„Téměř. Býval takový opravdu živý, chtěl pořád něco měnit, jenže pak začal pomalu zjišťovat, že nic změnit nemůže, postupem času se tedy zatvrdil.“
Někdo stanul uprostřed místnosti. Objevil se tam z ničeho nic, nepoužil okno, nepoužil dveře, ani komín, jako Santa Claus. Jen zatřepal křídly a schoval je.



Nikdo jí neotvíral. Zkusila tedy, jestli je odemčeno. Když bylo, vstoupila dovnitř. Zaslechla jen nějaké tlumené hlasy z obýváku.
Rozeznala něčí rychlé kroky, také vzteklé mumlání. Ženy a muže, spíše chlapce. Žena byla téměř klidná, jen se občas posměšně uchichtla chlapcovu vztekání. On zase v jednom kuse mluvil, něco nechápal, něco se snažil pochopit.
Nakoukla tedy dovnitř klíčovou dírkou.
Uviděla Kietha korzovat po místnosti a Sáru v křesle usrkávat čaj. Zaposlouchala se do jejich rozhovoru. Věděla, že je to neslušné, ale nemohla si v tu chvíli pomoct.
Kieth se rozčiloval nad nějakým Gabrielem. Jméno jak pro anděla. Musela se v duchu usmát, andělé přece neexistují.
Postupně si tím však přestávala být jistá. Vypadalo to, jako by spolu rozmlouvali o věcech, které s lidmi moc společného neměly. Ba naopak, naprosto se vymykaly jejich chápání.
Vždyť legenda o Ježíši, jak byl ukřižován, protože jej Jidáš prodal za třicet stříbrných, pak byl pohřben do hrobky, z které po třech dnech vylezl živý a zdravý, byla známá všem, věřícím i nevěřícím. Nebyla to přeci žádná novinka.
Jenže jak by mohl nějaký Gabriel, který žije teď, ovlivnit věci staré téměř dva tisíce let? Leda že by opravdu existovali andělé, nebesa, něco mimo lidské chápání. Ale znělo to naprosto šíleně.
A proč by měl dostávat pírka? K čemu? A ještě postupně? Jaká křídla? Snad maškarní? A co podmínka? Odpuštění? Jedno větší šílenost než druhé.
Najednou se tam zčista jasna objevil muž se světlými vlasy, prostě se tam najednou zjevil. Na zádech měl obrovská křídla, která otřepal a schoval. Vypadal příjemně, přesto z něj však čišel chlad.
Zatřepala hlavou, aby se probrala. Už pochybovala o tom, že je normální. Ale určitě pro to musí existovat nějaké logické vysvětlení. Jenže žádné ji nějak nenapadalo. Jedině…. Ale tu myšlenku hned zapudila.
„Sáro, zase tady blbneš mladého historkami o mém nepříliš slavném mládí?“ promluvil. Jeho hlas byl podivně příjemný, připomínal hlas samotného větru. Dokonce i působil, že by někoho odhodil o pár metrů dál.
Žena mu rukou pokynula ke křeslu. „Jsi přece legenda, Gabrieli. Kieth nemohl dostat do začátku nikoho lepšího, než-li tebe.“
„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ šlehl po ní pohledem.
„Sám víš, že ano,“ jako by jej chtěla provokovat.
Tris byla tahle situace stále více a více podivnější.



„Právě že vím,“ odsekl.
„Tak vidíš.“
„Ale teď vážně, Sáro. Kdybych chtěl, tak bych mu to řekl, takže bych ti byl vděčný, kdybys se nešťourala v mém životě a netahala do toho cizí.“
Kieth nechápavě těkal pohledem z jednoho na druhého. Mezi těma dvěma to jiskřilo. Znali se nejspíš velmi dlouho. Nejspíš i věděli, čím vyprovokovat toho druhého. A patřičně toho občas využívali.
Gabriel svůj zájem stočil na Kietha. „Tak co, už víš, jak to nějak zařídit? Nebo ti mám zase nadhodit základy?“
„Ne, teď od tebe nechci jakoukoli pomoc. Musím se to jednou naučit všechno sám.“
„Má pravdu, můj drahý,“ vložila se do toho Sára. „Ty si myslíš, že každý, kterého ti přidělí, je naprostý břídil, ale takoví jsou jen pro tebe, protože ty jsi se musel ze všeho vyhrabat sám, nikdo ti nepomáhal, neměl kdo. Tak si myslíš, že všichni musí být tak dokonalí, a když jen o trochu nejsou, jsou pro tebe neschopní,“ usadila Gabriela břitce.
„Víš, že nejsou, jen…“
Sára jej nenechala domluvit. „Tohle vykládej někomu jinému, ne mně, která tě znám už přes tisíc let!“ mračila se.
„Nemusí tě slyšet až u sousedů,“ zavrčel skrz zaťaté zuby.
„Asi musí, když tak blbě žvaníš!“
„No dobře, radši už přestanu. Ale teď se musíme pustit do práce, jinak asi Šéf nebude zrovna nadšený.“



Hmm…tak to vypadá, že ten ‚Šéf¨asi bude mocná osůbka. A oni všichni pořádní cvoci. Jedině, že by opravdu existoval i jiný svět, než ten náš a oni opravdu byli ‚andělé‘?Ale to je blbost. Asi bych měla zavolat do cvokhausu. Nebo třeba trénujou divadelní hru, ale jak se tady objevil ten chlap, je mi silně záhadou. Prostě se tam objevil, jen zamával křídly. Jako nějaký…anděl, přemýšlela v duchu.
Ona sice byla docela šílená, ale v těchto případech stála pevně nohama na zemi. Nikdy by ji nenapadlo říkat o sobě, že je anděl. Nechtěla uvěřit, že by byl i jiný svět. Prostě si o nich udělala obrázek, že je to parta bláznů. Přece ze sebe nebude dělat blázna ona. A to si konečně myslela, že v tom klukovi potkala spřízněnou duši.
Jak tam tak koukala na lidi v místnosti a poslouchala o čem se baví, přeběhla kolem ní myška. Tris uskočila, čímž zavadila o stojan na deštníky. Pokoušela se ho zachytit, aby s rachotem nedopadnul na zem, ale neměla moc štěstí.
Ozvala se hlasitá rána. V obýváku vše ztichlo.
Koukla klíčovou dírkou dovnitř. Gabriel stál přede dveřmi, křídla roztažená v plné kráse. Začal jimi silně mávat, až se dveře otevřely a ji nápor větru odhodil na protější zeď.
„To jsem zvědavá, jak mi tohle někdo vysvětlí,“ zamumlala nahlas a třela si hlavu od toho, jak se praštila a už jen zvědavě sledovala tři k ní blížící se postavy, které se netvářily zrovna nadšeně.
„Zbláznila ses?“ vyjel po ní okamžitě Kieth. Sklonil se k dívce a pomohl jí dostat se na nohy, protože se nějak povážlivě motala.
„Jo, už před pár lety,“ obořila se, ale zatím byla ještě docela mimo. Těkala pohledem z jednoho na druhého a hned jí došlo, že je v průseru.
„Tohle nám ještě scházelo,“ povzdechl si vztekle Gabriel. Rozvažoval, zda má křídla schovat, nebo jestli by je mohl ještě potřebovat.
„Já za to nemůžu, že nikdo neotvírá a bavíte se o věcech, o kterých by se normální člověk těžko bavil,“ ,“ vyštěkla a znovu se chytla za hlavu, která ji dost silně bolela a dlouho asi bude. „Nechtěl by mi někdo vysvětlit, co jsem to zrovna viděla?“
„Víš, Tris, jsme andělé. Jsme tady od toho, abychom vám lidem pomáhali, existujeme, opravdu, jen většinou o nás nemáte vědět,“ pokoušel se jí to vše osvětlit.
„Andělé? Zbláznila jsem se jen já nebo vy?“ oči měla doširoka otevřené. „Vy jste blázni. Maniaci, psychopati. Zavolám na psychiatrii, tam patříte,“ mluvila hystericky.
Gabriel se otočil na Kietha. „Měli bychom jí zavčasu vymazat paměť, chceš to zkusit?“ šeptl.
„Hou, hou, hou,“ zklidňovala jej. „Mi nikdo paměť mazat nebude, na to bych se podívala,“ zamítla okamžitě tuto možnost. „Hele, já nevím, co se tady děje a co jste zač a všichni ostatní, ale já musím pryč, tohle potřebuje klid,“ domluvila, nechala je stát v chodbě a zmizela ven.