Nokturno.net / tvorba / dílko

„Opravdu nevidím jinou možnost, než jít za ní a nechat ji zapomenout, protože je to jen člověk, nemá o nás nic vědět. Může nás vyzradit,“ chtěl si Gabriel prosadit svou.
„Já bych i viděla jinou možnost, Gabrieli,“ dívala se Sára na dveře, kterými právě prošla a potutelně se usmívala. „Kiethes, byl bys tak laskav a přivedl ji zpátky?“
„Ale jo, jistě, Sáro,“ kývnul Kieth a vydal se za ní. Asi musela jít rychle, protože se rozhlížel na všechny strany, nikde ji nemohl najít, přece jen však nalezl vzdálenou pohybující se tečku, blížící se k jejich provizornímu domovu. „Tris!“ křikl za ní a rozběhl se.

Jakmile vyšla ven, přeběhla jí před očima celá předešlá událost. Musela to rozdýchat. Na nic už nečekala a tryskovým tempem vyrazila nějakým směrem. Teď potřebovala provětrat hlavu a bylo jí naprosto jedno, kde to bude. Stále nemohla ničemu uvěřit.
Bylo to jako z podivného filmu, jako scéna vystřižená z nějaké knížky. Nenormální a úplně nesmyslná. Zaslechla za sebou Kiethův hlas, který volal její jméno. Možná by měla zastavit. Ale ne, když jí bude chtít něco důležitého, doběhne ji.
„Tris, no tak počkej,“ doprošoval se Kieth, když už kráčel vedle ní a ani mu nedělalo moc velké potíže udržet s ní krok. „Mám tě dovést zpátky.“
„Abyste mi mohli vymazat vzpomínky?“ zrychlila a byla docela rozhořčená, ale nad myšlenkou, že by ji někdo jako mávnutím kouzelného proutku připravil o část jí, se rozesmála.
„Ne, proto ne. Sára má jiný plán,“ natáhl k ní ruku a chtěl jí chytit za loket. Vysmekla mu jej, otočila se k němu čelem a zvážněla.
„Je mi jedno, jaké máte plány. Řekni mi, jak se mám smířit s tím, že jsem zrovna viděla pár andělů. Nemyslím knihy ani žádné filmové postavy, opravdové anděly,“ zkřížila ruce na prsou.
„Pro mě to byl taky docela šok, když mi oznámili, že budu andělem strážným. Jen jsem prostě umřel a pak tohle. Myslel jsem, že víc než smrt už nebude, ale jak vidíš, asi něco je,“ vypověděl jí jeho první dojmy.
„Snažím se žít normální život. Co z toho budu mít, že to vím? Bude mi to k ničemu,“ svěsila ruce dolů podél těla, otočila se k němu zády a znovu vykročila.
Já to nevím, ale zkus Sáru jen vyslechnout. Je to jedna z nejchytřejších osob, co znám. Nikdy nic neříká pro nic za nic. A když říká, že by se s tím něco dalo udělat, tak by se asi dalo, ne?“ předběhl ji a postavil se před ni, takže musela zastavit.
„A nevymažete mi paměť?“ ujišťovala se. I když to pro ni bylo naprosto neobvyklé a šílené, nechtěla na nic z toho zapomenout. Navíc jí znovu zaškubalo v koutcích.
„Pokud to budou chtít udělat, zabráním jim v tom,“ ujistil ji Kieth a nechápal, čemu se směje. Chytil ji kolem ramen a společně se chtěli vydat zpět k domu Sáry.
„A do hajzlu,“ zanadávala a hlavu měla otočenou směrem přes ulici. Byl to zrovna dům, kde Kieth bydlel. Vycházeli z něj zrovna jeden z dalších andělů, která jim měla pomoct a Trisin nevlastní otec.
„Děje se něco?“ optal se Kieth. Kouknul jejím směrem. Taky si jich všimnul a také si všimnul, že ten cizí člověk vedle anděla mává jejich směrem a zve je, aby šli k nim.
„Jdem pryč, rychle,“ zavelela, raději už se tam nedívala. Toužila co nejrychleji zmizet. „Nekoukej se tam,“ zatřepala s ním.
„Ten chlap jde k nám,“ zamračil se Kieth. Pozoroval jej, jak se k nim blíží. Brzy je dohonil. Oba je zastavil a usmíval se.
„Freyo, co tady děláš?“ vrhnul se Trisin nevlastní otec na Tris, která stačila ustoupit než ji objal a měla napnutý snad každý sval v těle.
„Odkud ho znáš?“ šeptl jí Kieth nenápadně do ucha a prohlížel si ho.
„Kiethe, tohle je Etric Atroce, můj nevlastní otec, Etricu, tohle je Kieth, můj kluk,“ představila je a nemohla si nevšimnout jak se výraz jejího otčíma rychle změnil.
Jako by jej polili ledovou vodou. Kieht užuž otvíral pusu něco namítnou, ale hned ji zavřel a nechal vše tak, jak Tris řekla.
„Nevěděl jsem, že už máš kluka,“ Etric na sucho polknul. „Asi bychom měli jít domů. Za chvíli přijede matka,“ přiblížil se k ní a ona zase o krok ustoupila.
„Ty nevíš spoustu věcí. A zapomněl si, mamka je u babičky a vrátí se až v neděli,“ zasyčela, aby nebylo nic nápadné, přitulila se ke Kiethovi, který jí pomohl hrát její hru. „Takže já budu do té doby u něj. Řekni to mámě, když bude volat,“ využila možnost.
„Měla bys jít, jako hodná holka domů a zavolat jí to sama,“ jeho vztek se stupňoval a byl pevně rozhodnut odtáhnout ji všemi možnými i nemožnými způsoby.
„Tobě za ty roky nedošlo, že já hodná holka nikdy nebudu. A chtěla bych vrátit klíč. My půjdem, čau,“ otočila se s Kiethem o sto osmdesát stupňů a nechala svému otčímovi krásný výhled na svá záda.
„Proč si s ním nešla, nebo spíš nechtěla jít?“ Kieth ji zadržel před vchodem do domu a podíval se jí hluboko do očí, ale uhnula pohledem.
„Jsou věci, které nikdo nemusí vědět. Nemám ho prostě ráda,“ dál to nerozebírala a nechala to plavat. „A dík, že jsi nic neprozradil,“ poděkovala mu v rychlosti.
„Jednou mi to vysvětlíš,“ galantně jí otevřel dveře a nechal ji vstoupit jako první. Zbylí tři lidé čekali stále na jednom místě v chodbě.
„Pokud si to bud pamatovat,“ dodala a oklepala se při myšlence, že by jí měl někdo prostě vymazat vzpomínky z hlavy. „Prý jste se nakonec rozhodli mi všechno nechat,“ zvolala hned.
„Sáro, stále opakuju, že je to chyba,“ šeptal naléhavě Gabriel.
„Jak by vám bylo příjemné, kdyby před vámi někdo říkal, že jste jen velkej omyl?“ vyštěkla Tris po něm, který překvapením nad jejím chování zamrkal.
„Uklidněte se, oba dva,“ vložila se do začínající hádky Sára. „Pojďme si raději sednout, to co vám chci říct, byste nemusela ustát,“ pokynula směrem k obýváku.
Všichni poslušně jak kachničky v řádku se přesunuli do obýváku. Tris si sedla na jedno z křesel, batoh položila na zem a zbytek se rozmístil ke křeslům a ke gauči.
„Sáro, můžu si nalít něco k pití?“ občas mrkla ke stolku, kde byly na tácu skleničky a láhev whisky, která jako by ji k sobě přímo magicky přitahovala.
„Ale jistě,“ nerozmýšlela se Sára. „Mám ti něco přinést?“ už pomalu vstávala z gauče.
„Ne, děkuju. Vystačím si sama,“ Tris ji nechala, aby si zase sedla. Zvedla se z křesla a zamířila k tomu stolku s whisky. Vzala si jednu z mnoha skleniček, nalila si ji plnou whisky a všimla si udivených pohledů. „Dáte si někdo taky?“ zeptala se, ale když se nikdo nepřidával, jednoduše si sedla zpátky a usrkávala si alkoholu.
„Kolik ti je, Tris?“ znejistěla Sára.
„Je mi šestnáct,“ odpověděla jí na otázku. „Jo, ta sklenka,“ svitlo jí. „Potřebuju vzpamatovat.“
„Dobře…asi…měli bychom začít od začátku,“ Sára nevěděla, co jí má na to říct. „Jsem Sára, jedna z andělů strážných. Tohle je Gabriel,“ ukázala na něj. „Přesněji archanděl Gabriel,“ zasekla se, protože se Tris rozesmála.
„Něco k smíchu?“ vyjel po ní ostře Gabriel a zdálo se, že by na ni mile rád použil něco nepříjemného z andělské magie.
„Hele, poslouchejte se chvíli. Snažíte se mi nabulíkovat, že je nějaké nebe. Co to ve skutečnosti znamená? Oddělení v blázinci?“ částečně se uklidnila, ale na tváři jí zůstal přiblblý úsměv.
„Sama jsi viděla, jaké věci jsou v našem světě možné. Asi bych měla pokračovat,“ přehlédla její výlev. „No a toto je Kieth, jeden z nejmladších. Ty jsi vlastně jeho první úkol.“
„To je sice moc pěkné, ale řekněte mi, proč bych vám měla věřit,“ zavrtěla se v křesle a upila si ze své už skoro z poloviny prázdné sklenice.
„Ty křídla ti asi nestačila,“ povzdechla si Sára.
„Za nějakou dobu jsem se odnaučila důvěřovat lidem a to z dost dobrého důvodu. Mohl to být klidně jen nějaký trik. Když mi to jakýmkoli dostačujícím způsobem dokážete, mohu změnit názor,“ pohodlněji se uvelebila, jakoby čekala, že to bude na hodně dlouho.
„Proč bychom my měli věřit tobě, že když ti všechno řekneme, tak nic neprozradíš?“ naklonil se Gabriel blíže k ní a jeho ledové oči ji chladně pozorovaly.
„A proč bych já vám měla věřit, že nejste jen nějaký psychopat, který takhle nachytává lidi a pak je někde v temné uličce vraždí?“ opáčila stejným ostrým tónem.
„Budeme si muset důvěřovat navzájem,“ odpověděla místo obou Sára a sledovals, jak se oba dva propalují pohledy a každý by toho druhého zabil. „Myslím, že je správný čas, něco ti ukázat,“ vstala z křesla. Roztáhla křídla, vzlétla pár stop nad zem. Začala překrásně zpívat.
„Když myslíte,“ Tris jen otráveně pokrčila rameny. Na jeden zátah do sebe kopla whisky, která jí ještě zbyla, položila sklenici na stůl. „Berme, že vám věřím. Proč mi to všechno říkáte?“
„Asi proto, že vymazat ti paměť, by bylo až moc snadné a možná by bylo konečně na čase, aby někdo o nás věděl, ale nevyzradil nás,“ usmála se Sára.
„A proč to musím být zrovna já?“ zaúpěla.
„Protože jsi byla až moc zvědavá,“ Sára se na ni usmála s jiskřičkami v očích. „A tebe nikdy nenapadlo, že andělé existují?“
„Jako malá jsem si přála utéct do nějakého jiného světa, ale že by bylo něco takového, mě opravdu ani v tom nejšílenějším snu nenapadlo,“ ušklíbla se.
„Jak vidíš, tak je to možné.“
„Sáro, myslím, že bychom to měli zarazit,“ ozval se Gabriel zhrozeně. „Zapomeň!"dlaní jí přejel před očima, ani nestačila mrknout.
„Gabrieli,“ Sára vypadala poměrně smutně. „Myslím, že jsi měl ještě chvíli počkat.“
„Sáro, ta dívka je naprosto nepřijatelná, aby o nás věděla,“ trval Gabriel na svém. „Je to tak lepší nejen pro ni, ale i pro nás. Navíc jsem se pokusil vymazat jen vzpomínky za poslední hodinu, takže si jinak bude vše pamatovat, až na nás a všechna naše tajemství a úděl.“
„Kde to jsem?“ zamžourala po místnosti a po lidech. „A kdo jste vy?!“ vyděsila se. Vyskočila na nohy a sáhla po pohrabáči, který stál vedle krbu.
„Tris, uklidni se,“ snažil se jí Kieth vyrvat pohrabáč z ruky.
„Kiethe, kdo je to?“ zeptala se. Pohrabáč sevřela ještě pevněji. Byla rozhodnuta jej nepustit. Dívala se na muže, kterého viděla prvně v životě a vypadal mrzutě.
„To je můj bratranec, Gabriel,“ odpověděla jí Sára a ukázala na Gabriela. „Přijel se za mnou po dlouhé době podívat. Přijel ze Švédska.“
„Švédska?“ podivila se Tris. „Ale jo, ty vlasy a ten vzhled by tomu odpovídaly.“
„Jistě, přijeli dnes ráno. Už jsme se dlouho neviděli, že Gabrieli?“ zazubila se Sára na muže se světlými vlasy i očima.
„Ale ovšem, Sáro,“ přitakal Gabriel. Vypadal však podrážděně, ani se to nesnažil moc skrývat.
„A jak jsem se sem dostala?“ pozvedla pohrabáč výhružně.
„Přišla jsi sem, tady máš batoh,“ ukázal Kieth vedle křesla. „Ale když Gabriel,“ z jeho úst znělo andělovo jméno jako vyplivnutí něčeho odporného. „Otevíral dveře, stála si za nimi a dostala jsi ránu do hlavy. Omdlela jsi na chvilku,“ vymýšlel jednu lež za druhou. Ale zdálo se, že mu to věří.
„Aha,“ pokládala svou zbraň zpět na své místo. „A jak se vám líbí v Británii?“