Nokturno.net / tvorba / dílko

Jednou, myslím, že prosinec se psal,
začalo sněžit v ulicích.
Každý, kdo mohl, nadšením stál
a oči upíral v bílý sníh.

Taková vločka celá ze sněhu
si volně vzduchem letí.
Jen ten, kdo miluje, ví co za něhu,
když chladně ti stíká z pleti.

Padá jich tisíce, chladivých polibků,
jenž postupně žár v nás zmítá.
Tisíce osudů, marností, zážitků,
jak vločku každý z nás do života vítá.

Možná je marností se ptát,
proč sníh tak panensky bílý je,
avšak ta čistota začne-li tát,
zanikne a více už nežije.

Sněhu je více, jak žen v životě muže.
Jednotlivé vločky na sebe se skládají,
tak jako listy na večer zavírá růže,
v hromadách popela či sněhu najít se nadají....

Jako dva milenci v objetí si sedí
a tráví spolu veškerý čas,
jak skončí, to všichni jistě vědí
a po chvílích společných ztratí se jas.

No a když už není nic,
co spojovat vločky by mělo,
pak vzpomínej srdcem svým víc,
zda vločkám nic nechybělo!

Snad jen když sluneční žár
vyžádal si odstup těch
vloček sněhových, co by pár,
ztratily lásku a zbyly jen pro výsměch.

Až kalendář ukáže zas ti jarní dny,
po vločkách ztracených nezbude památky.
Pak vzpomeň si na osud nevlídný,
kdy pro lásku nezbyl čas na hádky.

Konec přišel rychleji než začátek,
prvně padaly spolu, pak tála každá sama jen.
Tak jako lidé neotáčejíc se v životě nazpátek,
tak přejme jim, ať splní si sen...