Nokturno.net / tvorba / dílko

Nina



Má Nino, tyto řádky patří Tobě,
ačkoli by se tvůj dech tajil skromně
já ku posměchu na pranýř je připoutám
skrz pláč, skrz smích, stále budou tam.

Skrz Tvůj smích.

Tvé rty, když odtrhne štěstí okamžiku,
když obšťastníš mou paži svou vlastní,
propadám strachu. Co je to jen za paniku?
Ďábel nutí: Polib ji! Oddej se přec slastím.

Nebudu dál obnažovat ty chvíle,
když bych řádil, ale tvářím se jen mile.
V náruči jako číča bych se stočil,
pro Tvůj smích z toho mostu
(z toho mostu, kde Tě držím, když po ledě kloužeš)
věřit můžeš, z toho mostu bych skočil…

• * *
  

Pod peřinou slzy, můj malý sen,
co máčí mi prameny vlasů.
Proč místo rtů Tvých zbyly jen
vzpomínky krásných časů?

• * *
  

Nemilá? Milá? Cizí? Má?
Ty za to můžeš, kvůli tobě teď nedýchám
Uslzených mladých těl nikdo si nevšímá,
slza by ráda skanula, však neví kam.
Jen tu stojím jak v plotě kůl,
topím se v mysli a slzách, já starý vůl.

Na rohu Kouřimské a kostela…

Býval jsem čistý a měl sny. A teď?
Už vím, co je život, zírám
Trochu studí chrámu stará zeď,
však přesto pevně ji svírám

Nino, ve svém teplém pokoji,
kde hltáš čaj od pánu z Londýna,
ptám se navlečen v psím postroji:
(má opěvovaná blondýna )
není nahodou ten prostý krach
přece jenom z Tebe?
Ze zdi dýchám starý prach,
sakra, ta zeď zebe…

• * *
  

Jediný, kdo se vlídně směje-
maska havajského domorodce,
co leží na stolku. Co se to jen děje?
Nezní hlas matky. Nezní hlas otce.

Znavený lokám černé zatuchlé kvítí.
Mžourám proti lampičce, co do očí mi svítí.

Přimhouřím oko,
roztančí se přede mnou vločky v rytmu strohém

Zavřu oko,
spatřím Tebe. Proč jen mi, lásko, dáváš sbohem?

Potichu, v křeči, letmo a potají
zmrzlé prsty naději chovají
Vzpomínáš, Nino, všude snad s´ je cítila,
po celém těle a chvěla jsi se v& bjetí,
vášeň z Tebe do noci svítila
po rtech stékaly horké slzy dojetí.

• * *
  

Jak tu takhle postáváš ve dveřích svého bytu
zahalená jen co potřeba, jen co zákon nutí
Asi jako jaro v zimě, co přeladit chce smutnou notu
Ještě chvíli a navždy, navždy budem vysvléknutí

Zatnu do Tě drápy, servu rudé oblečky,
hodím si Tě přes rameno zabalenou do dečky.
A pak přes všechno, co naše splétání trhá,
i přes ten čas, kterým polonahá trochu mrháš,
i přes ty rány, i přes ten pud pouhý,
zbyde jen naše lóže plná touhy…

• * *
  

Pod peřinou slzy, můj malý sen,
co máčí mi prameny vlasů.
Proč místo rtů Tvých zbyly jen
vzpomínky krásných časů?

• * *
  

V zamrzlé vaně ležím pod ledem.
Ty bruslíš nade mnou,
Bruslíš a tlučeš mě pohledem.

Útržky mých citů zavřené v bublinách
lechtají tvé kotníky.
Lechtají a bez ladu zmizí v hlubinách.

Můj osud vtiskl lidský vrah
do deníčku strádání,
do deníčku přikované duše,
do deníčku svázaných paží,
deníčku zmáčeného od černé tuše
a srab, mé srdce, marně se snaží…

Na mučidlech stejně jak dnes,
rozproudím znovu náš ples

• * *
  

O půlnoci v dřepu na paloučku,
kol prázdno, tma a ty pouze.
Tma a ty. Ty mě líbáš dlouze.
Zmatený. O půlnoci na paloučku

V lesíku ještě milenci s kudlami pod krkem,
blížili jsme se k sobě, přesto od sebe úprkem.
Na paloučku však Tvůj teplý dech mísí se s tím mým
To hra jen?
Sen či ne?
Táži se. Pochopit smím?

Sekáš mi do vody díru?
Nebo Tě zaskočila láska při Tvém čaji?
Kolem prstu máš mou zlomenou víru,
nebo mi štěstí prázdné oči tají…

Ptám se, já, slepý bruslař na tenkém ledě
s ještěrkou v kapse a dýkou pod krkem.

• * *
  

• * *
  

Odlesk zimního sluníčka
toho ostýchavého, co dlouho bdělo
metá mi prasátka na víčka.
Někdo tluče na mě, co bys srdce? Co bys chtělo?

Hravě polapíš ho. Teď tluče ještě víc!
Vlasy se Ti lesknou, tančí v jarním závoji
a když mi Tvé rty šeptají: Nebojím se nic.
Já pevně sevřu Tě, sami ve Tvém pokoji.

Rané jaro pučí za okny se svěžestí
a my jsme pány drobných lidských neřestí