Nokturno.net / tvorba / dílko

Milý Kamile,
přestože vím, že ty bys mi nikdy nenapsal, něco mě nutí ti své pocity sdělit.
Mám za sebou první měsíc a přijde i to jako rok. V těchto chvílích se uklidňuji myšlenkou, že vlastně nemusím na rozdíl od většiny tady nic odpočítávat. Ony počítají dny do propuštění, které mají předem dané, ale já svůj den odchodu neznám. Jak bych také mohla? Třeba to bude už zítra, možná za deset, dvacet, padesát let. Jedno je však jisté. Odejít musím také!
Ale konec slz nad „budoucností“, stejně nic nezměním. A možná ani nechci. Nejhorší jsem si už asi zažila, teď si začínám zvykat na vězeňský stereotyp.
První týden mě úplně psychicky odrovnal. Během půl dne mi chyběla polovina osobních věcí a do druhého dne mi zbyl už jenom vězeňský úbor a pyžamo. To ovšem není nejhorší. Když jsme ráno šly na snídani, chytl mě dozorce za ruku a začal mi sahat pod triko. Naštěstí jsem se mu vysmekla. Mám ale pocit, že to nebylo naposled. A podle jeho výrazu to příště bude mnohem horší. Zbytek druhého dne proběhl klidně. Jenže tenhle „klid před bouří“ ve mně vyvolal další vlnu úzkosti. Třetí den po obědě jsme měly chvíli volno, a tak jsem zašla do malé čítárny u nás na patře. Kromě cesty do jídelny je to druhá nejdelší možná procházka na našem oddělení. V tomhle trochu závidím A a B. Ty můžou každý třetí den ven na oplocené hřiště. C a my můžeme jen jednou týdně do betonových kojí. Ale zpět k mé návštěvě čítárny. Moc lidí zde nebylo, což mě potěšilo. Raději se ostatním vyhýbám. To asi pár jedincům leželo v žaludku, a tak jsem během pěti minut byla obestoupená. O Renatě jsem slyšela. Byla to „velitelka“ D. Ostatní čtyři ženy jsem jen párkrát zahlédla v jídelně. Renata si mě zběžně prohlédla a zeptala se mě, za co jsem tady. Každá tu něco provedla, a tak jsem se o svém činu nebála až tak mluvit. Nevím jak se to stalo, ale nejspíš jsem musela říci něco, co je popudilo, protože se do mě najednou pustily. Všude jsem cítila ohromnou bolest, která se s přibývajícími kopanci a ranami stupňovala. Než doběhla knihovnice pro dozorce, ležela jsem v bezvědomí na zemi. Na marodce jsem se probrala až během noci. Ráno mi doktor řekl, že mám zlomená tři žebra, a že si na lůžku pobudu do konce týdne. Když odcházel, suše prohodil: „Vítej ve vězení!“ a zabouchl dveře. Ještě v pátek tentýž týden mi dorazil balík od matky se spodním prádlem, o které jsem během nedělní noci přišla, neboť jsem byla zpět na cele.
Druhý týden začal podobně jako ten předešlý. Ráno si mě odchytl dozorce a zase mě osahával. Kvůli obrazům toho ale nechal a jen řekl, ať se těším, až mi je sundají. Neměla jsem sílu ani brečet, a tak jsem došla do jídelny a zoufalá usedla k tvrdému rohlíku s máslem. Obvykle si svého okolí hodně všímám, ale teď jsem registrovala jen úpěnlivé volání o pomoc, které mi znělo v hlavě. To byla velká chyba, které jsem během minuty hořce litovala. Sedla jsem si totiž ke stolu zády k Renatě, která si toho velice rychle všimla a posílená vztekem z trestu, který kvůli mému napadení dostala, se napřáhla a vší silou mě kopla do zad. Když jsem padala z lavice, myslela jsem, že je to můj poslední kontakt s člověkem. Nebyl, a teď jsem za to možná i ráda.
Čtrnáct dní mě dávali dohromady na marodce. Doktor říkal, že kdyby ta rána padla o něco níž, asi bych měla prokopnuté ledviny. Jiný člověk by se zřejmě radoval, ale já se jen podívala na protější zeď a rozplakala se. Dva dny před mým odchodem z vězeňské nemocnice za mnou přišla psycholožka. Snažila se mě uklidnit a zároveň ze mě dostat nynější pocity. Mlčela jsem a ona to po hodině vzdala. Když odcházela, řekla mi, že mě předělili na E. To mi dodalo alespoň trochu naděje. E je nejvíce střežené a nejvíce klidné oddělení. To kvůli tomu, že nejsou povoleny téměř žádné vycházky. A pokud se někam jde, tak pouze pod přísným dohledem.
Přestože jsem se poslední dva dny docela těšila do nové cely, v neděli večer na mě padl zvláštní strach. Člověk nikdy neví, co od zdejších oddělení může očekávat a na koho tam může narazit. Tentokrát se na mě ale pousmálo alespoň nepatrně štěstí. Dostala jsem celu jen pro sebe. Ne, že by to byla nějaká výhoda pro šikanované větně, ale žena, se kterou jsem zde měla být zemřela, a tak mám konečně částečně klid.
Nikdy jsem nebyla společenský typ a samota mi nevadí. Takhle mám dost času na přemýšlení. I když mám v hlavě zmatek, jedno vím jistě. Kdyby se mě teď někdo zeptal, co bych před půl rokem změnila, řekla bych že nic. Jen bych chtěla být ve Francii. Tam se vražda z vášně odpouští!

Tvá milující Petra