Nokturno.net / tvorba / dílko

Výplodem chvíle - nepochopení - neschopnost dokončit. Tu, alespoň torzo myšlenek.

Zavřel jsem krám a vydal se do ulic hledat štěstí, které u mne na regále nepotkáš. Bloudil jsem ztichlým městem s plamínkem v lucerně, s vábničkou a nadějí, kterou si nosím po dlouhá léta v hlavě se scénářem, který se nemění a je na chlup stejný den po dni.

Až jednoho večera, když jsem kráčel domů, potkal jsem něco, co mne doposud míjelo, nebo spíš co míjel jsem já sám.
Maličké štěstí schoulené v růžku u starého domu, kolem kterého všichni prochází bez povšimnutí. I sfoukl jsem plamínek a natáhl ruku k ... ničemu.

Zmizelo s posledním stínem padajícím na zeď domu a já bez sirek - nepřipraven - zůstal stejně jako každý večer sám.
Matná vzpomínka se mi usadila v mysli a já celou noc probděl s otázkou, zda to nebyl jen sen? Zda jsem tě skutečně potkal?

______________________________

Poučen zážitkem z předchozí noci, vyběhl jsem druhého dne z krámu s lucernou, plamínkem, nadějí a krabičkou plnou sirek, to abys mi neutoklo, to abys neztratilo důvěru.

Zastavil jsem se před tím starým domem a pozorně se zahleděl do rohu, kde jsem tě prve uviděl. Tmu rozehnalo mdlé světlo mé lucerny a já marně pátral po tvých obrysech, které jsem bedlivě uchoval v paměti. Nikde nic, byl jsem zmatený a možná, možná víc zklamaný. Vždyť: "Štěstí přeje připraveným!"
..."Ale je dílem okamžiku." pronesl tichý hlas za mými zády.

Otočil jsem se a zůstal stát jako přikovaný.

Ano! Bylo to ... štěstí!
Stálo přede mnou a já měl najednou pocit, že tam stálo vždycky.
Uhodil jsem se do hlavy a nepatrně pro sebe se pousmál.

Natáhl jsem ruku a čekal, až mi do ní vloží tu svou.

"Jmenuji se Petr a prodávám v krámku nedaleko."
"Jmenuji se Kateřina a jsem tvým každodenním návštěvníkem."