Nokturno.net / tvorba / dílko

...Najednou jsem zjistila, že žiju. A stačilo tak málo. Vyndala jsem klíč ze zámku a rozběhla se po schodech dolů. V hlavě mi hýřilo spousty myšlenek. Roztržitě jsem prohledala všechny kapsy. Návod nikde.

Venku padal jemný podzimní déšť. Nandala jsem si kapuci a zamířila k podzemce.

Všude kolem bylo zvláštní ticho, jen z dálky se ozýval dunivý kašel a o kousek dál motory čadících oblud mířících s exportem do neznáma. Minulo mne jen pár lidí. Všichni podobně zamyšlení, hledíc do země.
Jedna slečna se na mě pousmála. "Třeba umí číst myšlenky", problesklo mi hlavou.

"Ahoj existence, já žiju", chtělo se mi začít řvát na těch pár lidí na peróně.
Nikdo by se neotočil. Mají jistě plno starostí.

Třeba ta pani s dcerkou, co se na ní ustavičně věsí. Asi by něco chtěla, třeba pozornost. "Napiš si Ježíškovi, on ti ji třeba donese". V očích se mísí ukojený chtíč se zoufalým pláčem.

"A co vy? Vypadáte, jako by vám dali před pěti minutami výpověď." Nedali, to jenom žena přestala dýchat, skončila svůj boj.

Na zamilované se řvát nemá. Nemělo... by to význam. Nic nevidí. A je to tak dobře.

Já vidím.

Žiji. Žiji prázdnotou v hmotném světě. Děsí mě představa nehmotné smrti. Děsí mě představa čehokoliv jiného a zároveň po tom toužím.
Po neznámu.

V zatáčce se objevila dvě světla.

Prý lidé vidí tunel, krásné bílé světlo, cítí se najednou lehcí. Všechno kolem je najednou krásné. Já ten tunel už vidím také. Zřejmě mám štěstí - pro mne si přišla světla dvě. Žlutá. Žlutá jako slunce.

Už cítím to teplo...

.........................................

......jak ze mne odchází.......