Nokturno.net / tvorba / dílko

Měla bych raději muškáty než růže,
bolí mne klesání v  oddání se osudu.
Svou krásou ve váze se honosí.
A  dobře ví,
že uvadnou v  pokoji s  modrými závěsy,
na něž oči upírá měsíc v  chtivém úplňku
a chce slyšet má opuštěná přání.

V  samotě zbarvené rudými přísvity večera,
bojím se každého, kdo ve zlém přichází,
aby si lásku jak kořist přisvojil a zhasl.

Studem se propadá panenka ve mně,
tváře si zakrývá děravou sukničkou.
Však mé rty ve tmě hledají zoufale ty druhé,
aby se potkaly a dotkly rozpolceně času,
jež byl předurčen jasnovidným mužem,
k  dočasnému použití těla k  bloudění.

V  samotě s  můrami a zmatenými sny,
cítím, že dotknu se něčeho v  tmě
a rozpoutám sílu slepé lásky.

Vím, že mne nemiluješ, říkám zbytečně,
odhalujíc svou pravou a nalíčenou tvář.
V  hltání noční tmy v  pootevřených rtech,
mísí se pravdy a lži. Vždyť je to jedno,
v  tom moři hříchů, kde se ztrácí a nalézá
dívčí náušnice s  modrou pomněnkou.

Je to ničem. Ty voníš cizím parfémem,
jež zanechaly líné kolemjdoucí ženy
když hrály si s  tebou na babu.

Ach, Bože.

Nezkracuj si cestu do mé postele,
nesviť mi do očí, když hledáš mou ruku
co by tě podržela v  úbytku přísvitu.