Nokturno.net / tvorba / dílko

Sedm druihů scházelo do údolí Tal-khenu. Právě se vrátili z  poslední mise a jejich jediným cílem byl odpočinek. Po cestě potkávali desítky druihů, již cvičili a zdokonalovali své schopnosti.
Jakmile kolem nich prošli, všichni se jim s  úctou uklonili, protože před dvaceti lety, po bitvě s  Drughovým bratrstvem, se z  nich stali hrdinové, které všichni obdivovali.
Hned, co vstoupili do města druihů, se od přátel chtěl Orel oddělit: „Musím ještě něco zařídit. Uvidíme se později.“
Tygr se na něho podíval: „Jak chceš, ale když nebudeš moci usnout kvůli chrápání svých šesti znavených přátel, sám sis to zavinil, když jsi nešel spát s  náma najednou,“ řekl a pak se rozloučili.
Orel šel přímo za Neikem do jeho kovárny, kterou mu druihové postavili. Našel jej u  výhně, při výrobě meče pro jednoho z  nových vyvolených: „Neruším?“ oslovil kováře zabraného do práce.
„Ne, mladej. Jen ještě chvíli počkej, za chvíli to budu mít hotové a budeme si moci promluvit,“ zněla odpověď, po níž následoval úder kladiva do rozžhaveného kovu, který se formoval do zbraně.
Orel si sedl k  dubovému stolu v  předsíni a čekal, dokud Neik zbraň nedokončí.
„Tak co. Byl tam?“ zeptal se kovář, ale Orel jen zakroutil hlavou. Neik pak ve vzteku udeřil pěstí do police s  vystavenými zbraněmi, které popadaly na zem. „Musí to skončit. Já už dál nemohu,“ řekl, když se zklidnil a posadil na židli.
„Zase vám poslal zprávu?“ zeptal se Orel.
Neik přikývl: „Tentokrát to napsal krví. Proč mi nedá pokoj. Proč teď, když jsem konečně začínal být šťastný?“ a dlaněmi si zakryl tvář.
„Vím, že mi do toho moc není, ale pokud mi řeknete, o  co vašemu bratrovi jde, možná bych s  tím dokázal něco udělat.“
„Seš hodnej, mladej. Sice jsem si přísahal, že tohle prokletí budu sdílet jen sám, ale musí to skončit! Řeknu ti tedy vše. Když upír kousl mou matku, zničil mi život, ale nebyl jsem jediný, čí život byl poznamenán utrpením.“
„Váš bratr?“
„Ano. To on odnesl naplno prokletí upíří krve. Zatímco já jsem tím, dá se říci, získal, můj bratr to odnesl. Stala se z  něho větší zrůda, než kterou se může stát kdy jakýkoliv upír. Potřebuje k  přežití více krve, protože musí utišit dvojnásobný hlad, ale to není vše. Má mnohem silnější upíří schopnosti. Je několikrát silnější, rychlejší a odolnější. Bojím se, že mezi druihy není nikdo dost silný, aby se mu mohl postavit.„
“Vždy se najde někdo silnější," snažil se Neika utišit Orel.
„Teď po těch tisících let mi napsal,“ a kovář vytáhl dopis z  kapsy.

Drahý bratře,
vím, že moje potřeby nesdílíš, ale jsme rodina, jedna krev. Naše matka a otec již zemřeli, a tak jsme zůstali sami. Proto ti chci nabídnout, aby ses ke mně přidal a byl se mnou. Potřebuji tě!
Tvůj bratr Kien.

Orel si dopis několikrát přečetl: „Co získá, když budete s  ním?“
„Nevím, ale pro lidi, kteří budou v  jeho blízkosti, to nebude dobré. Nechci mít na svých rukou krev,“ a kovář vytáhl druhý dopis, tentokrát napsaný krví.

Bratře,
požádal jsem tě, abys ke mně přišel z  vlastní vůle, ale neodpověděl jsi mi a já tě tolik potřebuji. Nutíš mě k  něčemu, co sám nechci, ale nezbývá mi moc času, proto pokud za mnou nepřijdeš, každý měsíc, do tvého příchodu, bude dvě stě lidí utišovat můj hlad. Dobře víš, že tolik krve nepotřebuji, ale krev těch lidí bude prolita kvůli tobě, abys pochopil naléhavost mé prosby.
Kien

„To nemyslí vážně,“ dostal skrze rty Orel, když dočetl dopis. „Proč jste mi o  tom neřekl dřív? S  tím se musí něco udělat. Nemůžeme jen tak nečinně sedět, zatím co váš bratr páchá tohle.“
„Z  mého bratra se stal jeden z  nejmocnějších upírů. Kolem sebe má obrovské zástupy služebníků, kteří splní vše, co si zamane. Netuším, proč mě potřebuje, ale jestli ho nikdo nezastaví, udělám, co po mně chce,“ zazněla slova plná zoufalství.
„Slibuji, že udělám vše proto, aby se to nemuselo stát. Půjdu hned za velmistrem Goranem. Jistě svolí, abych spolu s  přáteli vyřešil tento problém. Musí souhlasit, už jen proto, že bez vás nebudou zbraně pro nové druihy.“
„Děkuji ti, chlapče. Za všechno. Nevím ani, jak ti za to poděkovat,“ pak Neik vstal ze židle a pevně Orla objal.

Ani ne hodinu po rozhovoru s  kovářem Orel doslova vletěl do domu velmistra Gorana: “Velmistře! Velmistře," křičel už od dveří, když ho konečně nalezl.
„Co se děje? Takového pohrkaného tě neznám,“ a velmistr se zasmál.
Orel se nezdržoval klaněním, rovnou začal vyprávět o  bratrovi kováře Neika.
„Je to opravdu vážné,“ řekl velmistr, když si vše vyslechl. „Druihové s  tím něco musí udělat, o  tom není pochyb, ale v  současné době potřebuji tebe a tvé přátele jinde. Mám zde důležitý úkol, který dokáže vyřešit pouze vaše ‚nepřemožitelná sedma‘.“ Velmistr dodal: " Vaše úspěchy se již dostaly z  Tal-khenu do magického světa. Brzo se stanete legendou a vaši protivníci se vás začnou bát ještě dřív, než vás uvidí v  akci. A  to ve válce s  Drughovým bratrstvem potřebujeme jako sůl.„
“Jaký úkol pro nás tedy máte, velmistře?„
“Doufám, že jsi už něco slyšel o  mezisvětě?„
“Pokud si dobře pamatuji, je to svět, který se nachází mezi magickým a technologickým světem.„
“Správně, ale u  něj je naše poslání složitější. Když se v  něm vyskytuje jak technologie, tak i  magie, musí druihové dbát pouze na to, aby v  něm byla rovnováha těchto složek. A  proto je vaším úkolem zneškodnit kult nekromancerů, který se tam objevil.„
“To nevypadá tak těžce, velmistře.„
“Nikdy nepodceňuj protivníka! Ještě nejsi naplno vycvičený druiha, tak na to nezapomínej.„
“Promiňte, velmistře," a Orel kajícně sklopil hlavu.
„Ale dobře vím, že vám to nebude dlouho trvat.“
„A  jakmile se vrátíme, budeme řešit problém kováře Neika?“
„Ano.“
„Děkuji, velmistře. Zítra vyrazíme,“ pak se Orel uklonil a odešel za přáteli.

Když konečně Orel zamířil do domu, kde desítky let u  druihů den co den spal, byla už nad údolím noc. Pochodně rozmístěné u  cesty se samy zapálily a oblohou zářily stovky hvězd, které kdysi stvořil velmistr Gahen spolu s  Drughou stejně, jako vše kolem něj. Těšil se, že po dlouhé době bude moci zase v  klidu spát, ale jakmile dorazil k  obydlí, uviděl před ním všech šest přátel, začal mít obavy.
„Zítra vyrážíme na další misi,“ oznámil, když si jej všichni všimli.
„Byla tu Kira,“ spustil hned Vlk. „Dali jsme ti dost času na to, aby sis to s  ní vyřešil sám, ale je to pořád stejné, možná horší. Vím, že ženy jsou někdy umíněné, ale ona je do tebe zblázněná a je jí jedno, že porušuje pravidla druihů.“
Orel sklopil hlavu, když se oči jeho přátel na něj upínaly při čekání na odpověď: „Nevím,“ řekl a sedl si na schody k  nim. „Víte, že jsem se jí to pokoušel vysvětlit, ale ona mě nevnímá. Pokouším se jí vyhýbat, ale ona se nedá odbýt.“
Škorpion si přisedl k  Orlovi a položil mu ruku na rameno: „Ženský jsou nevyzpytatelný. Dobře to vím, ale Kira je na tom hůř. Ona nejen, že tě miluje, ale je tebou zcela posedlá!“
„Nechceme ti nijak radit, protože se s  tím musíš vypořádat sám, ale dobře víš, že čím víc to budeš oddalovat, tím to bude jen horší,“ řekl Vlk.
„Myslím, že má teď o  čem přemýšlet. Jdeme spát,“ ukončil rozhovor Tygr a všichni až na Orla a Bizona odešli do budovy.
„Proč jsi nešel s  nimi?“
Bizon se na Orla podíval a světlo od pochodně mu ozářilo tvář, ve které se objevila starost o  přítele: „Nechci ti radit, ale dobře víš, jak to dopadlo se Lvicí. Měl by sis na to vzpomenout a podle toho se rozhodnout,“ pak odešel za ostatními.
Orel ještě dlouho pozoroval oblohu a záři uměle stvořených hvězd, než jej konečně únava přemohla a vydal se do postele.

Druhý den jej probudila až vůně snídaně, položené na stolku vedle jeho postele. Rozhlédl se po pokoji a uviděl přátele již připravené vyrazit na misi. „Proč jste mě nevzbudili?“
„Rozhodli jsme se, že tě necháme prospat,“ oznámil Grizly. „Tak se teď koukej najíst, ať můžeme vypadnout. Ty nekromancery by nám ještě mohl někdo vyfouknout, a to bych nechtěl!“
„Sbalili jsme ti věci, takže se jen najez a ustroj,“ řekl přívětivěji Vlk.
Orel se pustil do jídla s  chutí a v  klidu. Byl svým přátelům za to vděčný, protože po včerejším rozhovoru mu v  hlavě kolovala jediná myšlenka. Jak to udělá s  Kirou, aby vše vyřešil. Když pak dojedl, rychle se přestrojil a zkontroloval si věci. Rozhlédl se po pokoji, ale dva jeho přátelé v  něm nebyli: „Kam zmizel Bizon s  Tygrem?“
„Tady jsme,“ řekl Tygr ve dveřích. „Když jsi spal, byl tu jeden z  mladých vyvolených a řekl nám, že nám musí mistr Hen něco sdělit.“
„Co vám řekl?“
„Jak to, že jsi nám včera nic neřekl o  Neikově problému,“ přidal se do hovoru Bizon.
„Nenechali jste mě to udělat.“
Tygr zarazil debatu, která by nikam nevedla, a řekl všechny informace, které s  Bizonem získali, aby všichni věděli, o  co se jedná.
„Takže Neik má bratra,“ dostal ze sebe udivený Kobra.
„Bezva. Doufám, že bude umět bojovat stejně dobře, jako Neik umí vyrábět zbraně,“ přidal se Grizly.
„Teď ještě není důležité, co budeme dělat s  Neikovým bratrem. Nejprve se musíme postarat o  nekromancery,“ ukončil debatu Vlk a šel rovnou k  věci. „Takže jestli dobře chápu, v  mezisvětě nejprve vyhledáme druihu, který nám řekne vše, co zjistil o  nekromancerech, a pak budeme bydlet u  pěti čarodějek.“
„Jo,“ souhlasil Tygr, ale hned se přísně podíval na Škorpiona. „Mistr Hen taky řekl, že jestli se nebudeš krotit, máme povoleno tě svázat, abys ty čarodějky nepoštval proti nám.“
„To by se nikdy nestalo, abych nějakou ženu proti sobě poštval,“ postěžoval si Škorpion. „Doufám, že s  tím svázáním sis dělal srandu,“ ještě dodal, ale Tygr jen s  úsměvem zakýval, že mluvil pravdu.
„Řekl mistr Hen nějaké informace o  síle těch nekromancerů?“ zeptal se Orel.
„Ne. To se dozvíme až od toho druihy,“ odpověděl Bizon.
„Už jsme ztratili dost času tímhle tlacháním. Máme vše sbaleno, tak vyrazíme,“ zavelel Grizly. „Nejprve na nekromancery a pak na poloupíra.“
„Se nemůžeš už dočkat co?“ rejpnul si Kobra do přítele, když si bral batoh na záda, ale nedostal odpověď.

Sedm druihů procházelo údolím Tal-khenu a mířili do chrámu, kde na ně čekal portál do jiného světa. Cestou prošli také kolem louky, na které cvičily desítky druihů, mezi kterými byla i  Kira, která přiběhla okamžitě k  Orlovi jako cvičený pejsek, když jej spatřila. Přátelé se na něj tvrdě podívali a on dodal: „Běžte napřed. Za chvíli vás doženu, jen si tu musím něco dořešit.“
Kira, když k  Orlovi doběhla, se okamžitě pověsila okolo jeho krku.
„Dost!“ vykřikl na ni Orel, a pak se dostal z  jejího objetí. „Doufal jsem, že časem z  nás budou přátelé, ale je to stále horší. Nechtěl jsem ti nijak ublížit, ale nevidím jinou možnost, jak to s  tebou vyřešit. Už tě nechci nikdy vidět.“
Na Kiře bylo vidět, že každé slovo, které uslyšela, se jí zabodlo do srdce jako dýka. Doufala, že má ještě naději, ale když se rozhodla promluvit, Orel od ní odvrátil tvář a dodal: „Teď musím jít. Sbohem.“
Když odcházel, Kira stála pořád na místě a jen ho sledovala. Muž, do kterého se zbláznila, ji odkopl, jako kus hadru. Znala pravidla druihů, ale přesto doufala v  malou naději, která teď byla roztrhána na malé kusy, jež už nikdo nedá dohromady.