Nokturno.net / tvorba / dílko

Hodinu chodil Orel s  Ren a Sue po obchodním domě, aniž by dal o  sobě vědět, ale když mu došlo, že čarodějky někoho bez úspěchu hledají, nedalo mu to: „Co tady děláme. Nejsme doufám na nákupech?“
Ren k  němu otočilo hlavou, tak rychle, že se na chvíli zdálo, jako by jí hořely vlasy a zpražila Orla smrtícím pohledem: „Někde tu na nás čeká náš informátor.“
„Mohu vědět, jak vypadá? Já jen kdybych ho třeba uviděl.“
„My si ho najdeme samy,“ odpověděla chladně Sue, aniž by se na něj podívala.
Dalších deset minut pak jezdili po eskalátorech mezi patry a stále hledali informátora. Orel zahalený v  černém plášti přitahoval pohledy kolemjdoucích, ale nikdo z  nich ho neoslovil.
„Támhle je,“ vykřikla Ren radostí a ukázala na muže stojícího před obchodem s  oblečením.
Orlovi stačil jediný pohled, aby rozpoznal, že je to démon, ale necítil z  něho skoro žádnou magickou sílu, která kolem démonů obvykle byla, a tak věděl, že je úplně na nejspodnějším žebříčku v  jejich hierarchii.
„Konečně, už tu čekám nejméně deset minut,“ promluvil démon, když k  němu došli. „Pojďte za mnou,“ a vešel na pánské toalety kousek od obchodu s  oblečením.
„Tak co pro nás máš?“ zeptala se ho Sue.
„Známe se tak dlouho a vy mě ani nepozdravíte. Ranily jste mé city,“ zavtipkoval démon. „A  co je to s  váma za chlapa v  těch hadrech?“ prohlížel si Orla od hlavy k  patě. „Divím se, že ho pustili vůbec dovnitř,“ pak se nelidsky rozesmál, a to už druiha nevydržel. Kopl ho do hrudi až démon odletěl na zeď, kde k  němu přiskočil s  mečem v  ruce, který mu přiložil ke krku.
Démon vycenil zuby a na jeho lidské tváři se objevilo pár malých výrůstků: „Co to je za blázna, když si zahrává s  démonem,“ promluvil se zřetelným nepřátelským tónem.
Než čarodějka stačila zasáhnout, Orel se podíval do prázdných očí démona: „Já jsem druiha! A  i když jsi mezi démony pouhé nic, určitě víš, co všechno dokážu, takže se mi nesnaž vyhrožovat nebo to tady s  tebou hned skončím. Teď nám povíš, co chceme vědět, a pak rychle zmizíš nebo,“ přitlačil mu meč na krk.
Čarodějky jen zíraly, jak démon, se kterým se často musely dlouho dohadovat, rychle spustil: „Ti nekromanti se snaží prokopat k  nějakému chrámu pod městem. Chodí po městských márnicích a hřbitovech, aby si stvořili dostatek dělníků.“
„Kde začali kopat!“
Démon vycenil zuby, ale když meč u  jeho krku začal žhnout, skoro vykřikl: „Hřbitov u  řeky, ale víc nevim.“
„Jestli mi lžeš, tak si tě najdu a budeš toho litoval. Teď zmiz!“ pustil démona, který okamžitě utekl z  pánských záchodů.
„Tak víme, co jsme potřebovali,“ řekla Ren, a pak vytáhla z  kabelky mobil: „Napíšu sestrám, aby se vrátily domů.“
„Tak jdeme,“ zavelel Orel a už se vydal ke dveřím ze záchodů.
Nestačil ani otevřít dveře, když zazněla střelba a nákupním centrem se nesl křik lidí, do kterého se ozýval z  reproduktorů mužský hlas: „Dámy a pánové, toto je přepadení. Nic se vám nestane, pokud budete rozumní. Obsadili jsme všechny východy a nikdo se bez našeho vědomí odsud nedostane. Kdo bude klást odpor, bude na místě zastřelen,“ pak reproduktory utichly, ale za deset sekund se mužský hlas znovu ozval: „Málem bych zapomněl na slušné vychování. Přeji vám všem příjemně prožitý den.“
Orel v  tichosti otevřel dveře od toalet a spatřil zády k  němu ozbrojeného muže, opírajícího se o  zábradlí. V  tichosti k  němu kráčel a až dva metry od něj si ho muž teprve všiml. Stačil pouze za ním natočit hlavu, když mu pak kopem do zad pomohl přes zábradlí do přízemí obchodního domu. Během pádu se ozbrojený muž zmohl pouze na krátký křik, který ukončil náraz o  dlažbu.
Orel ze sebe strhl plášť a odkryl pod ním vestu, pokrytou vrhacími noži, hvězdicemi a pouzdro s  mečem připnutým na zádech.
Dalších pět lupičů k  němu běželo zprava a on uslyšel zvuk jejich bot dopadajících na dlažbu. Otočil se k  nim čelem a když se zastavili třicet metrů od něj, aby začali střílet, stačil včas vběhnout do obchodu s  oblečením, před letícími kulkami.
Lupiči se rozestoupili před obchodem a vystříleli do něj zásobníky. Když jim došly náboje, byl už obchod úplně na maděru. Pak se jeden na druhého začali usmívat a bylo vidět, že mají ze svého díla radost, kterou jim překazil až vrhací nůž v  břiše jednoho z  nich. Sotva stačilo tělo zabitého lupiče spadnout na zem, už dva další zasáhla hvězdice rovnou do krku. Poslední dva lupiči začali rychle vyměňovat zásobníky, ale byli příliš pomalí. Orel k  nim přiskočil s  mečem v  ruce a několika pohyby zbraně je pobil.
Čarodějky stály po celou dobu před pánskými záchodky. Takovou rychlost a smrtící přesnost, kterou předvedl Orel, spolu s  pohledem na jeho vypracované tělo stačilo, aby se na nic nezmohly.
Orel na ně musel zakřičet: „Dělejte. Musíme jít!“ a pak se konečně vzpamatovaly. Rozeběhly se k  němu, ale Ren mu ještě stačila sebrat ze země plášť.
Společně sešli po požárním schodišti do přízemí, kde na ně čekal zbytek lupičů.
„Ani hnout!“ zakřičel na ně šéf lupičů. „Nevím, co jste zač, ale zabili jste mé lidi, a to si rozhodně nenechám líbit,“ vytáhl pistoli a zamířil na Orla. „Sbohem,“ než stačil zmáčknout spoušť, spolu s  kumpány zkameněl.
„Už bylo dost zabíjení,“ oznámila Sue. Potom vyslovila první zaklínadlo a všem lupičům zmizely zbraně. Po druhém se jim kolem těla objevil provaz, který jim pevně svázal ruce a nohy.
„Tady,“ řekla Ren a podala Orlovi plášť, který si oblékl. Ještě než odešli, luskla prsty a lupiči obživli.
„Co se to?“ mluvil zmateně šéf bandy, snažil se přitom vysvobodit z  provazu, ale marně. Pak se zadíval za odcházející trojicí: „Já si vás najdu. Slyšíte! A  pak mi za tohle zaplatíte,“ křičel vzteky bez sebe.

Když se Orel se dvěma čarodějkami vrátil do jejich domu, čekali tam na ně skoro všichni. Chyběli tam pouze Bizon, Grizly a nejmladší blonďatá čarodějka Yasmen.
„Kde můžou jen být?“ opakovala pořád dokola Caira.
„Jistě se brzy ukážou,“ snažil se ji uklidnit Vlk.
„Nic jim nehrozí. Grizlyho by jen tak něco nezastavilo,“ snažil se podpořit Vlkovu snahu Orel.
„Půjdeme je hledat?“ navrhla Mary.
„Ano!“ přijala nápad Caira. „Pojďme,“ a už se hnala ke dveřím. Když už byla skoro u  dveří, právě vešla Yasmen: „Rychle, musíme spěchat, než bude pozdě,“ dostala ze sebe.
„Co se stalo?“ zeptal se Tygr.
Yasmen se nadechla a spustila: „Snažili jsme se získat nějaké informace, když váš přítel s  horkou hlavou najednou zpozorněl.“
„To má na mysli určitě Grizlyho,“ ozval se Kobra.
„Nepřerušuj jí!“ okřikl přítele Tygr. „Prosím pokračuj.“
„Bez jediného slova se sebral a rozběhl se za mužem v  hábitu, který před ním okamžitě začal utíkat. Já, spolu s  tím…“
„Bizonem,“ doplnil čarodějku Orel.
„Děkuji. Já s  Bizonem, běžela za ním, ale dohnali jsme ho až v  zapadlé uličce, kde se muž v  hábitu zastavil, a pak se z  ničeho nic kolem nás objevili dva tucty zombií. Váš přítel Grizly jen řekl: ‚Konečně boj‘ a vrhnul se na ně. Bylo mi hned jasné, že muž v  hábitu je jeden z  nekromancerů, které hledáte.“
„A  co se stalo pak,“ zeptal se nedočkavě Kobra, ale hned byl pokárán tvrdým pohledem Tygra.
Yasmen se znovu nadechla: „Nekromancer, když viděl, že mu proti vašim přátelům zombí, které měl, stačit nebudou, utíkal zas pryč a Grizly mu byl v  patách.
Nakonec nekromancer doběhl před policejní stanici, kde zakřičel: ‚Pomóc, chce mě zabít‘ a ukázal na vašeho přítele se sekerou v  ruce. Policisté se seběhli kolem něj a on přemýšlel, přitom netrpělivě svíral rukojeť sekery. Už se chtěl na policisty vrhnout, když k  němu Bizon přiskočil a uklidňoval ho. Policistům se snažil navykládat, že to je omyl, ale když uviděli jeho zbraň, oba je zatkli.“
„Musíme je osvobodit,“ řekl Vlk a už kráčel spolu se zbylými přáteli ke dveřím.
„Počkejte,“ zavolala na pět druihů Caira. „Co chcete udělat? Nemůžete přece jen tak přepadnout policejní stanici?“
„Nemáme jinou možnost. Ten nekromancer dobře ví, že má jedinečnou šanci je zabít. Bez svých zbraní jsou proti magii skoro bezbranní,“ rychle vysvětlil čarodějkám Tygr.
„Půjdu s  vámi,“ řekla Yasmen.
„Kam jde naše sestřička, tam půjdeme všechny,“ dodala Sue.
„Dobrá, tak tedy pojďme. Čas je proti nám,“ navrhl Vlk a vydali se na cestu.