Nokturno.net / tvorba / dílko

Kapitola VI. První dny ve srubu

Do následujícího dne jsme se probudili jako již dlouho ne. I dnešní noc nám byly pomocníkem sice jen termální deka a spacák, ale postel byla prostě postel. Vpravdě úplně jiná káva, než rozlámaná záda z nerovné tvrdé země v chladné důlní štole či stísněných prostor letadla ještě předtím. A ani mlhavé počasí venku nám tentokráte náladu nemohlo pokazit.
Dokonce i nepříjemný chlad známý ze štoly zde bylo možné snadno odbourat. S vidinou odložení vrchních částí oděvu uvnitř srubu vydali jsme se hned po malé snídani k nedalekému lesu nanosit nějaké dřevo na zatopení v kamnech. Ty byly k mému překvapení až na menší vrstvu rzi v poměrně zachovalém stavu, stačilo je jen důkladněji vyčistit a totéž provést s kouřovodem. Tentokráte jsme s sebou do lesa vzali lano na svázání a odtažení dřeva, krátce před polednem jsme tak měli připravenou zásobu na několik dní dopředu a kolem poledne se již z kamen linul tolik vytoužený zvuk praskání dřeva.
V průběhu dalších dní jsme si sice užívali tepla našeho nového obydlí, ale počáteční euforie začínala pozvolna řídnout. Zásob byl sice stále ještě dostatek, tím spíš, že jsme se s nimi snažili co nejvíce šetřit. Nicméně i tak byl jejich úbytek po necelých čtyřech týdnech našeho nedobrovolného pobytu v horách Aljašky znát, což nám dodávalo na neklidu. Myšlenka ztroskotání a snahy vymanit se ze spárů krajiny věčného sněhu začala nabírat na intenzitě. „Takhle to nemůžeme donekonečna nechat!“ Pronesla znepokojivě Christina. „Pravda, na nějaký ten měsíc zásoby ještě máme, přesto ale nevydrží věčně a zůstat tady napořád, to taky nejde.“ Potvrdil jsem Christinina slova. „Musíme vymyslet nějaké, alespoň prozatímní řešení.“ Dodal jsem. Najednou se mi v hlavě připomněla myšlenka o krmení ryb v řece v souvislosti s mostem při stěhování zásob. „Ryby!“ Vykřikl jsem. „Rozšíříme náš jídelníček o ryby!“
Také na toto se při naší výpravě myslelo, a tedy i jednoduchá výbava pro případný rybolov součástí našeho vybavení naštěstí byla. V duchu jsem si představoval svoji roli rybáře, jako že to příliš nešlo dohromady, ale budiž... Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti. I na Christině teď bylo vidět, že trochu pookřála, že alespoň bude co jíst, než se odsud konečně dostaneme. Jestli se odsud dostaneme... Ale to už bylo věcí druhou.
Krátce popoledni Christina připravila tentokráte již na kamnech, našem novém zdroji tepla malý oběd a následně jsme se společně vydali na ryby. Byla to práce především pro mě, Christina se mnou k řece vyrazila že to bylo poprvé, a tedy spíš ze zvědavosti. Po dvou hodinách neúspěchu jsme se to pomalu chystali vzdát, ale pak se nakonec stal zázrak a my si alespoň na dnešní večeři něco málo odnesli. Vlastně to ani vzdát nešlo, pokud jsme chtěli na zásobách šetřit.
V podobném duchu se ubíral čas i nadále, naše dny byly vyplněny jak výpravami dolů k řece, tak i výpravami průzkumnými se snahou naleznout konečně civilizaci, potažmo dny, kdy jsme čerpali síly na delší výpravy. Christina již měla ruku zdravou, zlomenina jí v průběhu plynoucích týdnů dokonale srostla a tak mi byla konečně ve všem plnohodnotným pomocníkem. Také jí samotné se velice ulevilo, ruka zafixovaná v dlaze pro ní představovala značné omezení.

Kapitola VII. Nový společník

Toho dne jsme vyrazili k řece rovněž společně, i když každý z nás za zcela jiným účelem. Christina, ač vědecká pracovnice - klimatoložka s sebou nesla nějaké prádlo na přemáchnutí a já šel jako obvykle na ryby. Na veškerých aktivitách ve srubu jsme se podíleli společně, tak nějak rovnocenně, ale tato práce byla chtě nechtě na ní. Ostatně rybář - geolog, to také neznělo špatně! Christina slezla poblíž mostu v místě klidnějšího proudu až ke břehu a dala se do práce. V těch místech jsme se rozdělili a já pokračoval ještě o něco výše proti proudu. Měl jsem již vyhlédnuté místo, kam jsem chodíval pravidelně.
Měla to být rutinní cesta, pokračoval jsem jako každý den na to samé místo. Brodíc se sněhem stále dál pokračoval jsem ve své cestě, když tu náhle na mě nedaleko břehu mezi kameny čekalo veliké překvapení: dvě svítivé oči, nastražené špičaté uši, hrubá šedá srst a pěkně zostra vyceněné, nejspíš ještě mléčné tesáky. Odhadem tak osm, možná devět kilo a nanejvýš čtyři měsíce. Ale odvahu ten prcek měl, to se mu nedalo upřít! „Ale, ale, copak to tady máme? Ty ses ztratil, co?“ - Vycenil tesáky ještě víc a čenich ohrnul výhružně dozadu.
Usoudil jsem, že patří sem do přírody a že se patrně jen zatoulal mámě, která tak musí být nedaleko a.....určitě ho půjde hledat! Z toho škvrněte strach nešel, ale starostlivá vlčí matka, z toho už jsem docela měl obavy... Matka, která ho bude instinktivně bránit a neradno se s ní dostat do křížku. Teď jsem byl opravdu na rozpacích, ale nakonec jsem se přece jen rozhodl pokračovat dál.
Doraziv na místo určení, rozbalil jsem jako obvykle náčiní, připravil si prut a návnady a nerušeně se věnoval lovu. Nějaký čas mi to sice zabralo, ale jinak se dnešek docela vydařil. Christina bude mít radost.
Sbalil jsem náčiní, ryby do vaku přes rameno a odebral se zpět ke srubu. U vody jsem strávil něco přes dvě hodiny a při cestě zpět na mě čekalo překvapení ještě větší - něco, v co jsem vpravdě nedoufal, co by mě ani ve snu nenapadlo: byl tu! Ještě stále byl tady! „Ty ses asi vážně ztratil, že?“ Pronesl jsem směrem k němu. Popravdě jsem v tu chvíli vlastně ještě nevěděl, jestli je to on, nebo ona. Tentokráte ale neměl mrňousek na výjevy hrozby ani pomyšlení - krčil se tam ve sněhu mezi kameny prokřehlý až na kost a jenom se třásl. Nyní jsem se už ale rozhodl, že ho vezmu s sebou nahoru do srubu, nemohu ho tu přece nechat zimě napospas... Jenže...jak to udělat? - Ryby přes rameno ve vaku a toho prcka...? Nakonec jsem zpod větrovky vytáhl svetr, zabalil ho do něj a vložil pod rameno. Ne snad ani tak kvůli chladu, ale co kdyby ho přeci jenom napadlo ochutnat některou část mého těla. Christina bude koukat!
Když jsem míjel most, byla už pryč a já se taky těšil do tepla... Vystoupal jsem mezi skalami nahoru a potom známou rovinkou přímo ke srubu. Zaklepal jsem na dveře - měli jsme s Christinou takový kód, to kvůli nezvaným hostům. A to i přes to, že nikdo z nás vpravdě nedoufal, že by k něčemu takovému došlo. „Neseš ryby?“ Ozvalo se zpoza dveří. „Něco lepšího!“ Odvětil jsem pozvednutým hlasem. „Snad ne medvěda!“ Prohodila Christina žertovně. „Skoro.“ Zareagoval jsem. „Ale už otevři, je mi zima a mám obě ruce plné!“ „Teda ty toho musíš mít!“ Zvolala nadšeně pomalu otevírajíc dveře. Její zrak okamžitě spočinul na mé pravé paži a v zápětí jsem si všiml, jak ztuhla. Chvíli zůstala nevěřícně stát ve dveřích a nevěděla, jak reagovat. Takové to pro ni bylo překvapení. „Tak pustíš mě už dál?“ Nadhodil jsem žertovným hlasem. „J....jo....jasně...“ Vysypala ze sebe. „Jé, ten je ale krásný!“ Roztála nakonec a chystala se ho pohladit. „Opatrně, je divoký!“ Varoval jsem ji. V této chvíli jsme již věděli, že je to kluk. Hned na to se teď již překvapená a zároveň nadšená Christina jala připravit pro našeho nového společníka něco k snědku.
„A jak ti tedy vlastně budeme říkat, prcku?“ Otočil jsem se směrem k němu. Zavrčel. „Mno, bílý nejsi a Jacka Londona taky necháme raději spát...“ Pronesl jsem ironicky. Christina po mě hodila úšklebkem; očividně jsem jí právě vzal vítr z plachet. „Máš nějaký návrh, Christie?“ Roztála a rázem bylo vše odpuštěno. „Šedý kožíšek!“ Zněl její rozhodný návrh. „Nezní to trochu infantilně?“ Zatvářil jsem se nepříliš nadšeně pro změnu já. „Co by ne? - Sám jsi říkal, že není bílý!“ Opáčila trvajíce na svém návrhu. No, co jsem si nadrobil, to mám... Odteď to tedy byl Šedý kožíšek.
Nenechajíc na sebe sáhnout, strávil náš nový malý hrdina přibližně jeden týden pod skříní, jen v naší nepřítomnosti se odvážil přijít nažrat. Ve snaze jej přimět překonat strach, misku se jídlem jsme mu posouvali stále dál od jeho úkrytu. Ale i on si postupně začínal zvykat, až nakonec svou nedůvěru překonal úplně. To už se mnou pomalu začal chodit na ryby. Prozatím raději na vodítku, tedy spíš kusu lana s karabinou. Čas od času si ho „půjčovala k řece“ také Christina.