Nokturno.net / tvorba / dílko

Kapitola V. Srub

„Opravdu to chceš zkoušet dneska?“ Šťouchla do mě poránu rozespalá a ještě ze včerejška notně unavená Christina. Očividně se jí dnes vůbec nikam nechtělo. „Jestli se chceš odsud dostat, tak budeme muset a navíc je dnes příznivé počasí.“ Opáčil jsem jí, i když tentokrát docela nerad. Také mě se dnes vůbec nikam nechtělo, ale jinak to prostě nešlo. „A co když tam zase nikdo nebude?“ Otázala se se zřejmým úmyslem Christina. „Nedá se nic dělat, musíme toho využít, dokud je počasí.“ Odvětil jsem jí stejným způsobem nerad. „Chceš se odsud dostat?“ - „Ano, chci!“ Zaskřípala zuby Christina.
Ke srubu jsme dorazili něco po poledni, ale k naší nevoli nás čekal naprosto stejný výsledek, jako včera. Přes veškerou snahu nikdo neotvíral. „Možná jsi měl včera pravdu, třeba je srub vážně opuštěný...“ Nadhodila rozvážně Christina. „Ani dnes tu nejsou žádné stopy a to je celý den opravdu hezky, takže by byly vidět.“ Dokončila svou myšlenku. „Ostatně, kdo by tady ještě v téhle době mohl bydlet - vysoko v horách, v takovéto pustině.“ Potvrdil jsem její tezi. „Jdeme dovnitř!“ Nadhodila rázně.
Bylo zamčeno, ale starý zarezlý zámek držel na dveřích nejspíše už jen silou vůle. Stačilo vzít kotvičku, tu co jsme používali u lanového mostu, provléknout ji očkem držáku kladky a trochu zatlačit proti dveřím. Hřebíky z držáku kladky odlétaly v podstatě samy.
Za vchodovými dveřmi nás nejprve uvítalo něco, co připomínalo malou předsíň. Přibližně uprostřed byly další dveře, tentokráte vedoucí již patrně přímo do srubu a na konci předsíňky zelo poházené staré nářadí. I druhé dveře byly zamčené. Otevřít je představovalo už trochu tvrdší oříšek, zámek nebyl vystaven povětrnostním vlivům, jako ten předešlý. Ale podařilo se.
Zbylá část srubu se sestávala z jediné, ale zato velice prostorné místnosti. Bylo vidět, že už tu opravdu dlouho nikdo nebyl. Vše zůstalo tak, jak to tu kdysi zanechali. Tedy až na prach, který se postupem času usazoval stále více. A byl to právě on, kdo nás s konečnou platností přesvědčil, že je srub vskutku opuštěný. Nebyly tu žádné stopy, které by ho byť jen trochu narušovaly. Nic, co by svědčilo o lidské přítomnosti.
„Trochu se tu porozhlédneme.“ Navrhla Christina. Hned za vchodem do místnosti jsme si na pravé straně všimli nízko položené široké rohové desky připevněné ke stěně. Patrně kdysi sloužila něco jako kuchyňská linka. Ostatně právě na ní ležela stará otlučená pánev, tři nebo čtyři zašlé talíře, zarezlý nůž a dvě misky na polévku. Nad ní byla ještě menší police a tam spočívaly dva porcelánové šálky a plechový hrnek. O něco dále po pravé straně místnosti, hned za prvním oknem stála při stěně kratší dřevěná lavice spolu s menším jídelním stolem, ke kterému náležely ještě dvě rozvrzané židle. Svědčilo to o tom, že zde kdysi přebývalo více lidí, skupina zlatokopů, nebo možná dokonce rodina. Zamyslel jsem se, jak se tady asi tak kdysi dávno žilo, na chvíli jsem se myšlenkami přenesl do dob Divokého západu... V levé zadní části místnosti ležela poměrně prostorná postel. „No, sice trochu zašlá, ale je tady i plechová vana.“ Ukázala směrem k pravému zadnímu rohu místnosti Christina. „Novej bejbák!“ Zvolala v žertu, ale pak se zarazila. Z mého pohledu poznala, že jsem její slova vzal vážně.
„Ehm, bude to tady potřebovat opravdu pořádný úklid, ale pořád lepší, než studená důlní štola, nemyslíš?“ Chvíli váhala. „Co ty na to?“ Vybídl jsem ji znovu. Teprve pak se Christina odhodlala k odpovědi: „To rozhodně, tam už to začínalo být o zdraví, sama se divím, že na mě ještě nic nevlezlo. A jsou tady rovněž, pravda sice trochu vysloužilá, ale......kamna!!“ Znatelně pookřála. „Nejdřív bych ale nastěhovala zásoby, teprve až bude všechno ze štoly tady, pustíme se do úklidu.“ Navrhla dodatečně. „Dobrá, s těmi zásobami to tedy bude fuška, ale za tu námahu to určitě stojí. Přitakal jsem jí. „I když s tím úklidem to nebude o nic jednodušší, ufff. Ale je to přeci jenom místo způsobilejší pro případný dlouhodobější pobyt.“ Dodal jsem.
Ukončili jsme prohlídku našeho nového přechodného bydliště a odebrali se zpět na půldenní cestu ke štole. Tentokráte se nám šlo o mnoho lépe a ani cesta nám nepřipadala tolik úmorná. Vidina nového, o dost lepšího útočiště nám dodávala elánu. Hned zítra ráno započne velké stěhování.
Když jsme ale navečer dorazili ke štole, čekal na nás šok - vchod do štoly byl částečně poškozený a ve sněhu okolo byly vyšlapány medvědí stopy. „Medvěd! Byl tu medvěd!“ Vykřikla vyděšeně Christina. „Tady už vážně není bezpečno, musíme odsud co nejdřív zmizet!“ Pronesl jsem podrážděně. „Ještě že jsme našli ten srub.“ Dodal jsem. Christina se mezitím trochu uklidnila. Po bližší prohlídce vchodu jsme zjistili, že dovnitř se naštěstí nedostal. Christina se protáhla poškozenou mříží do štoly jako první. „Za mříž se opravdu nedostal, je tu všechno v pořádku, ale budeme ji muset opravit.“ Konstatovala stále ještě trochu nervózně.
Tentokrát jsem si dal na zabezpečení vchodu opravdu záležet, ale i tak jsme v noci zrovna dvakrát moc nespali.
Nazítří jsme po několikahodinové, více než kdy jindy náročné a vyčerpávající cestě opět rozpačitě stanuli před mostem přes řeku. Tentokráte nám totiž dělala společnost k prasknutí naložená nosítka. „Tak tomuhle se vážně říká dilema.“ Prohodil jsem před mostem napůl rozčileně. Oba dva jsme hloubali, jak to provést. Nosítka opravdu něco vážila a ještě k tomu jsem je druhou stranou táhl za sebou... Po chvíli přemýšlení Christina nadhodila: „No, je to sice vpravdě tahání, jako kočka koťata, ale nic jiného nám nejspíš nezbývá - budeme to muset přenosit po částech a pak znovu srovnat na nosítka.“ Nezbyla jiná možnost, než souhlasit. V duchu jsem si sice myslel, že by to most mohl vydržet, když už unesl nás oba dva současně, ale nemohli jsme si dovolit nic riskovat. Nakrmit našimi zásobami ryby v řece, o to neměl zájem ani jeden z nás.
Když jsme dorazili na místo, srub ani tentokráte nejevil žádné známky lidské návštěvy, tedy kromě té naší ze včerejška. Tentokrát jsme si v duchu řekli, naštěstí... Batohy i nosítka jsme se snažili naložit co nejvíce, ale i tak jsme se museli ještě jednou vracet a stěhování nám tím pádem zabralo celé dva dny.
To nejhorší jsme už měli sice za sebou, ale čekal nás ještě jeden, časově neméně náročný úkol - uklízení! Naštěstí jsme s druhou várkou zásob vyrazili hned časně zrána a tím pádem jsme ke srubu dorazili něco popoledni a vyloženo jsme měli už okolo jedné hodiny odpoledne. „Dneska bych se na to už nejradši vykašlala.“ Konstatovala unaveně Christina. „Dobře, provedeme jen úpravy nezbytné pro alespoň provizorní přenocování a zítra se do toho pustíme naostro.“ Navrhl jsem Christině. Té se očividně ulevilo. A nejen jí, i já jsem měl z těch nosítek ruce vytahané až na zem...
Pro velkou únavu z předchozího dne jsme uklízení započali teprve v pozdních dopoledních hodinách a že toho bylo opravdu mnoho. Takový prach by se dal ven vynášet na kbelíky a vysavač, ten na Divokém západě vskutku neznali, ale ani součástí naší výbavy nebyl. Poté jsme se chopili úklidu místnosti jako takové, tedy urovnání a roztřídění vybavení a věcí nalezených ve srubu jež jsme považovali za potřebné a následně pak vyhození naopak nepotřebného harampádí. K tomu nám výborně posloužila nedaleko srubu stojící kůlna. Rovněž ložní prádlo a matrace byly na vyhození, po letech nepoužívání v nevětraném srubu nedokázaly odolat plísni. Ale co, jako ložní prádlo, byť méně pohodlné, bohatě poslouží vlastní spacáky a termální deky.
Na úklid srubu, v podstatě jediné místnosti s malou předsíňkou, jsme byli dva, i přesto jsme se dobrali konce teprve v pozdně večerních hodinách. Takový tam byl nepořádek. „Chtělo by to tady ještě pořádně otřít prach mokrým hadrem a taky vydrhnout podlahu.“ Konstatovala po dokončení všeho předchozího Christina. Jenže zavedení vodovodu do budovy bylo další věci, s kterou se na Divokém západě jaksi nepočítalo, alespoň ne v těchto místech. Nabízely se proto dvě možnosti: buďto si udělat bezmála hodinový výlet k řece, nebo za pomoci hořáku rozpustit a alespoň mírně ohřát trochu sněhu. S ohledem na denní dobu jsme raději přistoupili k té druhé variantě. I tak jsme si ale byli vědomi, že denní „procházky“ dolů k řece budou nedílnou součástí našeho života ve srubu. Vydrhnutí podlahy bylo na mě, ale na otírání prachu, co by méně náročné práci, jsme se podíleli se stále ještě jednorukou Christinou společně.
Poté již následovalo jen uložení roztříděných zásob a úplně nakonec úprava postele. Tím bylo vše dokončeno a naše nové útočiště plně připraveno k obývání.