Nokturno.net / tvorba / dílko

Kapitola I. Ztroskotání

Skrčený v nepřirozené poloze ležel jsem kdesi zapadlý, protíral jsem si oči a jediné, co jsem v tu chvíli vnímal byla obrovská, nesnesitelná bolest hlavy. Když jsem konečně pořádně otevřel oči, zjistil jsem, že mám obě ruce od krve. Pokoušel jsem se poskládat si myšlenky, co že se vlastně stalo a kde to vůbec jsem. Připomínalo mi to kabinu malého letadla a já ležel zapadlý pod palubní deskou. Ano, začíná se mi to vybavovat: vědecko-výzkumná expedice na Aljašku, u našeho malého osobního letadla nám chvíli vynechával levý motor, záhy se z něho začalo kouřit, hořel a následně vypověděl službu úplně... Nouzově přistát nebylo kde, řítili jsme se mezi skalami směrem k blízké zasněžené pláni a potom, potom už si nic nepamatuji...
Tak počkat......začal nám vynechávat motor u našeho letadla? Zopakoval jsem si v duchu svoji předešlou větu. V mžiku mi to došlo - já tu přece nebyl sám, nebyl jsem v letadle sám!. Christina a Tom! Problesklo mi hlavou. Kde jsou, co je s nimi??? Podíval jsem se kolem sebe, Christina ležela podobně zkroucená hned vedle mě a také se začínala probírat. „Jsi v pořádku, je ti něco?“ Neodpověděla mi. Nejspíš se snažila vzpamatovat a dát si myšlenky do souvislosti, stejně jako před chvílí já. Vzal jsem jí teď již duchapřítomně do náručí, vynesl ven z letadla a posadil jsem ji na sníh. Pak jsem šel ještě do letadla pro něco, aby neseděla přímo na chladném sněhu. Cestou zpět mě praštila do očí obrovská krvavá skvrna na pravém čelním skle letadla. - Tom!!! Přidal jsem do kroku, abych ho rychle vytáhnul ven. Měl celou hlavu od krve. Odnesl jsem ho ven a během pokládání na sníh jsem zjistil další děsivou skutečnost – Tom nedýchá! Okamžitě jsem zkoušel umělé dýchání, ale nebylo to nic platné, Tom stále nedýchal, stále se mi ho nedařilo probrat. „Zkontroluj mu ještě puls!“ Ozvalo se odvedle. To se Christina už vzpamatovala z šoku. Zkusil jsem tedy i puls, ale ten byl také nehmatný... Prováděl jsem Tomovi ještě intenzivně masáž srdce, kombinovaně s umělým dýcháním. „Vzdej to, už je konec!“ Konstatovala Christina po dvaceti minutách oživovacích pokusů. „Asi máš pravdu, je konec...bohužel...“ Usoudil jsem. Tom to skutečně nepřežil... Přišli jsme tím o skvělého kolegu a zároveň našeho jediného pilota. Ale i tak, letadlo bylo silně poškozené a i kdyby bylo použitelné, rozlet na několikametrové vrstvě sněhu byl nemožný. Tohle si Tom vážně nezasloužil, stále jsem tomu nemohl uvěřit.
Podával jsem Christině ruku, abych jí pomohl vstát. Při pokusu natáhnout se a podat mi svoji Christina vyjekla bolestí. „Auuu, to nejde! Strašně to bolí!“ - „Nejspíš bude zlomená, to nám ještě scházelo.“ Pronesl jsem. S podobnými situacemi se s ohledem na charakter expedice naštěstí počítalo, a tak jsem šel dozadu do letadla pro dlahu a obvazy, abych mohl Christině zlomenou ruku zafixovat. Teprve potom jsem začal ošetřovat sám sebe, teprve potom jsem si všiml velké tržné rány na mé noze, kterou bylo nutné zašít. Do té doby jsem ji vůbec nevnímal, nebylo na to ani pomyšlení...
„Co uděláme s Tomem?“ Zeptal jsem se Christiny. „To vážně netuším, třeba nás budou hledat.“ Odvětila. „A co když ne? Přece nevědí, že jsme havarovali, navíc expedice měla trvat celé tři měsíce.“ - „Tak nás zkus ohlásit!“ Šel jsem do letadla a popadl vysílačku. Jenže z vysílačky se neozývalo nic jiného, než neutuchající šumění. Přelaďoval jsem z frekvence na frekvenci, marná snaha... Tom to nepřežil a my dva jsme zůstali trčet někde na severozápadě Aljašky a navíc v zimě. Sami dva, bez možnosti komunikace s okolím. Jakákoli podoba navigece byla tehdy ještě hudbou budoucnosti, psal se rok 1978. Jediné, co jsme věděli bylo, že jsme někde při horním toku Yukonu, na západ od něho.
Vytáhl jsem z letadla nosítka a naložil na ně Toma. Christina mi v rámci možností pomáhala. „Vezmeme ho tamhle k lesu, tam bude menší vrstva sněhu.“ Navrhl jsem. U lesa jsme dali Tomovi poslední sbohem, jako náhrobek jsme použili plochý pískovcový kámen, který se nám podařilo oddělit od země. Potom jsme se odebrali zpátky k letadlu, dnešní noc se bude trávit tam. Hned zítra se vydáme hledat pomoc.

Kapitola II. První průzkum

Brzy z rána mě probudily ostré sluneční paprsky pronikající skrze okénko do letadla. Ze široka jsem se protáhnul a pak jsem šťouchnul do Christiny: „Vstávej, Christie, za chvíli budeme muset vyrazit!“ Protírala si oči a já jsem mezitím na plynovém ohřívači připravoval pro oba čaj a něco málo k snědku. „Musíme s tím šetřit!“ Pronesla naléhavě Christina. „Zásob je sice dostatek, ale nevydrží věčně a přeci jenom nevíme, jak dlouho tu zůstaneme.“ Dodala.
Hned po snídali jsme natáhli na nohy sněžnice, vzali s sebou to nejnutnější a vyrazili na cestu, vlastně jsme ani sami nevěděli kam. Pomocníkem nám byla jen mapa, která byla bez znalosti přesné polohy v podstatě k ničemu, kompas a základní horolezecké vybavení. Toho dne nám počasí opravdu přálo, slunce svítilo prakticky po celý den. Naštěstí. Prodírali jsme se nikdy nekončícím sněhem, místy soutěskami okolo částečně obnažených skal. Teprve po několika kilometrech úmorné cesty jsme zpozorovali cosi v dáli. Proti slunci bylo špatně vidět, ale po příchodu blíž jsme zjistili, že jde o starou důlní štolu. Patrně ještě z dob zlaté horečky. Museli jsme být opravdu někde poblíž Yukonu. Přepadla mě trocha zklamání, ale po kratší úvaze mě napadlo, že by mohla posloužit jako přechodné stanoviště pro naši další cestu. Nepředpokládali jsme, že by nám k nalezení civilizace stačil jen jediný den.
Vchod do štoly byl částečně zavalený kamením, odházet ho mi zabralo dobrou hodinu práce. Christina postávala opodál a místy odklízela kamení, které jsem od vchodu odhazoval. Ráda by pomohla víc, ale měla zlomenou ruku, takže jsem to po ní ani nemohl chtít.
Slunce se mezitím vyhouplo vysoko na oblohu, mohlo tedy být něco kolem poledního. Podíval jsem se na hodinky a bylo a zjistil, že se dokonce už blížila jedna hodina odpoledne. „Za chvíli se budeme muset vrátit. Pokud tu chceme strávit další noc, je potřeba přinést z letadla alespoň to nejnutnější pro přenocování a další cestu.“ Obrátil jsem se na Christinu. Souhlasně přikývla.
Cestou zpět se počasí nepatrně zhoršovalo. Zvedal se vítr a mírně vířil při zemi sníh, takže když jsme konečně dorazili zpátky k letadlu, byl na něm již mírný poprašek. Ale i tak stále místy prosvítalo slunce. „Já už vážně nemůžu a navíc bych taky něco snědla!“ Stěžovala si Christina a s unaveným výrazem v tváři se opřela zdravou rukou o trup letadla. „Dobře, dáme si menší přestávku na odpočinek a něco sníme, ale potom musíme hned pokračovat.“ Odvětil jsem. Poté jsem rozdělal konzervu a namazal ji na něco, co připomínalo chléb a jeden z krajíců podal Christině. Po jídle jsem se zděšením zjistil, že se již blíží čtvrtá hodina odpolední. „Musíme to rychle naložit na nosítka a co nejdřív vyrazit!“ Konstatoval jsem skutečnost. „Stejně to už dneska nestihneme: na nosítka nenaložíme všechno a jenom sem jsme šli přes dvě hodiny!“ Opáčila Christina unaveně. „Ty to chceš odtáhnout všechno?“ Obrátil jsem se na ni s nechápavým pohlede. „A proč ne? - Štola nám může poskytnout dočasné útočiště pro cestu dál, letadlo je už stejně k ničemu.“ Konstatovala. „Asi máš pravdu, ale na druhou stranu, co když nám zítra nebude přát počasí?“ Obrátil jsem se na Christinu. „To je sice pravda, ale zásoby a vybavení je třeba přestěhovat během jediného dne a to už dnes vážně nestihneme.“ Odvětila. „No a když nebude počasí, budeme to muset prostě znovu odložit. Chci odsud vypadnout zrovna tak, jako ty, ale o den nebo o dva později, na tom už nesejde.“ Dodala. „No, doufejme, že jim alespoň přijde divné, že jsme se dlouho neohlásili a začnou nás hledat, doufejme...“ Pronesl jsem pochybovačně. Přečkali jsme tedy i tuto noc v letadle.
Následující den bylo skutečně hned od rána mizerné počasí, silný vítr vířil sníh natolik intenzivně, že nebylo vidět na krok. K mírnému zlepšení došlo teprve v odpoledních hodinách, takže se stěhování zásob a výbavy opět nekonalo. Nicméně odpolední vylepšení počasí jsme využili alespoň k průzkumu nejbližšího okolí a zároveň jsme donesli nějaké dřevo na rozdělání ohniště. Se zásobami plynu bylo třeba šetřit co nejvíce.

Kapitola III. Důlní štola

Nazítří již počasí dovolovalo vyrazit na cestu, dali jsme se tedy hned ráno do stěhování. Já s batohem na zádech a nosítky, taženými druhým koncem za sebou po sněhu, Christina nesla alespoň batoh. Stěhování zásob nám zabralo celý den, expedice byla přeci jen plánována na celé tři měsíce, takže toho bylo opravdu dost. Museli jsme se ještě dvakrát vracet.
Konec poslední cesty jsme vážili již prakticky za tmy, pročež nám nezbývalo nic jiného, než najít ve štole provizorní místo pro rozbalení spacáků a ulehnout. Pokračovat se bude zítra ráno.
Hned po rozbřesku jsme se dali do práce na úpravách našeho nového, doufejme, že jen dočasného obydlí. Důlní štola byla poměrně prostorná, dalo se zde i bez problémů postavit. Strop a stěny byly zpevněné za pomoci trámů a nacházely se zde i kolejnice pro důlní vozík. Ten jsme ale ani po podrobnějším průzkumu neobjevili, možná byl zapadlý někde dál v útrobách štoly. Bylo nutné vynést ven popadané kamení a další nepořádek a taky důkladněji upravit podlahu pro pohodlnější nocleh. S tím už mi Christina plně pomáhala, tedy v rámci možností s jednou rukou. Potom jsme se pustili do roztřídění zásob a výbavy. „Musíme ještě zabezpečit vchod, co kdyby...“ Obrátila se na mě Christina. „Každopádně. A taky rozděláme nové ohniště, umístíme ho kousek od vchodu.“ Doplnil jsem její slova. Popadané kamení jsme využili k sestavení nízké hráze mezi bočními trámy vchodu štoly a k zabezpečení zbylé, horní části vchodového prostoru posloužila dřevěná mříž, kterou jsme sestavili z provazem do kříže svázaných rovných větví. Zavěsili jsme ji za horní trám vchodu, aby ji bylo možné shora sklápět. Pak stačilo jen dodělat ohniště a naše obydlí bylo připraveno i k několikadennímu pobytu.
To jsme ještě nevěděli, že se tak také stane. Opravdu jsme zde byli nuceni přečkat několik dní... Po některé dny nebylo možné vyrazit kvůli nepřízni počasí a zbytek naopak tvořily neúspěšné průzkumné výpravy. Jednoduše jsme daným směrem na vzdálenost, kterou jsme byli za den schopni ujít, žádné známky civilizace neobjevili.
„My se odsud snad nikdy nedostaneme, určitě nás ani nehledají! Už to trvá strašně dlouho!“ Propadala panice Christina, ale i mě tu a tam takové nálady přepadaly a zmocňoval se mě pocit, že jsme tady opravdu uvízli a že to také nemusí dopadnout dobře... Nicméně snažil jsem se nedávat na sobě nic znát, jen by to Christinu ještě více znepokojovalo. Optimizmus skutečně místy začínal řídnout, ale zároveň jsme si na náš nový způsob života částečně začínali zvykat. Nic jiného nám v podstatě ani nezbývalo.
Jednoho dne ráno jsme šli jako obvykle na dřevo. Všude jsme chodívali společně, ne snad až z takové kolegiality, ale v horách Aljašky přeci jen nebylo pro jednoho člověka bezpečno. Cestu zpátky jsme kvůli popadaným stromům z vichřice předešlého dne vážili trochu oklikou, jinudy než obvykle. Když tu náhle Christina vykřikla: „Tudy! Tudy jsme to ještě nezkoušeli!“ Ohlédl jsem se po směru Christininy ruky a opravdu - tímhle směrem jsme okolí ještě prozkoumané neměli. „Zkusíme to, ale odložil bych to na zítra, zkusíme dojít co nejdál.“ Obrátil jsem se s tázavým pohledem na Christinu. Najednou ně napadlo: „V letadle je přece ještě stan! Pro samé stěhování zásob jsme na něj úplně zapomněli! Dalo by se tak jít i přes noc!“ Navrhoval jsem. „Ty se chceš ještě vracet do letadla? Zase ztratíme půl dne! A konec konců, jak chceš stěhovat zásoby, to se budeme pro další várku vracet dva dny?!“ Zavrčela neochotně Christina. Na druhou stranu měla pravdu, stěhovat zásoby po částech víc, jak jeden den nemělo smysl a bez nich to zase nešlo, nemohli jsme je tam nechat.

Kapitola IV. Přes řeku

Následující den jsme ve štole sbalili to nejnutnější na dlouhou cestu, pečlivě jsme zabezpečili vchod proti vniknutí jakékoli nevítané návštěvy a šlo se.
Po pěti úmorných hodinách plahočení se po nikdy nekončícím sněhu začala cesta pozvolna klesat a vedla nás do jakoby malého údolí. Když jsme sešli ještě o několik set metrů níž, spatřili jsme, jak se v dálce třpytí řeka. „Yukon!“ Zajásala Christina. „To bude Yukon!“ - „Kdepak, na Yukon mi to přijde moc úzké...“ Konstatoval jsem skepticky.
Jak jsme se postupně přibližovali k řece, ukázalo se, že to Yukon nejspíš opravdu není. Co vypadalo zdáli jako řeka, bylo při pohledu zblízka spíš říčka. Ale Yukon se nacházel opravdu tímto směrem a nemohl být už daleko, doufejme... Pojmy „blízko“ a „daleko“ byly v těchto končinách opravdu velice relativní.
No jo, jenže jak dál, jak se dostat přes řeku?“ Obrátil jsem se tázavě k Christině. „A co takhle dát si malou pauzu?!“ Odsekla mi rozčileným hlasem. Bylo na ní vidět, že už má vážně dost, ale po bezmála šesti hodinách cesty bez přestávky se ani nebylo čemu divit. I já toho měl už vpravdě až po krk. „No půl hodiny oddechu by jsme si snad dát mohli, beztak se brzy budeme muset vrátit zpět.“ Odpověděl jsem rozpačitě.
Po přestávce jsme znovu začali přemýšlet, jak překonat řeku. „Tamhle je to mělčí, možná by se dalo přejít po kamenech.“ Ukázala mírně dolů po proudu Christina. Když jsme sestoupili až ke břehu řeky, všimli jsme si, že naopak o několik desítek metrů proti proudu je zavěšen lanový most. „Zkusíme to tam?“ Zeptal jsem se váhavě. „No já si nejsem jistá, je to přeci jen lanový most a nevíme, jak je starý, jak dlouho už tam visí. Co kdyby... Je to sice risk, ale když myslíš...“ Odpověděla rozpačitě. Namířili jsme si to tedy směrem k mostu. Bylo vidět, že už má opravdu něco za sebou, ale i tak vypadal vcelku bytelně. Vlastně jsem v to spíš ve skrytu duše doufal...
„Půjdeme radši jednotlivě.“ Navrhl jsem. „Dobrá, kdo první“ Nadhodila trochu ironicky Christina. „Já půjdu, ale pro jistotu přes řeku napneme lano.“ Odvětil jsem. Hned na to jsem z batohu vytáhl lano a horolezeckou kotvičku a silným švihem ji přehodil přes řeku. Následně jsem ji táhl zpět a čekal, až se lano zasekne mezi kameny. Upevnil jsem ho i na naší straně řeky a jal se role pokusného králíka. Přes počáteční nedůvěru jsem most překonal vcelku hladce, neměl ani přílišné výkyvy do stran. „Je to bezpečné, pojď taky!“ Houkl jsem na Christinu z druhého břehu. Christina i přes má slova chvíli váhala, ale nakonec se odvážila přejít a mohli jsme, byť už jenom na chvíli, pokračovat v cestě.
„Hodinu, maximálně hodinu a půl a musíme se vrátit!“ Obrátil jsem se s rozhodným pohledem k Christině. Souhlasně přikývla. Když jsme vystoupali mezi skalami nahoru do kopce, pokračovala cesta už skoro po rovině. Po přibližně dvaceti minutách cesty Christina náhle vykřikla: „Tam! Něco tam je, tamhle!“ Ukázala mírně doprava od směru naší cesty. Všiml jsem si, jak se jí nadšením rozsvítily oči. Něco tam opravdu bylo. „Dobře, jdeme zjistit o co jde a pak to už vážně obracíme. Musíme se přeci jen vrátit za světla, v noci tu není bezpečno.“ Konstatoval jsem.
Pokračovali jsme dál k našemu novému objevu. Za chvíli již bylo poznat, že je to starý dřevěný srub. Pomalu jsem začínal sdílet Christinino nadšení, i ve mně teď svitla jiskřička naděje, že jsme konečně nalezli civilizaci.
Odhodlali jsme se tedy přiblížit až ke srubu. „Doufám, že jsou zde návštěvy vítány!“ Prohodil jsem uštěpačně. Zaklepal jsem na dveře a chvíli počkal. Nic. Zkusil jsem to znovu a pak ještě jednou, stále stejný výsledek. Christina to ještě zkoušela na okno, ale i to se míjelo účinkem. „Asi tam nikdo není a čekat na to, až se vrátí a jestli se vůbec vrátí, na to už nemáme čas.“ Pronesla zklamaně Christina. „Jestli tu vůbec někdo bydlí... Všimla sis, že ve sněhu kolem srubu nejsou vůbec žádné stopy?“ Zeptal jsem se jí pochybovačně. „Ty mohl klidně zavát vítr, počasí se tu mění z hodiny na hodinu.“ Vyvrátila mi obratem moji myšlenku. Znovu jsem trochu zapochyboval, ale tentokrát jsem si to nechal pro sebe. „No já nevím, zkusíme to tedy ještě zítra?“ Zeptal jsem se po chvíli. „Je to sice dálka, ale nic jiného nám vlastně ani nezbývá. Pokud se tedy chceme odsud dostat...“ Odvětila suše Christina.
Hned na to jsme se dali na zpáteční cestu. Znovu jsme sešli mezi skalami dolů k řece a teď již bez obav překonali lanový most. Ani jsme si neuvědomili, že jsme ho tentokráte přešli společně. Alespoň jsme nevědomky provedli další test spolehlivosti mostu. Cesta nám znovu zabrala nepředstavitelných šest hodin chůze, nebylo proto ani divu, že jsme hned po večeři zapadli do spacáku a spali bez přestání až do rána.


Kapitola V. Srub

„Opravdu to chceš zkoušet dneska?“ Šťouchla do mě poránu rozespalá a ještě ze včerejška notně unavená Christina. Očividně se jí dnes vůbec nikam nechtělo. „Jestli se chceš odsud dostat, tak budeme muset a navíc je dnes příznivé počasí.“ Opáčil jsem jí, i když tentokrát docela nerad. Také mě se dnes vůbec nikam nechtělo, ale jinak to prostě nešlo. „A co když tam zase nikdo nebude?“ Otázala se se zřejmým úmyslem Christina. „Nedá se nic dělat, musíme toho využít, dokud je počasí.“ Odvětil jsem jí stejným způsobem nerad. „Chceš se odsud dostat?“ - „Ano, chci!“ Zaskřípala zuby Christina.
Ke srubu jsme dorazili něco po poledni, ale k naší nevoli nás čekal naprosto stejný výsledek, jako včera. Přes veškerou snahu nikdo neotvíral. „Možná jsi měl včera pravdu, třeba je srub vážně opuštěný...“ Nadhodila rozvážně Christina. „Ani dnes tu nejsou žádné stopy a to je celý den opravdu hezky, takže by byly vidět.“ Dokončila svou myšlenku. „Ostatně, kdo by tady ještě v téhle době mohl bydlet - vysoko v horách, v takovéto pustině.“ Potvrdil jsem její tezi. „Jdeme dovnitř!“ Nadhodila rázně.
Bylo zamčeno, ale starý zarezlý zámek držel na dveřích nejspíše už jen silou vůle. Stačilo vzít kotvičku, tu co jsme používali u lanového mostu, provléknout ji očkem držáku kladky a trochu zatlačit proti dveřím. Hřebíky z držáku kladky odlétaly v podstatě samy.
Za vchodovými dveřmi nás nejprve uvítalo něco, co připomínalo malou předsíň. Přibližně uprostřed byly další dveře, tentokráte vedoucí již patrně přímo do srubu a na konci předsíňky zelo poházené staré nářadí. I druhé dveře byly zamčené. Otevřít je představovalo už trochu tvrdší oříšek, zámek nebyl vystaven povětrnostním vlivům, jako ten předešlý. Ale podařilo se.
Zbylá část srubu se sestávala z jediné, ale zato velice prostorné místnosti. Bylo vidět, že už tu opravdu dlouho nikdo nebyl. Vše zůstalo tak, jak to tu kdysi zanechali. Tedy až na prach, který se postupem času usazoval stále více. A byl to právě on, kdo nás s konečnou platností přesvědčil, že je srub vskutku opuštěný. Nebyly tu žádné stopy, které by ho byť jen trochu narušovaly. Nic, co by svědčilo o lidské přítomnosti.
„Trochu se tu porozhlédneme.“ Navrhla Christina. Hned za vchodem do místnosti jsme si na pravé straně všimli nízko položené široké rohové desky připevněné ke stěně. Patrně kdysi sloužila něco jako kuchyňská linka. Ostatně právě na ní ležela stará otlučená pánev, tři nebo čtyři zašlé talíře, zarezlý nůž a dvě misky na polévku. Nad ní byla ještě menší police a tam spočívaly dva porcelánové šálky a plechový hrnek. O něco dále po pravé straně místnosti, hned za prvním oknem stála při stěně kratší dřevěná lavice spolu s menším jídelním stolem, ke kterému náležely ještě dvě rozvrzané židle. Svědčilo to o tom, že zde kdysi přebývalo více lidí, skupina zlatokopů, nebo možná dokonce rodina. Zamyslel jsem se, jak se tady asi tak kdysi dávno žilo, na chvíli jsem se myšlenkami přenesl do dob Divokého západu... V levé zadní části místnosti ležela poměrně prostorná postel. „No, sice trochu zašlá, ale je tady i plechová vana.“ Ukázala směrem k pravému zadnímu rohu místnosti Christina. „Novej bejbák!“ Zvolala v žertu, ale pak se zarazila. Z mého pohledu poznala, že jsem její slova vzal vážně.
„Ehm, bude to tady potřebovat opravdu pořádný úklid, ale pořád lepší, než studená důlní štola, nemyslíš?“ Chvíli váhala. „Co ty na to?“ Vybídl jsem ji znovu. Teprve pak se Christina odhodlala k odpovědi: „To rozhodně, tam už to začínalo být o zdraví, sama se divím, že na mě ještě nic nevlezlo. A jsou tady rovněž, pravda sice trochu vysloužilá, ale......kamna!!“ Znatelně pookřála. „Nejdřív bych ale nastěhovala zásoby, teprve až bude všechno ze štoly tady, pustíme se do úklidu.“ Navrhla dodatečně. „Dobrá, s těmi zásobami to tedy bude fuška, ale za tu námahu to určitě stojí. Přitakal jsem jí. „I když s tím úklidem to nebude o nic jednodušší, ufff. Ale je to přeci jenom místo způsobilejší pro případný dlouhodobější pobyt.“ Dodal jsem.
Ukončili jsme prohlídku našeho nového přechodného bydliště a odebrali se zpět na půldenní cestu ke štole. Tentokráte se nám šlo o mnoho lépe a ani cesta nám nepřipadala tolik úmorná. Vidina nového, o dost lepšího útočiště nám dodávala elánu. Hned zítra ráno započne velké stěhování.
Když jsme ale navečer dorazili ke štole, čekal na nás šok - vchod do štoly byl částečně poškozený a ve sněhu okolo byly vyšlapány medvědí stopy. „Medvěd! Byl tu medvěd!“ Vykřikla vyděšeně Christina. „Tady už vážně není bezpečno, musíme odsud co nejdřív zmizet!“ Pronesl jsem podrážděně. „Ještě že jsme našli ten srub.“ Dodal jsem. Christina se mezitím trochu uklidnila. Po bližší prohlídce vchodu jsme zjistili, že dovnitř se naštěstí nedostal. Christina se protáhla poškozenou mříží do štoly jako první. „Za mříž se opravdu nedostal, je tu všechno v pořádku, ale budeme ji muset opravit.“ Konstatovala stále ještě trochu nervózně.
Tentokrát jsem si dal na zabezpečení vchodu opravdu záležet, ale i tak jsme v noci zrovna dvakrát moc nespali.
Nazítří jsme po několikahodinové, více než kdy jindy náročné a vyčerpávající cestě opět rozpačitě stanuli před mostem přes řeku. Tentokráte nám totiž dělala společnost k prasknutí naložená nosítka. „Tak tomuhle se vážně říká dilema.“ Prohodil jsem před mostem napůl rozčileně. Oba dva jsme hloubali, jak to provést. Nosítka opravdu něco vážila a ještě k tomu jsem je druhou stranou táhl za sebou... Po chvíli přemýšlení Christina nadhodila: „No, je to sice vpravdě tahání, jako kočka koťata, ale nic jiného nám nejspíš nezbývá - budeme to muset přenosit po částech a pak znovu srovnat na nosítka.“ Nezbyla jiná možnost, než souhlasit. V duchu jsem si sice myslel, že by to most mohl vydržet, když už unesl nás oba dva současně, ale nemohli jsme si dovolit nic riskovat. Nakrmit našimi zásobami ryby v řece, o to neměl zájem ani jeden z nás.
Když jsme dorazili na místo, srub ani tentokráte nejevil žádné známky lidské návštěvy, tedy kromě té naší ze včerejška. Tentokrát jsme si v duchu řekli, naštěstí... Batohy i nosítka jsme se snažili naložit co nejvíce, ale i tak jsme se museli ještě jednou vracet a stěhování nám tím pádem zabralo celé dva dny.
To nejhorší jsme už měli sice za sebou, ale čekal nás ještě jeden, časově neméně náročný úkol - uklízení! Naštěstí jsme s druhou várkou zásob vyrazili hned časně zrána a tím pádem jsme ke srubu dorazili něco popoledni a vyloženo jsme měli už okolo jedné hodiny odpoledne. „Dneska bych se na to už nejradši vykašlala.“ Konstatovala unaveně Christina. „Dobře, provedeme jen úpravy nezbytné pro alespoň provizorní přenocování a zítra se do toho pustíme naostro.“ Navrhl jsem Christině. Té se očividně ulevilo. A nejen jí, i já jsem měl z těch nosítek ruce vytahané až na zem...
Pro velkou únavu z předchozího dne jsme uklízení započali teprve v pozdních dopoledních hodinách a že toho bylo opravdu mnoho. Takový prach by se dal ven vynášet na kbelíky a vysavač, ten na Divokém západě vskutku neznali, ale ani součástí naší výbavy nebyl. Poté jsme se chopili úklidu místnosti jako takové, tedy urovnání a roztřídění vybavení a věcí nalezených ve srubu jež jsme považovali za potřebné a následně pak vyhození naopak nepotřebného harampádí. K tomu nám výborně posloužila nedaleko srubu stojící kůlna. Rovněž ložní prádlo a matrace byly na vyhození, po letech nepoužívání v nevětraném srubu nedokázaly odolat plísni. Ale co, jako ložní prádlo, byť méně pohodlné, bohatě poslouží vlastní spacáky a termální deky.
Na úklid srubu, v podstatě jediné místnosti s malou předsíňkou, jsme byli dva, i přesto jsme se dobrali konce teprve v pozdně večerních hodinách. Takový tam byl nepořádek. „Chtělo by to tady ještě pořádně otřít prach mokrým hadrem a taky vydrhnout podlahu.“ Konstatovala po dokončení všeho předchozího Christina. Jenže zavedení vodovodu do budovy bylo další věci, s kterou se na Divokém západě jaksi nepočítalo, alespoň ne v těchto místech. Nabízely se proto dvě možnosti: buďto si udělat bezmála hodinový výlet k řece, nebo za pomoci hořáku rozpustit a alespoň mírně ohřát trochu sněhu. S ohledem na denní dobu jsme raději přistoupili k té druhé variantě. I tak jsme si ale byli vědomi, že denní „procházky“ dolů k řece budou nedílnou součástí našeho života ve srubu. Vydrhnutí podlahy bylo na mě, ale na otírání prachu, co by méně náročné práci, jsme se podíleli se stále ještě jednorukou Christinou společně.
Poté již následovalo jen uložení roztříděných zásob a úplně nakonec úprava postele. Tím bylo vše dokončeno a naše nové útočiště plně připraveno k obývání.

Kapitola VI. První dny ve srubu

Do následujícího dne jsme se probudili jako již dlouho ne. I dnešní noc nám byly pomocníkem sice jen termální deka a spacák, ale postel byla prostě postel. Vpravdě úplně jiná káva, než rozlámaná záda z nerovné tvrdé země v chladné důlní štole či stísněných prostor letadla ještě předtím. A ani mlhavé počasí venku nám tentokráte náladu nemohlo pokazit.
Dokonce i nepříjemný chlad známý ze štoly zde bylo možné snadno odbourat. S vidinou odložení vrchních částí oděvu uvnitř srubu vydali jsme se hned po malé snídani k nedalekému lesu nanosit nějaké dřevo na zatopení v kamnech. Ty byly k mému překvapení až na menší vrstvu rzi v poměrně zachovalém stavu, stačilo je jen důkladněji vyčistit a totéž provést s kouřovodem. Tentokráte jsme s sebou do lesa vzali lano na svázání a odtažení dřeva, krátce před polednem jsme tak měli připravenou zásobu na několik dní dopředu a kolem poledne se již z kamen linul tolik vytoužený zvuk praskání dřeva.
V průběhu dalších dní jsme si sice užívali tepla našeho nového obydlí, ale počáteční euforie začínala pozvolna řídnout. Zásob byl sice stále ještě dostatek, tím spíš, že jsme se s nimi snažili co nejvíce šetřit. Nicméně i tak byl jejich úbytek po necelých čtyřech týdnech našeho nedobrovolného pobytu v horách Aljašky znát, což nám dodávalo na neklidu. Myšlenka ztroskotání a snahy vymanit se ze spárů krajiny věčného sněhu začala nabírat na intenzitě. „Takhle to nemůžeme donekonečna nechat!“ Pronesla znepokojivě Christina. „Pravda, na nějaký ten měsíc zásoby ještě máme, přesto ale nevydrží věčně a zůstat tady napořád, to taky nejde.“ Potvrdil jsem Christinina slova. „Musíme vymyslet nějaké, alespoň prozatímní řešení.“ Dodal jsem. Najednou se mi v hlavě připomněla myšlenka o krmení ryb v řece v souvislosti s mostem při stěhování zásob. „Ryby!“ Vykřikl jsem. „Rozšíříme náš jídelníček o ryby!“
Také na toto se při naší výpravě myslelo, a tedy i jednoduchá výbava pro případný rybolov součástí našeho vybavení naštěstí byla. V duchu jsem si představoval svoji roli rybáře, jako že to příliš nešlo dohromady, ale budiž... Jak se říká, nouze naučila Dalibora housti. I na Christině teď bylo vidět, že trochu pookřála, že alespoň bude co jíst, než se odsud konečně dostaneme. Jestli se odsud dostaneme... Ale to už bylo věcí druhou.
Krátce popoledni Christina připravila tentokráte již na kamnech, našem novém zdroji tepla malý oběd a následně jsme se společně vydali na ryby. Byla to práce především pro mě, Christina se mnou k řece vyrazila že to bylo poprvé, a tedy spíš ze zvědavosti. Po dvou hodinách neúspěchu jsme se to pomalu chystali vzdát, ale pak se nakonec stal zázrak a my si alespoň na dnešní večeři něco málo odnesli. Vlastně to ani vzdát nešlo, pokud jsme chtěli na zásobách šetřit.
V podobném duchu se ubíral čas i nadále, naše dny byly vyplněny jak výpravami dolů k řece, tak i výpravami průzkumnými se snahou naleznout konečně civilizaci, potažmo dny, kdy jsme čerpali síly na delší výpravy. Christina již měla ruku zdravou, zlomenina jí v průběhu plynoucích týdnů dokonale srostla a tak mi byla konečně ve všem plnohodnotným pomocníkem. Také jí samotné se velice ulevilo, ruka zafixovaná v dlaze pro ní představovala značné omezení.

Kapitola VII. Nový společník

Toho dne jsme vyrazili k řece rovněž společně, i když každý z nás za zcela jiným účelem. Christina, ač vědecká pracovnice - klimatoložka s sebou nesla nějaké prádlo na přemáchnutí a já šel jako obvykle na ryby. Na veškerých aktivitách ve srubu jsme se podíleli společně, tak nějak rovnocenně, ale tato práce byla chtě nechtě na ní. Ostatně rybář - geolog, to také neznělo špatně! Christina slezla poblíž mostu v místě klidnějšího proudu až ke břehu a dala se do práce. V těch místech jsme se rozdělili a já pokračoval ještě o něco výše proti proudu. Měl jsem již vyhlédnuté místo, kam jsem chodíval pravidelně.
Měla to být rutinní cesta, pokračoval jsem jako každý den na to samé místo. Brodíc se sněhem stále dál pokračoval jsem ve své cestě, když tu náhle na mě nedaleko břehu mezi kameny čekalo veliké překvapení: dvě svítivé oči, nastražené špičaté uši, hrubá šedá srst a pěkně zostra vyceněné, nejspíš ještě mléčné tesáky. Odhadem tak osm, možná devět kilo a nanejvýš čtyři měsíce. Ale odvahu ten prcek měl, to se mu nedalo upřít! „Ale, ale, copak to tady máme? Ty ses ztratil, co?“ - Vycenil tesáky ještě víc a čenich ohrnul výhružně dozadu.
Usoudil jsem, že patří sem do přírody a že se patrně jen zatoulal mámě, která tak musí být nedaleko a.....určitě ho půjde hledat! Z toho škvrněte strach nešel, ale starostlivá vlčí matka, z toho už jsem docela měl obavy... Matka, která ho bude instinktivně bránit a neradno se s ní dostat do křížku. Teď jsem byl opravdu na rozpacích, ale nakonec jsem se přece jen rozhodl pokračovat dál.
Doraziv na místo určení, rozbalil jsem jako obvykle náčiní, připravil si prut a návnady a nerušeně se věnoval lovu. Nějaký čas mi to sice zabralo, ale jinak se dnešek docela vydařil. Christina bude mít radost.
Sbalil jsem náčiní, ryby do vaku přes rameno a odebral se zpět ke srubu. U vody jsem strávil něco přes dvě hodiny a při cestě zpět na mě čekalo překvapení ještě větší - něco, v co jsem vpravdě nedoufal, co by mě ani ve snu nenapadlo: byl tu! Ještě stále byl tady! „Ty ses asi vážně ztratil, že?“ Pronesl jsem směrem k němu. Popravdě jsem v tu chvíli vlastně ještě nevěděl, jestli je to on, nebo ona. Tentokráte ale neměl mrňousek na výjevy hrozby ani pomyšlení - krčil se tam ve sněhu mezi kameny prokřehlý až na kost a jenom se třásl. Nyní jsem se už ale rozhodl, že ho vezmu s sebou nahoru do srubu, nemohu ho tu přece nechat zimě napospas... Jenže...jak to udělat? - Ryby přes rameno ve vaku a toho prcka...? Nakonec jsem zpod větrovky vytáhl svetr, zabalil ho do něj a vložil pod rameno. Ne snad ani tak kvůli chladu, ale co kdyby ho přeci jenom napadlo ochutnat některou část mého těla. Christina bude koukat!
Když jsem míjel most, byla už pryč a já se taky těšil do tepla... Vystoupal jsem mezi skalami nahoru a potom známou rovinkou přímo ke srubu. Zaklepal jsem na dveře - měli jsme s Christinou takový kód, to kvůli nezvaným hostům. A to i přes to, že nikdo z nás vpravdě nedoufal, že by k něčemu takovému došlo. „Neseš ryby?“ Ozvalo se zpoza dveří. „Něco lepšího!“ Odvětil jsem pozvednutým hlasem. „Snad ne medvěda!“ Prohodila Christina žertovně. „Skoro.“ Zareagoval jsem. „Ale už otevři, je mi zima a mám obě ruce plné!“ „Teda ty toho musíš mít!“ Zvolala nadšeně pomalu otevírajíc dveře. Její zrak okamžitě spočinul na mé pravé paži a v zápětí jsem si všiml, jak ztuhla. Chvíli zůstala nevěřícně stát ve dveřích a nevěděla, jak reagovat. Takové to pro ni bylo překvapení. „Tak pustíš mě už dál?“ Nadhodil jsem žertovným hlasem. „J....jo....jasně...“ Vysypala ze sebe. „Jé, ten je ale krásný!“ Roztála nakonec a chystala se ho pohladit. „Opatrně, je divoký!“ Varoval jsem ji. V této chvíli jsme již věděli, že je to kluk. Hned na to se teď již překvapená a zároveň nadšená Christina jala připravit pro našeho nového společníka něco k snědku.
„A jak ti tedy vlastně budeme říkat, prcku?“ Otočil jsem se směrem k němu. Zavrčel. „Mno, bílý nejsi a Jacka Londona taky necháme raději spát...“ Pronesl jsem ironicky. Christina po mě hodila úšklebkem; očividně jsem jí právě vzal vítr z plachet. „Máš nějaký návrh, Christie?“ Roztála a rázem bylo vše odpuštěno. „Šedý kožíšek!“ Zněl její rozhodný návrh. „Nezní to trochu infantilně?“ Zatvářil jsem se nepříliš nadšeně pro změnu já. „Co by ne? - Sám jsi říkal, že není bílý!“ Opáčila trvajíce na svém návrhu. No, co jsem si nadrobil, to mám... Odteď to tedy byl Šedý kožíšek.
Nenechajíc na sebe sáhnout, strávil náš nový malý hrdina přibližně jeden týden pod skříní, jen v naší nepřítomnosti se odvážil přijít nažrat. Ve snaze jej přimět překonat strach, misku se jídlem jsme mu posouvali stále dál od jeho úkrytu. Ale i on si postupně začínal zvykat, až nakonec svou nedůvěru překonal úplně. To už se mnou pomalu začal chodit na ryby. Prozatím raději na vodítku, tedy spíš kusu lana s karabinou. Čas od času si ho „půjčovala k řece“ také Christina.

Kapitola VIII. Dračice

„Dneska jsou to dva měsíce.“ Povídám jednou ráno, ještě v posteli Christině. „Já vím...“ Povzdechla si Christina. „Dva měsíce od pádu našeho letadla, dva měsíce v zajetí nekonečného sněhu, dva měsíce od Tomovy...“ Nedokončila větu a mě se před očima znovu promítla ta veliká krvavá skvrna na čelním skle letadla.
Protáhl jsem se a hodil na sebe nějaké oblečení. Christina udělala totéž a jala se připravit něco k snídani. Po snídani jsem vyšel ze srubu ven a se zřejmým záměrem si to namířil k nedalekému stromu. Když v tom můj zrak spočinul kdesi ve sněhu: „Saně!“ Vykřikl jsem. „Projely tady saně!“ - „Co tak křičíš!“ Vyběhla Christina ven ze srubu. Ukázal jsem rukou do sněhu směrem, kde se nacházely vyjeté koleje. „Jdeme!“ Pronesla rázným hlasem. Připravili jsme si to nejnutnější na delší cestu, Kožíška uvázali na vodítko a šlo se. Vyrazili jsme po stopách do neznáma s nadějí, že snad už přece...
Cesta nás vedla po rovince severně od srubu, a tedy přibližně stejným směrem, jakým se ubírala řeka. Tedy až na to, že jsme šli nahoru proti proudu. Poté stopa uhnula doprava a odklonila nás k menšímu skalnatému povrchu a poté k menšímu lesu, šlo spíše jen o jakési stromoví. Již poměrně upachtěni jsme se brodili ve sněhu skrze něj. Já a Christina se sněžnicemi na nohou, nejhůře to odnesl Kožíšek. Po jeho překonání nás cesta vedla mezi skalami z kopce do jakéhosi údolí. K naší nevoli se ale pomalu začínalo zhoršovat počasí, které nakonec vyústilo v menší sněžnou bouři. Stopy saní byly rázem ty tam... „Co teď?“ Hlesla rozhořčeně Christina. „Mohli bychom to zkusit ještě dál, alespoň nějakým předpokládaným směrem.“ Nadhodil jsem. „V téhle vánici?!“ Zasyčela ještě intenzivněji. Začínala propadat beznaději, ale i mě z toho nebylo nejlíp. Byla to přece naše šance, jedna z mála... Po menší debatě jsme se tedy přeci jenom rozhodli pro návrat.
Do srubu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Přibližně hodinu po našem návratu se počasí mírně zlepšilo, pozdě... Vydal jsem se tedy ještě alespoň na chvíli s Kožíškem na ryby. Když jsme dorazili zpět, čekala na nás již Christina s večeří. Během večeře nás vyrušilo podezřelé vrčení, něco jako zvuk motoru. Nemýlil jsem se. Když jsem vyšel ven, zpozoroval jsem na obloze letadlo. Okamžitě jsem běžel zpátky pro světlici. Vystřelil jsem, ale nejspíš nás neviděl, už byl příliš daleko... Uvnitř srubu panovala stejná nálada, jako po příchodu z odpolední cesty. „Doufám, že to byla naše poslední!“ Hlesla podrážděně Christina. „Máme ještě dvě.“ Uklidňoval jsem jí. Spíš jsme přeci jenom měli vzít z letadla ten stan, dostali bychom se dál.“ Pronesl jsem. „A jak bys to udělal s vlkem, chytráku?“ Zavrčela nepříjemně. „Uvázal bys ho ke stanu? Nebo bys ho nechal doma..., teda ve srubu?!“ Přistihla se při přeřeknutí. I když vpravdě to už jakýsi náš nový domov byl... „Ale když jsem navrhoval vzít stan, tak ještě nebylo o vlkovi potuchy.“ Opáčil jsem. „A teď už jsme od letadla příliš daleko.“ Dokončil jsem myšlenku. „Ale....!“ Zasyčela jedovatě. „Tak už se uklidni, my se odsud dostaneme, nějaký způsob přeci musí být. Hlavu vzhůru, kotě.“ Snažil jsem se ji uklidnit. Zároveň jsem si ve zlomku uvědomil, jak že jsem jí to vlastně oslovil....kotě? Hrklo ve mně.
Přistoupila ke mně a z bezprostřední blízkosti se mi zadívala do očí. Záhy jsem ucítil cosi ne nepříjemného tam dole. Byla to její ruka v mém rozkroku... Zarazilo mě to natolik, že jsem v tu chvíli nebyl schopný reagovat. „Chtěl jsi mi ještě něco?“ Zašeptala mi svůdně do ucha. Ucukl jsem. „Chci to! Hned!“ Christinin hlas zněl ještě naléhavěji. Stiskla ještě o něco více. V mžiku mi došlo, že to mezi námi vlastně jiskří už poměrně dlouho, jen jsme si to začínali pořádně uvědomovat teprve tady, kde jsme měli jen jeden druhého... Hned na to jsem ji ale chytil kolem pasu a začali jsme se vášnivě líbat, hladil jsem ji po tváři a následně, jakoby náhodou, moje ruka sjela přes její šíji a dekolt až na ňadra. Nádherná oblá a hlavně pevná ňadra. Netrvalo dlouho a spadaly z nás poslední zbytky šatů, stále jsme se vášnivě v objetí líbali. Nazí. Teprve teď jsem naplno ocenil Christininy vnady, ladné křivky, které mi až doteď zůstávaly skryty. Hladil jsem ji po celém těle, něžně jí dráždil ňadra a ani ona nezůstávala v ničem pozadu. Spalující horko, které nás v ten moment polévalo se ani nedalo popsat. Vzala mě za ruku a vložila si ji mezi stehna. „Pokračuj!“ Zašeptala mi znovu do ucha. Z jejího hlasu již bylo znát silné vzrušení. Tohle bych od do té doby málo výrazné, skoro zakřiknuté klimatoložky vážně nečekal... Chvíli jsem tedy prsty dráždil její myšku, načež jsem ji vzal do náručí a odnesl do postele. Po krátkém pokračování předehry jsem do ní již hladce vnikl. Slastně zasténala. Lehce jsem přirážel a Christina hlasitě oddychovala. Z tiché klimatoložky se rázem vyklubala opravdová dračice, taková, že jsem se až nestačil divit... Nakonec jsme oba současně stanuli ve slastné křeči a v objetí nazí usnuli. Od té doby bylo téměř každý večer o zábavu postaráno...

Kapitola IX. Domů

Naše dny plynuly dál, od doby, co jsme už „patřili k sobě“ jsme si to tak nějak přestávali uvědomovat. Snad proto, že jsme byli více zaměstnáni sami sebou, a to zdaleka nejen po této stránce. Mohlo to být tak o šest, nebo sedm týdnů později, co za mnou Christina přišla se zásadní zprávou: „Miláčku, mám pro tebe novinu - už třetí den jsem to...“ Sdělila mi v již pozdním odpoledni. Zamrazilo mě. Tohle nám ještě scházelo, honilo se mi hlavou. Christina si všimla mého rozpačitého pohledu a také ji to trochu rozhodilo. „Ty nemáš radost?“ Podívala se na mě vyčítavě. „Jistě, že jo, jen mě to zaskočilo a potřeboval jsem si srovnat myšlenky, chápeš?“ Odvětil jsem jí. „Jak to myslíš, srovnat myšlenky?“ Reagovala trochu podrážděně. Nijak, pusť to z hlavy...“ Odvětil jsem jí ve snaze zabránit hádce. Hned na to jsem ji objal a začali jsme se vášnivě líbat. Tak, jako předtím... Znovu jsme se začali něžně dotýkat, načež jsem Christině zajel pod noční košili, hladkým pohybem stáhl kalhotky a nechal je volně spadnout na zem. Ani ona nezahálela a začala mě vysvlékat. Vzápětí mě povalila na postel, položila se na mě a začala mě dráždit ňadry. Po krátké předehře si na mě nasedla, já přirážel zespoda a nakonec jsme opět stanuli ve slastné křeči. Ještě dlouho potom jsme se líbali, byla to naše vůbec nejdelší noc. A byla to krásná noc.
Čas ubíhal a na Christině to začínalo být pomalu vidět. Bylo to sice trochu nebezpečné, ale delší průzkumné cesty pomalu začínaly být jen na mě. Přesněji řečeno na mě a na Kožíškovi. Časem na mě začínalo být v podstatě téměř vše, Christina se věnovala jen menším pracem uvnitř srubu. Průzkumy, rybaření, dřevo, to vše teď bylo na mě, ale vaření, to jsem jí i tak s radostí přenechal, to opravdu nebyla moje parketa. Vlastně jsem si spíš podvědomě přál, aby to bylo na mě. Dělalo mi to tak dobře starat se o Christinu, moji lásku. „Nejsem nemocná, jen těhotná.“ Stále mi opakovala. Ale mě se to prostě líbílo.
Jednou časně ráno, teprve jsem se sápal z postele, mé myšlenky opět přerušil známý zvuk, zvuk motoru letadla. Ještě ve spodním prádle jsem vyběhl ven a opět vystřelil světlici. „Myslíš, že nás viděli?“ Optala se rozpačitě Christina. „Máme už jen poslední světlici.“ Dodala nenadšeně. „Pravda, už jen poslední světlici. Nezbývá nám, než doufat, zlato.“ Odvětil jsem jí. Letadlo se nevracelo, ostatně ani nemělo kde přistát... Ale mohli to alespoň na chvíli otočit zpátky, zjistit, oč se jedná. I druhý den panovala trochu dusná nálada, prolínání zklamání, skepse a beznaděje. Ale bylo tu něco, co nás i přes to všechno drželo nad vodou, byla to láska...
Další den jsem se vydal jako obvykle s Kožíškem na ryby, krátce po poledni jsme dorazili do srubu s poměrně slušným úlovkem. Alespoň něco pozitivního. „Ještě je potřeba trochu dřeva, začíná nám znovu docházet.“ Hlesla zpoza rohu Christina, když jsem otevíral druhé dveře. Jal jsem se tedy ještě před obědem dojít pro nějaké to dřevo a při návratu jsem již zdáli zpozoroval jakýsi objekt pohybující se poblíž srubu, doprovázený silným hlukem. Po chvíli to zmizelo za srubem. Přidal jsem do kroku a záhy si všiml, že Christina vychází ven ze srubu. Ten zvuk mi byl náhle velice známý: Vrtulník! A vskutku, za srubem pomalu přistával vrtulník. Rozběhl jsem se ke srubu směrem k Christině a ta mi skočila do náručí. Viděli nás! Tak přeci jenom nás viděli...!!!