Nokturno.net / tvorba / dílko

Každý krok v životě je důležitý, protože nelze vzít zpět. Jen několika vyvoleným je dovoleno ohlédnout se přes rameno a doufat, že stejnou chybu neudělají podruhé. Na druhou stranu ti druzí mají právě tu skvělou výhodu v neschopnosti se ohlédnout.
Nazstézská učební kronika – poslední zápis

Gorlen seděl na posteli. Tak měkké, připravené přijmout jej do svých peřin. Na posteli potřísněné temně zelenou krví. Prýštila z jeho ruky a nechtěla zastavit. Veškerá síla, jíž vlastnil, pramenila z jeho drápu. Teď však byl pryč. To byla ta cena. Dráp měl cenu jeho života. Přitiskl ránu ke kabátci a bolestí syknul. Bylo to však nutné. Ztratil příliš mnoho krve. Kdyby ji nezastavil, nikdo mu nepomůže. Ani žádné slitování nečekal. Ne v tomto nespravedlivém světě.
Konečně našel dost odhodlání k tomu, aby si ruku přestal přidržovat. Vzal potah a zuby jej začal rvát na pruhy. Praskot vláken naplnil místnost. Vzal první pruh a obmotal si jej kolem ruky. Okamžitě začal zelenat. Několik dalších v dalších vrstvách. Snažil se trpět tiše, ale občas mu uklouznulo syknutí. Konečně se mu podařilo obmotat ruku tak, aby rána neprosakovala. Udělalo se mu zle.
Když se vyzvracel na podlahu, zvednul se ze země. Bude se muset něčeho najíst. Teprve potom mu to začne trochu uvažovat. Podíval se z okna ven a zahlédl měsíc na horizontu. Vychází, bude tak po půlnoci.
Potichu otevřel dveře a zkontroloval, jestli někdo není na chodbě.
Nebyl.
Vyplížil se ven a prošel chodbou hostince, kde byl ubytovaný. Snažil se nedělat hluk. Nebylo by dobré komukoli vysvětlovat, proč z něj kape zelená voda. Mohlo by to způsobit nejedno dorozumění. A toho se Gorlen bál. V hlavní místnosti jen trochu svítila záře jedné svíce, ale jinak se nořila do tmy. U vyhaslého krbu spal v křesle hostinský. Asi dnes taky trochu přebral.
Věc, na kterou však padnul Gorlenův zrak, visela nad krbem. Pomalu se proplížil kolem spícího muže a sundal zbraň ze svého závěsu. Potěžkal ji a podíval se na ni. Nebyla těžká. Váhou snad určena pro ženu. Ale jemu se to hodilo. Nemohl pravou rukou sevřít nic těžkého a v levé neměl jistotu. Zasunul ji tedy pod zakrvácený plášť a tichým krokem se odplížil z dosahu světla svíce.
Opatrně otevřel dveře a škvírou pohlédl ven. Nespatřil ničeho, co by mu hrozilo. Zakrvácenou rukou zatlačil na desku a ta se s tichým vrzáním odklopila úplně. Do tváře jej udeřil vzduch vlhké noci a probodl mu plíce. Protáhnul se tak, aby neudělal zvuk navíc a potichu zase za sebou zavřel.
Venku byla úplná tma. Ne však pro něj. Rozhlédl se Vnímáním, aby našel cestu a celý svět se mu rozzářil jako ve dne. Víc. Rozběhl se přes náměstíčko, kterou okrajové město tvořilo, a pokusil se nalézt nějaký úkryt, kde by přečkal bouřku, jež se blížila.
Blesk osvětlil oblohu a jemu do zraku prsknul jako tisíc sluncí. Hory se na okamžik staly lávovými poli a v nich se tetelily ústí jeskyní.
Jeskyně.
Tam se mohl schovat. Kdysi se povídávalo, že i prorok nemohl nalézt jednoho ze služebníků pána temnot právě proto, že tam nelze nic najít. Nebyl připravený na útěk. Ne teď. Je čas si lízat rány a tam nahoře jej nikdo nebude rušit. Našel koně po nějakém opilci, který si rozmyslel návrat domů a nasedl na něj.
Kůň neodporoval.
Oba se vydali směrem k temným úbočím hor.