Nokturno.net / tvorba / dílko

Za vnitřními hradbami, kde vojáci nebyli zase tak dlouho, se ve výklenku mezi obřími zdmi z doby bitvy o Lastedas krčila malá ušmudlaná hospoda. Celkem zachovalý vývěsní štít dával najevo, že přes stáří té budovy se její majitel snaží, aby i v době války bylo vše v pořádku a čisté. Takové místo samozřejmě musí být zákonitě nabité k prasknutí vojáky. A v rohu, téměř u zdi, seděly dvě osoby. Jedna měla hůl s koncem obvázaným hadrem.
Nemluvily. Jen tiše jedly a popíjely. A hlavně poslouchaly, co se děje a kdo o čem mluví. A opilí vojáci mluvili s vervou opilým vojákům vlastní.
„Paní je skvělá. Takovou ženskou by boj pohledal.“
„Tak to máš recht. Nikdy bych nevěřil, že někdo může sám vyvraždit celou vesnici. Až budu mět vnoučata, mám o čem vyprávět.“
Oba vojáci se zasmáli.
„Normálně, doslechl jsem se o mým kamarádovi. Pamatuješ na ty, co s ní bojovali na té skále?“
Voják se začal horkotěžko rozpomínat. „Jo, ona je všecky zabila, že?“
„Jo, tak já ho potkal. Paní jej nechala oživit a on s ní odjel ho plání, aby ji učil.“
„Učil?“ Zasmál se voják. „Ji? Děláš si snad legraci? Jak by ji mohl učit, když ano sama jej porazila?“
„Je mnoho záhad mezi světlým a temným, příteli. Jen Sjednotitel a sama Paní můžou vědět, proč.“
„Tak na to se napijem.“
Třesk korbelů a smích se rozlehly celou hospodou. Když si oba dali pěkný závdavek, pokračovali.
„Přemýšlels, co budeš dělat, až bude po válce?“
„Najdu si pěknou ženskou a nadělám tolik dětí, co jsem zabil nepřátel.“
„To jo. Ale čím se budeš živit?“
Voják zmlknul a podíval se svému druhovi do očí. Pak se hlasitě rozesmál. „To nevím.“
„Ale já vím o dobrém způsobu.“
„Hm?“
„Tady na pláních pořád fouká vítr, že?“
„Jo.“
„A když někde fouká vítr, tak tam se může plachtit.“
„Plach-co?“
„Tit. Normálně jeden chlápek dole pod hradbama má takovej vozejk, na kterým má plachtu. A když potřebuje do Mostadaru, tak na to v noci sedne. A protože v noci fouká vítr k oceánu...“
Rozesmál se jako blázen. Druhý se toho chytil a začal se smát taky.
„Tak na to se napijem.“
Oba třískli korbely a zavdali si.
„Prostě je odtud tam za dva dny.“
„Dva dny? Tři sta mil za dva dny?“
„Nebo spíš noci.“
„Člověče, to bych i dezertoval.“
„Nemá smysl. Ale můžeme z něj vytlouct, jak ten vozejk dělá a potom ho budeme vyrábět sami a prodávat. Až ta válka skončí“
„Tak na to se napijeme.“
Třísknuli korbely a oba spadli na stůl ve spánku opilců.
„Dobrý nápad.“ Řekla Mana.
„No, snad se vyhneme té ‚Paní‘.“ Řekl zadumaně Edraco. „Taková věc je vidět z velké vzdálenosti.“
„Vyhneme.“

Bylo jich příliš. Zatraceně příliš.
Glad uskočil před dalším šípem.
Celé mu to připadalo jako zlý sen. Prostě smůla. Člověk by řekl, že lupiči se budou držet u hlavních tahů, nebo prostě tam, kde chodí nějací lidé, ale v prázdnotě pustiny?
Zvedl ze země šíp. Aspoň nějaká zbraň.
Šel pěšky už několik dní a snažil se dostat ke kupecké stezce. Jenže potom si uvědomil, že by si stejně docela zašel. Rozhodnul se tedy, že si tu cestu trochu zkrátí a k Lastedasu se dostane po nějaké místní cestě. Nenapadlo ho však, že uprostřed pustiny narazí na tlupu... co jsou vlastně zač?
Dalšímu šípu se vyhnul jen tak tak. Skočil za kmen padlého stromu a začal si rvát košili. Jeden konec dlouhého pruhu látky si přivázal k zápěstí, zatímco druhý kus vzal do ruky. Šíp si zasunul za kalhoty a zvedl ze země kámen. Zaslechl, jak někdo vyrazil jeho směrem.
Vytáhnul zase šíp. Zvedl se a všimnul si, jak se k němu řítí dva muži. Po prvním mrštil šíp. Ani se neobtěžoval ověřit si, zda se strefil a vložil kámen do provizorního praku. Roztočil jej a praštil jím druhého do hlavy. Kámen sice vyletěl ven, ale to mu už bylo jedno. Měl meč.
Jich bylo však mnohem víc, než čekal. Navíc ten, kterého srazil k zemi prakem se začal probouzet. Udělal několik kroků dozadu, ale ten poloomráčený jej chytnul za prak a trhnul. Glad ucítil, jak mu luplo v zápěstí. Přetnul pruh látky v polovině a uskočil. Na místě, kde před chvílí byl, dopadlo obrovské kladivo. Mohutný lupič se zazubil úsměvem plným černých zubů a zvednul svůj zkázonosný nástroj nad hlavu jak pírko.
Glad se rozhodl obětovat svůj nástroj a mrštil meč obrovi do břicha. Ten zakvílel, pustil kladivo, které spadlo na poloomráčeného lupiče a vytáhnul si meč ven. V jeho obří tlapě vypadal jako tříska. Rozmáchl se a seknul Gladovým směrem. Ten však stačil uskočit, a tak se meč zaseknul do země.
Otočil se a všimnul si, že jej už tři lupiči stačili obejít. Byl v pasti. Zvednul tedy ruce. Vzdal se. Přišli až k němu. Svlékli jej a zuli mu boty. Nechali mu jen bederní roušku. Potom jej přivázali ke stromu a odešli. Čekala ho horší smrt, než kdyby ho zabili.
Uplynul den. Už teď cítil, jak se mu lepí jazyk na patro a bylo to čím dál tím víc horší. Čekaly ho jen dvě možnosti. První byla ta, že zemře žízní. Bolestivá možnost. Ta druhá v sobě obsahovala vlka, či medvěda. Taky bolestivé. Někdy se člověk až divil nad tou hrou osudu. Byl oživen jen proto, aby zemřel jako krmivo.
Zvednul hlavu a podíval se do nelítostného slunce. Všimnul si malých teček. Jely tak trochu jeho směrem. Možná na koních. Bylo mu do smíchu. Nejspíš projedou kolem a jeho si ani nevšimnou. Chtěl zařvat, ale z úst se mu vydralo jen zasyčení.
Skupinka se ale začala roztahovat do šířky. Něco hledají. Je to jednoduché. Najdou jen mě, jak jsem uvázaný u stromu. Uvažoval. Možná hledají mě.

Ticho Lastedasské knihovny prolomily kroky.
Slyš svůj první úkol.
Znělo mu v hlavě.
Tvá paní není na tomto světě pro nic, za nic. Má úkol. Jakmile skončíme tady, začne s něčím větším. S něčím důležitějším, co zřejmě zastíní tvůj i můj osud a vyzdvihne ji. Rozumíš?
Pokýval sám sobě hlavou.
Neutečeš...
Cítil v sobě pocit zodpovědnosti za nahranou smrt. Proč ho vlastně zabil?
Tam nahoře je opuštěná knihovna. Povídá se, že v bitvě o toto město ji knihovníci bránili do posledního muže holýma rukama. Bude tam něco důležitého. Možná poznání. Ty teď odložíš svůj meč a do ruky uchopíš pero, abys pochopil, proč je Paní na tomto světě a co vlastně chce. A...
To zadrhnutí.
...možná mi pomůžeš pochopit, proč je pero silnější jak meč.
Ten smích mu uvízl v hlavě. Paradox. Z vojáka udělat písaře tam, kde se z písařů stali vojáci.
Opřel se do dekadentně zdobených dveří. Poryv hnutého vzduchu strhnul do víru letitý prach. Ten se v krouživých krajkách rozběhnul po místnosti a pomalu sedal na další vrstvy špíny a nečistoty.
Rozhlédnul se po místnosti a uviděl nejstarší část knihovny. Poslali ho tam knihovníci, ale nešli s ním. Báli se toho, co je v těch místech může potkat. Báli se historie. Dokonce ani správci neměli právo vědět příliš o věcech, na kterých je postavena historie státu států. Jeho kroky rozhrnovaly zatuchlý vzduch a zanechávaly hluboké stopy ve ztrouchnivělé podlaze.
Jen tak přišel k prvnímu, téměř nekonečnému, regálu a vytáhnul z něj namátkou první knihu, která mu přišla pod prsty. Otřel ji rukou a k jeho údivu z ní spadl veškerý prach a v ruce najednou držel zachovalý, jakoby nikdy nepoužitý, svazek. Otevřel jej a uviděl bělostné listy vykládaného pergamenu. Přejel po řádcích rukou.
Neutečeš...
Upustil knihu na zem a odstoupil. Ta slova jakoby vystoupila odevšad.
Je to jen kniha.
Znovu ji zvednul a dotknul se té strany. Připraven vydržel první výkřik.
Neutečeš před svým osudem být v opozici silám silnějším jak ty.
Otočil stranu.
Budoucnost druhých je tvá zkáza. Přežití světa je důležitější jak tvůj osud. Bílá je tvá barva.
Bílá je tvá barva.
Zavřel knihu a zasunul ji zpět. Pozvednul zrak a spatřil nápis na římse. Bylo tam napsáno futurus humanis. Podíval se na hřbet knihy, která ho oslovila a spatřil své jméno.
Zatmělo se mu před očima. Jak mohl někdo kdysi dávno vidět, že vytáhne svoji knihu a oslovit ho? Je snad budoucnost tak průhledná? Ale vždyť tady měla být historie.
Přejel prstem a nahmátnul knihu s nápisem ZELENÁ.

slouha jí po zemi chodí
slouha z věčných temných mraků
přichází jak blahorodí
přichází pán mocných draků

Zasunul knihu zpět a popošel o kus dál. Vytáhnul svazek s nápisem PÁN DRAKŮ.

plachtí vpřed po pláních jihu
nezastaven silou zloby
vsazenou na jeho hlavu
až se jak plaz z šupin vzbudí
starý svět zas nově stvoří
zelené se klanět budou
věky věků bílé doby

Prolistoval další strany, ale ty byly bílé. Zasunul knihu zpět.
PANÍ
Vytáhnul knihu a otevřel ji.

vede kroky pána světem
za moment co bude smeten
dovede ho v barev spáry
pro budoucnost života pak
zbydou z něj už jenom cáry

Založil knihu nazpátek a otočil se. Nade dveřmi byl nápis. Zvednul hlavu a přečetl jej.
„Jmény pravými lidi kol zovej.“ Nadechnul se. „Budu.“
Daser vykročil dveřmi ven.