Nokturno.net / tvorba / dílko

Vítězství barvy bílé nevyhnutelné jest. Konec Všeho znamenat to bude. I draka bílého. Proto nechce porazit všechny. To je zájem jeho.
Stejně jako ochránce nemá, nemá ani svatyně, která chráněna by měla být. Sluhové jeho roztroušeni mezi lidem jsou, všude po kontinentě. To jsou ti, kteří svoji smrti nezapomínají nikdy. Vždy připraveni času sloužit, myšlenky svého pána znajíce. Dlouze i krátce žijící, ale odevzdat se v čas pravý v jeho potrhané perutě odhodláni, když jejich oběti zavolá. Neb vědí, že nezemřou pro vítězství pána svého, ale pro další den světa tohoto.
Bílý pán jediný je, kdo chrání tento svět a ví o tom. Ostatní v to pouze doufají.
Kroniky Nemédské

Žiji.
Všude okolo byla tma a ta naplňovala její duši. Povstala a hleděla kolem sebe. Zdi byly blízko a svíraly ji. Přesto se cítila bezpečně. Byla doma. Tady byl její domov, který byl pro ni stvořený. Ten však dlouho nevydrží. Čerpala sílu z těch zdí a nechala tmu pronikat skrz sebe. Ano, byla doma. Zdi ji dlouho neochrání.
„Co se děje, pane?“
Pentagram pod jejíma nohama se rozzářil. Ano, byl to její pán.
Nastávají opět těžké časy, má milá. Jsi jediná, kdo je dokáže zadržet.
„Proč já? Proč jsem nebyla ponechána svému klidu?“
Protože ty jediná jsi byla mrtvá a tvá síla zůstala uzavřena, neztlumena časem.
„Ostatní jsou příliš staří…“
Tak. Příliš dlouho hlídali tento svět. Příliš dlouho zůstala jejich mysl v jeho útrobách. Nadešel tvůj čas do doby, než nalezneš svého nástupce.
„Není sluhů?“
Není. Musíš si pomoci sama. Nespoutaná magie brzy zničí toto místo a s ním padnou zdi centra moci. Nesnaž se postavit nové hranice nezkrocené síle. To je úkol pro jiné. Tvůj úkol je zastavit ty, kdo se budou snažit tuto sílu zneužít.
„Ano pane.“ Chvíli nehybně stála. „Mohu z ní čerpat já?“
Ne. Nikdy. Nezvládla bys to. Nech ji prostě proudit. Brzy se najdou tací, kteří objeví způsob, jak ji spoutat. Ty musíš jít na sever, dřív než bude pozdě.
„Ano pane.“ Snažila se rozpomenout na život před tím. „Jsem Mana?“
Ano.
„Jak dlouho jsem spala?“
Tisíc let.
„Proč ale teď?“
Skončil věk zeleného draka. Nastává věk nový. Běž na sever. Hned.
Zdi se otřásly pod náhlým výkyvem sil. Mana na nic nečekala a proběhla příčkou z kamenů. Ty se rozprskly, jako když kladivo uhodí na žhavé olovo. Spatřila východ. Utíkala po schodech vzhůru a nakonec objevila záři noční oblohy. Zhluboka se nadechla. Pouštní vítr jí udělal v plicích zmatek a donutil ji, se zastavit. Zbavila se posledních příznaků mrtvolnosti. Její voda začala být klidná.
Zavolala si hůl. Objevila se v její ruce, jako by tam byla odjakživa. Neohlédla se a pomalu kráčela přes nádvoří, příkop, město. Za ní se bortila věž a propadala se do země. Kusy kamene dopadaly kolem. Na ni však ne. Dnes je pod ochranou moci, jež věž držela postavenou po tisíc a pět set let.
Magická vlna rozmetala zbytky torsa a v ohromném výbuchu ukončila jednu z epizod naplňující dva tisíce let starou historii. Energie, jež se pod ní nahromadila, začala proudit na tento svět a začala jej pomalu přetvářet do starých časů.

Nikdy nezapomínej na náhodu.
Svitky chaosu.

Šlehající vítr v tváři byl vždy symbolem svobody. Jediný živel, jež nelze zadržet, jež nejde spoutat. Mnoho mužů ve své době padlo za to, aby vzduch mohl proudit, aby každému dostalo se existence, na kterou má nárok. To byl jejich úděl. Boj národů severu. Stejně jako před tisícem let, i dnes si každý stojí za svým. Někteří jsou mocní a zdědili sílu svého pána. Jiní jsou jen vyvolení bojovat v jeho věci. Ale mnoho věcí se i změnilo.
Příliš mnoho nových věcí se děje v jednom okamžiku a příliš málo lidí o tom ví. Příchod Spasitele, síla v zemi, jež se dere na povrch… A, ach ano. Adreina. Proč by se děvče jejích kvalit mělo zamilovat do muže po čtyřicítce? Vytušila jeho rod? To pochyboval. Myšlenky není možné číst a jeho odkaz byl již po mnoho generací uschován v utajení. Pokud je to náhoda, pak náhoda hodna stříbrného draka. A ten je mrtvý.
Něco se musí dít.
Jinak to ani není možné.
Zatímco se rytíř beze jména věnoval cestě a kůň drtil zem pod svými kopyty, věnoval se okolí. Noc byla nahrazena příšeřím úsvitu a zeleň východu nahradil prach pouště, jež se rozkládala před nimi. Skutečně, kůň hodný bájných zvířat minulosti.
Před nimi se vypínala temná věž a rytíř stočil cestu tak, aby nemuseli projíždět městem a jeho okolím.
„Není zde bezpečno.“ Řekl a pokračoval dál ve svém mlčení.
Minul den.
A noc.
Pán D’Aves se znaveně svezl z oře, když rytíř konečně rozhodnul zastavit k odpočinku. Zatímco on sám ležel takřka bez hnutí, jeho souputník sesbíral z okolí dřevo a zapálil oheň, aby neprochladli rosou nadcházejícího rána.
„Kde jsme?“ Zeptal se Danes, když slunce vysvitlo nad obzorem a zalilo zem teplou něhou.
Muž ukázal k západu. „Tam, ještě několik desítek mil před námi, leží Greenstent.“
Podíval se tím směrem, skrz majestátní štíty hor, jimiž projížděli. „Nikdy jsem tam nebyl.“ Pousmál se. „Je to opravdu taková díra, jak se v naší rodině traduje?“
„Dávno ne.“ Zavrtěl hlavou rytíř. „Pánové Světla převzali odkaz života, jež neslo, a vybudovali z něj město zasvěcené Spasiteli. Je tam mnoho chrámů, svatyní a oltářů. Mnoho krásných domů a paláců.“ Povzdechnul si. „Ale také mnoho chudoby. Je mnohem větší. O mnoho větší.“
„Zdržíme se tam?“
„Ano.“ Pokýval hlavou rytíř. „Jsem vázán slibem a nechci vzbudit podezření, že se zdržuji tak dlouho mimo město. Ještě neuzrál čas na můj odchod ze služby světlu. Cesta na sever bude dlouhá, i se zvířetem, jež nás nese, a musíme se na ni dobře připravit.“
„Pak se tedy schovám mezi lidmi.“ Souhlasil Danes.
„Ano.“ Rytíř se postavil. „Zatím jsem svůj úkol splnil. Najdu si vás, pane. Buďte jen ve městě a pak se mnou pojedete uchopit vládu ve vaší zemi.“ Nasednul na koně a odjel.