Nokturno.net / tvorba / dílko

A byla síra na zemi a dštila boj. A lidé se bili za své draky, za svůj život, za svou víru. Každý z nich chtěl boj, a bojem žili. Jak lidé, tak obři i elfové, zůstavali ve svém hrůzném světě a umírali, protože jejich volba je jejich spása. Volba je cíl života. Volba je Zákon. Avšak žádný drak nevyhrával. I díval se Bílý na zem a truchlil. Svět se mění a on musí přihlížet té hrůze, která svírá srdce. Doprovázel mrtvé tam, kam smí jen on a oni a vyslýchal jejich příběhy. Litoval ty, co byli schopni jej spatřit.

"Kde jste to našel?"
Hospoda si žila vlastním životem. Tak tomu bylo odjakživa. Temní páni potřebovali zlato a tohle bylo jedno z míst, kde se dalo sehnat. Proto vyly taverny nedotknutelné. Proto sem nikdy nikdo z nich nepřicházel. Kromě výběrčích. A těm se platilo. Byla to daň za to, že jediné místo, kde bylo dovoleno "mluvit" je stále zachováno. Edraco hleděl na svitek, který ležel na stole. Musel být hrozně starý. A ten symbol v rohu znamenal, že je vyroben z pergamenu. Lidského.
"Kdyby to našli, tak nás zabijí."
Belfast se opřel do lavice. "Nezabijí." Na rozdíl od svého učně, který byl značně mladého vzevření, sám vypadal jak sloní kůže. Jeho úsměv vytvářel karikaturu jeho samotného. Příliš mnoho let strávil čtením svitků. "Protože si na nás netroufnou."
"Víte, že magie je pro obyčejné lidi zakázaná." Ohradil se učeň. "Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby nás chytili s tímhle?" Edraco se otřásl. Jeho černé oči hledaly oporu v lidech okolo. Najednou mu i staří známí připadali nebezpeční. Smrtelně.
"Není to o tom." Usmál se. "Mám jich mnohem víc a nezabijí nás, dokud je nedostanou." Posunkem zastavil jeho námitky. "Vím, že toto místo je na tvou výuku histroie nevhodné, ale našel bys lepší?"
Do hospody vešel cizinec. Vysoký a v černém plášti. Zašel přímo k hostinskému a vzal pintu piva. Posadil se s ní do rohu a zíral na pěnu. Hospoda zpočátku ztichlá se zase rozezvučela. Mág se nahnul k učni, který na stole pohledem marně hledal dávno schovaný pergamen.
"Myslíš si, že člověk vyprahlý z cesty nechá pomalu zvětrat pivo a navíc jenom jedno?"
Učeň jen pokrčil rameny. "Ne?"
"Něco je s ním v nepořádku." Přikývnul stařec. "Pojď ven."
Oba dva se vytratili před putiku a první na co jim spadnul pohled byl kůň. Byl to nádherný černý hřebec. Klidný jako voda. Byl ale taky čistý, nezaprášený a vůbec nevypadal, jako by ujel mnoho mil. Stál tam jako socha. Ani oháňkou nepohnul.
"To není normální." Povzdechl si Edraco.
"Není. Vem lukostříl a natáhni jej. Za chvíli vyjde ven."
"Jak to víte, pane?"
"Protože někoho hledá a ten tam vevnitř nebyl."
Za moment se z hospody ozvala výzva, aby to pivo vypil, když už si ho koupil. Dost hlasitá výzva. Pak nic a nakonec řev. Muž v s černým pláštěm vyšel z taverny ven se zkrvavenýma rukama. Ani nedutal. Došel ke svému koni a chystal se nasednout. Šíp mu projel hlavou. Sesunul se k zemi. Kůň se ani nepohnul. Asi byl na smrt zvyklý.
Edraco došel k mrtvole a chystal se vytáhnout šíp ven.
"Nedělej to." Zadržel jej Belfast. "To by mohla být tvoje největší chyba. Nejdřív jej svaž."
Ačkoli učedník nedal najevo nic, nešlo mu do hlavy, proč by měl svazovat mrtvolu. Postupně ji celou obmotal pavučinovým lanem, které bylo teňoučké, že by dořezalo a tak pevné, že konopné lano proti tomu nebylo nic. Potom vytáhnul šíp ven z rány.
A mrtvola otevřela oči. Vycenila zuby a snažila se roztrhnout lanka, která jej řezala do zápěstí a nohou. Marně.
"Kdo jsi?" Zeptal se Belfast.
"Mistře." Přerušil jej Edraco. "Možná by bylo vhodné odejít z vesnice."
Kupodivu se mág zvednul a přikývnul. Naložili vězně na jeho koně a nasedli na své. Pak se vydali na západ. K horám, které se tyčily jak ostré břity proti horizontu. Jeli téměř celou noc, když dorazili k hluboké roklině. Nalezli průrvu vedoucí na její dno a schovali se před sluncem do stínu skal. Tam sesedli ze hřbetů svých ořů a rozdělali oheň ze suché trávy a majalje, stromu, který ani čerstvý nedělá kouř.

Daser seděl svázaný ve výklenku a sledoval počínání svých nových "druhů". Hodnotil co umí a neumí. Byl velmi zahanben tím, že se nechal polapit tak snadno. Proč jej mistři zbraní nenaučili jak neztratit soustředění? Nejspíš to bylo tou krví na jeho rukou, že ztratil na moment vjem. Ani nevěděl, jestli ten sedlák žije nebo ne. Prostě jej tam nechal s utrženou rukou na podlaze. Proč má takové nutkání utíkat před krví? Vždyť si vždycky představoval jaké to bude bojovat...
Ten mladší k němu přišel a dal mu napít. Jsou slabí. Starají se o vězně. Proč by jim měl něco vyzradit? Pomalu se vytáčel z lan, které měl kolem zápěstí. Za několik hodin se z nich vykroutí a vyrazí z nich, proč jej zadrželi.
Stařec k němu přišel a díval se mu do očí. "Všimnul sis Edraco, že za celou dobu vůbec nepromluvil? Možná to je tímhle..." Dotknul se obojku a ucuknul.
"Děje se něco mistře?" Ulekl se učeň. Rychle se vzpamatoval a vytáhnul mečík, který nosil u pasu.
"Klid." Zadržel jej mág a podíval se zpět na vězně. "Jsi to ty, Dasere?"
Ochránce pomalu kývnul. Nevěděl, co to znamená, ale určitě v tom byla nějaká čertovina.
Mág zavřel oči a položil na Daserovo čelo ruku. V ten okamžik se mu v hlavě objevilo mnoho věcí. Byl sice imunní proti magii, ale tohle magie nebyla. rozhodně ne runová, kterou potíral. Tohle bylo to nejzákladnější, co má v sobě každý člověk. Archivace.
Byl malý. Malý jako dítě. Dělalo mu radost běhat a skákat. I bez důvodu. Daser uviděl svoji matku. Už zapomenul její tvář.
"Pamatuješ si na ni?" Zeptal se mág.
'Ne.' Odpověděl v duchu Daser. 'Ale tebe ano.'
Belfast si protřel oči.
"Kdo to je?" Zeptal se Edraco. "Odkud jej znáte."
Mág se podíval na učně podivným pohledem. "Je to něco z dávných dob. Můj přízrak..." Povzdechnul si. "...moje minulost, která mě odedneška bude pronásledovat. Můj pokusný králík. A taky synovec."
Rozvázal jeho pouta a pomohl mu vstát.
Edraco poděšeně couvnul.
"Podej mi tabulku." Řekl tiše učitel. "A hřebík."
Učedník mu třesoucíma rukama podal nástroje sloužící k psaní a pomalu ustupoval do stínu kmene, kde se doufaje, že je neviděn, skrčil. Daserovi to přišlo směšné. Cítil ho na tom místě s přesností na palce. Ano. Byl to ten člověk, který mu prostřelil hlavu. Jeho strach se šířil prostorem. Přijal tedy nabídnuté nástroje.
"Dasere, co ti udělali?" Zeptal se Belfast.
Ochránce vyškrábal na tabulku odpověď. 'Nic nevím.' Fakticky to byla pravda. Ani oni netušili, co se mu stalo. Jen věděli, že ho musí trpět a zároveň se ho bát zároveň. A to jej drželo při životě. Jejich nevýběr.
Ten večer začala diskuze nad vyvražděním zpupné vesnice. Dlouhý rozhovor, který měl trvat celou noc. O tom, jak jej hledali, když nenašli znamení ochránce mezi ruinami. Znamení, které nelze zničit spálením. O tom, jak ostatní přežili. Ta hrstka, co se rozprchla za hranice neznámého světa. O výchově temných mnichů, trvající téměř šestnáct let.
To vše sledoval z ostrohu černý kůň. Poslouchal. Když všichni tři ulehli ke spánku, jeho oprátka se jako zázrakem vyvlékla z uzlu a on se vydal směrem k černé věži. K centru Temnoty. K ose marnosti.