Nokturno.net / tvorba / dílko

Jalusská kniha moudrostí
Važ si svého přítele jako boha a bůh si tě bude vážit jako přítele.

Uběhlo již několik dní od chvíle, kdy Elevea vydala Genuchisovi rozkaz, aby zabezpečil armádu jídlem a propůjčila mu hodnost plukovníka. Zatímco vojsko cvičilo na svazích Lastadasu, sama se vydala s elitními jednotkami lehké jízdy pročesávat pláně a nahánět zbylá jádra odporu, která se ještě mezi spálenou travou a zničenými poli schovávala. Minuli vypálené hraběcí sídlo a zamířili na východ.
Už z dálky viděla houf supů nad úpatím hor. Během doby, co byla na pláních se naučila poznávat mnohá znamení. A tohle bylo znamení lidské přítomnosti nebo alespoň smrti, kterou lidé často tak rádi doprovázeli. Popohnala svého obrovského oře a ten se tryskem vydal jí daným směrem.
Nečekala, že by našla něco jiného než mrtvoly a spáleniště. Možná by tam ale našla nějaké jídlo, studnu a nebo něco, co by ukázalo na směr, kam bojovníci odjeli. Kromě chvil, kdy na sebe náhodně narazili, byl tohle jediný způsob jak nepřátele vystopovat a ona si nemohla nechat uniknout jedinou šanci, jak bandity najít. A kromě toho, byla to otázka prestiže, protože už ji předcházela její pověst a přestože pověsti byly v mnoha ohledech nadsazené, nehodlala ubrat mysticitě své osoby natolik, aby se jí obyčejní lidé nebáli.
Vojáci za ní se rozvinuli do rojnice tak, jak je to naučila. Lupiči se často, když spatřili ji a nebo její vojáky, rozptýlili a schovali, takže bez tohoto opatření by jich pěkných pár uniklo, což nechtěla dopustit. Sama většinou projela skrz a na druhé straně je začala chytat, zatímco rojnice zajímala a k ní zatlačovala další. Byla to docela účinná taktika.
Jak se ale zdálo, odbojáři se tu už několik dní neukázali a jediná připomínka, kterou tu zanechali a která přitahovala supy, bylo mrtvé tělo přivázané ke stromu. Zastavila koně a sesedla. Bylo úplně zbytečné, aby jej hnala do kopce. Přivázala ho k houštině a vydala se k mrtvole. Jak procházela mezi padlými stromy a zakrvácenými kameny, pomalu si uvědomovala, že ten muž tam nahoře nebude asi obyčejný člověk. Musel totiž bojovat proti více lidem a museli ho chytit živého. Kdyby se potkaly dvě skupiny, bylo by jich u stromů uvázaných víc, ale tohle všechno kolem ukazovalo na to, že i jeho protivníci uznali, že je velice dobrý a že by bylo barbarské ho zabíjet.
Kolem stromu bylo poházeno několik zlomených šípů. Jeden zvedla a dřevěným koncem otočila jeho hlavu spadlou na stranu. Poznala ho.
„Takže se znova setkáváme, Glade.“ Povzdechla si. Rukou mu sáhnula na hruď a ověřila si, že jeho srdce tepe. Slabě, ale přece. „Snad tě dokážeme dát dohromady.“
Odřezala jeho tělo od stromu a snesla ho dolů na místo, kde její vojáci už zakládali tábor. Položila jej na písek. Podložila mu hlavu napůl vyprázdněným vakem a vnutila mu do úst několik kapek vody. Pak se zvedla a rozběhla se ven z tábora. Bojiště mohlo být kdekoli na kontinentě, ale ještě se jí nikdy nestalo, aby nenašla nějaké léčivé byliny nebo aspoň povzbuzující drogy, které byly schopny udržet lidský život tak dlouho, dokud se nenašlo něco lepšího. Šlo jen o to, dobře hledat a to ona uměla.
Pak ji našla. Tahle květina mohla být prudkým jedem a vyvolat zvracení. Červenožlutý květ jasně varoval všecky, kdo se k ní přiblížili, že při pozření riskuje smrt horší, než bolestivou. Ale byla tu jedna věc, kterou netušili ani ti nejlepší ranhojiči na kontinentě. Při smíchání s krví elfa se vytratila jedovatá složka a zbyl v ní extrakt neuvěřitelné síly, který posiloval ducha a tělo a hlavně pomáhal regenerovat rozpadlé tkáně. Proto byli taky elfové kdysi loveni, i když většinou neúspěšně.
Když uzdravovala tímto způsobem naposledy, nebyla si jistá, že probudila tu osobu, kterou byla předtím. Ale teď věděla, že ten, kdo se před ní probudí bude Glad. Byl jen silně dehydrovaný a ztratil trochu víc krve, než kolik byl schopen snést při vědomí. Ale když mu položila ruku na hruď, cítila, že jeho dech je klidný a vyrovnaný.
Vytáhnula ze svého vaku malý hmoždíř na drcení bylin a rozbila v něm rostlinu na mazlavou hmotu. Potom misku položila na zem a říznula se do zápěstí. Dovnitř vytekla trocha krve. Rána se téměř celá zahojila a za několik dní nebude ani stopy po jizvě. Zamíchala směs a nalila do ní trochu vína, aby se dala pít.
Stalo se ale něco, co vůbec nečekala. Nápoj zašuměl. To ji překvapilo tak, že se zastavila. To se vůbec nemělo stát. Nevěděla, co to znamená, ale musela to risknout. Risk je zisk. A nebo ztráta. A vůbec, nemusí jí přece záležet na nějakém vojákovi. Když se jí ho nepodaří zachránit, může najít jiného učitele. Mistrů šermířů je na kontinentu dost. Podepřela mu hlavu a donutila ho vypít všechnu směs. Pak nezbývalo, než čekat.
Bylo k večeru. Vojáci rozdělali oheň a začali opékat zvěřinu, kterou ulovili. Slunce již zapadlo a obloha byla zalita načervenalým přísvitem. Začali se ozývat noční ptáci a kolem ohniště se jako duchové objevovaly stíny vojáků. Přes dobrou náladu nikdo nemluvil. Hlas se o takovýchto večerech nesl pláněmi jak záblesk ranního slunce a nebylo radno pokoušet osud tím, že by nepřátele upozornili na svoji přítomnost. Když dojedli, zakopali oheň a rozmístili se do křovisek tak, aby o ně náhodný kolemjdoucí nemohl zakopnout. Potom všichni usnuli lehkým spánkem.
Jen Elevea bděla. Chtěla sice spát, ale nedařilo se jí usnout. Přemýšlela o svém osudu jako každý večer. Nemůže mít děti. Proč? Je to snad kletba, kterou se jistí temní pánové proti vzpouře jí a jejích potomků, nebo to je mnohem prozajičtější? Může to být tím, že není už dost lidská, aby mohla potomka zplodit?
Otočila se na druhý bok tak tiše, že sama se téměř nezaslechla. Kdesi v dálce se ozval výkřik ptáka. Zpozorněla. Z křoví poblíž se ozval tichý šustivý zvuk. Bylo to místo, kam uložili Glada. Díky temnému bohu, že v okolí není nepřátel. Kdyby se takhle prozrazovali cizí špioni v jejím táboře, nechala by jim utnout hlavu ne proto, že jsou to zvědové, ale proto, že ji urážejí. Myslet si, že takový hluk nikoho neprobudí nemůže totiž být nic jiného, než urážka. Pak si to ale rozmyslela a potichu se připlazila tam, kde Glad ležel.
Nenašla ho tam. Musel se vzbudit a ona to promeškala. Pořádně otevřela oči a cítila, jak se jí roztahují zorničky. V písku spatřila lidské stopy. Samozřejmě, že musely být jeho. Sama boty nepoužívala a vojáci měli zakázáno přibližovat se k němu. Navíc stopy vedly odtud a žádné sem. Potichu šla podle nich a našla skálu, u které končily. A na ní seděl.
„Nejsem to, co dřív.“ Zašeptal.
„Jsi jiný? Co jsi?“ Zeptala se potichu.
„Nevím.“ Odpověděl. „Vše je stejné, ale tady uvnitř, jako by ve mě kolovala zvířecí krev. Je to neuvěřitelně osvobozující, ale zhoubné.“
„Ztrácíš loajalitu?“
„Ano. To je ono. Ztrácím závazky, které jsem kdy měl a nenacházím nové. Bojím se, že jednou nebudu cítit ani zodpovědnost za smrt mou rukou.“
„Je to jinak.“ Odporovala. „Živé má svůj význam jen do té doby, dokud ti může sloužit.“
Podíval se na ni se strachem v těch jeho očích, ale mlčel.
„Potom ti už nepřijde smrt jako nutnost, ale jen jako prostředek.“
„A láska?“
Jeho obraz se jí rozmlžil. To zatím nechápala. Kdysi snad. Byla to vzpomínka vybledlá věky, co měla za sebou. Ale teď? Kdo by ji mohl milovat? Snad litovat. Ano teď to byla spíš sebelítost, než sebeláska, které ji doprovázelo na cestě tímhle hrozným světem. A taky nenávist. Nenávist proti všemu, co jí je blízké. To proto, že ti, co jí byli tak nablízku, se jí báli. Ale neměla sílu jimi opovrhovat. To nebylo v její moci a ona nechápala proč. Možná pozůstatek z dřívějších dob. Neschopnost opovrhovat.
„Proč mlčíš?“ Zašeptal Glad.
„Nemůžu mluvit.“ Odpověděla.
Pomalu sešplhal dolů ze skály a položil jí ruku na tvář. Cítila, jak jí pod jeho rukou probíhají záblesky. Jak jí srst elektrizuje a neochotně se poddává lidským rukám. Byl jí blíž, než vůbec tušila. Možná udělala chybu, když ho nechala oživit. Určitě udělala chybu, když mu dnes pomohla. Věděla to a nemohla si pomoct. Ale to teď nebylo důležité. Cítila, jak se mění svět kolem ní. Jak se mění ona sama.
Zvedla ruku a přejela mu s ní přes tvář. Ačkoli viděla, že je to ruka Paní tygrů, ačkoli viděla, jak zanechává na jeho tváři krvavý šrám, co se nikdy nezahojí a zůstane tam jako stigma, cítila, že ta ruka je elfí. Neuhnul, přestože to muselo bolet. Strhnutá kůže jí visela mezi jejími drápy a plandala v prérijním vánku. Pevně ji sevřela a poprvé v životě utekla.
Utekla pryč a zanechala za sebou toho muže, co ji tak zmátl. Stál tam a měl na tváři obrazec rudých drápů, který se stane symbolem její armády, zatímco ona v nelidské rychlosti míjela prérii. Ne. Prérie míjela ji. Ona stála a čichala tu divokost, která budila v lidech nespoutanost a v ní odpor proti tomu, co jí bylo dáno.
Prérie se zastavila.
A ona stála v ní. Celé míle daleko od tábora. Podívala se do svých tlap a v jedné spatřila kůži. Lidskou kůži, která jí byla darována. Sednula si a vymačkala z ní všechen tuk. Rozřezala ji do tenkých pásků a ty spletla do provázku, který si potom přivázala ke krku.
Povstala a podívala se směrem k táboru. Glad tam pořád stál a díval se na ni. Věděla, že ji nemůže vidět. Přesto byla jeho hlava otočená jejím směrem. Ten pocit zesílil. Byli si velice blízcí. Vše ale najednou opadlo a ona se rozběhla zpět, aby se nikdo nevzbudil dřív, než se vrátí. Nikdo se nesmí dozvědět, co se dnes v noci stalo, protože v opačném případě by to mohlo znamenat její i jeho smrt.

Jalusská kniha moudrostí
Dobro zla souputníkem jest.

Je On a nikdo jiný. Sám Temný bůh, co slouží jen sobě a dobru soužití. Dává a bere podle své moudrosti a svého uvážení. Není nikoho, kdo by jej mohl popřít. Vrátil se odnikud a přišel k nám. V těle svého služebníka zavede stálý řád, řád co vytvořil, řád co přetrvá. Je tady a je hmotný jak myšlenka boha. Je sám svojí myšlenkou. Nic nemůže být opravdovějšího. Je to On, Sjednotitel.
Stojí ve svém znaku temnoty a upírá své koňské oči tam, kde se spřádají osudy kontinentu. Tam vpředu, na jihozápadě od černé věže, tam je spletivo osudů co bude hýbat masami. Nejdřív musí být zastaveni ti, co nesou náramek a drží ve svých rukou jeho osud. Potom teprve se vypořádá s tou zrádkyní, co ještě nezradila a její láskou, o kterém neví, že ho miluje. In idea verita.
Zavřel oči a začal jmenovat slova dosud nevyřčená. Nejde o slova. Jde o cíl a slova jsou prostředkem. Možná jeho runy někdo zaznamená. Možná toto bude navždy zapomenuto. Nechť temnota obestoupí moje ruce a vytvoří obrazce zkázy prostoru, aby jím šlo projít jak vzduchem a vše se vrátilo tak, jak má býti a daleko se stane blízkým a stačí udělat krok ke svému cíli, jak krok do zhouby cizí, aby naplněna byla jak vědro vodou vytáhnutou z bezedné studny a navěky zbortila tento svět svou zhoubou a nekonečnou nevírou. Ať naplněna jest a vypuštěna ven a ať přestane vítr dout a já jsem tam a oni u mne.