Nokturno.net / tvorba / dílko

Je tam rozsvícené okno.
V jednom z domů v řadě stromové.
Kolem tančí paprsky pochodujících stínů.
Tančím s nimi.
A pod tím oknem černá vrata.
Neznámá ruka, jež je pomalu otvírá, má štíhlé dlouhé, mírně
podezřelé prsty.
Tanec utichá.
Teď to poznávám – v tom okně hoří svíce.
Až sem ke mně je zřetelně vidět, jak se vosk (snad modrý)
roztéká po stojanu.
Vrata vrzla.
Do ztichlé aleje zeje temnota.
Tak záhadně se usmívá, že začínám pociťovat ohromnou touhu se do ní pohltit.
Ale teď je ještě brzy.
Sotva se setmělo, tak se přece nesluší opustit přátele a vydat se na zjevně dlouhou
a možná poslední pouť.
Temnotou.

Chvějí se víčka.
Mě i mým stínům.
Tak sladce tančíme, držíme se mlžných oparů, které nám ovíjí kotníky.
Je to příjemné.
Více než málo, a to je krásné.
Na nebi už sedí Polárka, našla si příhodné místo, z kterého vysílá paprsek ledového políbení na mou tvář.
Podejte mi ruce.
Ať to taky pocítíte.
Okno stále svítí.
Plamen se zachvěl, někdo prošel kolem.
A jak se blíží půlnoc, zhmotňuje se i moje touha.
Tak tedy vstupuji do rozvrzaných masivních vrat.
Není to tak strašné.
Schodiště potažené pavučinami se stáčí někam nahoru.
Tam je ten plamínek voskového světla a určitě i ta živá duše se tam najde.
Po té já toužím.
Něco živého mít v náručí a hřejivě chlácholit jeho bolesti.
Zavřely se dveře.
Za našimi zády.
A pod rozsvíceným oknem dál tančí Polárkou slíbané stíny…