Nokturno.net / tvorba / dílko

Tigredal a alchymistka

Nikdy jsem nečekal, že bude tak rychlý. Pravda je, že rychlejší byla i moje babička, když rodila mou matku, ale od drasera takový výpad těžko čekat. Uvědomil jsem si, že někdo do něj načepoval pěkně velké množství urychlovače. Po představě toho totálního průjmu mě zahřálo na duši. Bude rád, když mu v těle zůstanou kosti. Ale to mírné zahřátí mě kapku zpomalilo, takže v důsledku toho mě trefil přesně do obličeje. Ne že by měl na tlapách drápy. Proboha, je jedno který, to ne!
Bylo to kopyto.
Zakolísal jsem.
Odlítnul pár metrů.
A spadnul na zadek.
Oni tihleti býložravci si to docela užívají. Žerou trávu, tráví a strašně pomalu se loudají vpřed a když je někdo vyruší… Marno mluvit. Těžko říct, proč v savaně roste tráva dva metry vysoko. Těžko ji vidět. Sundal jsem si z hlavy helmu, která mi zachránila život. Teď už byla na nic. Kromě toho mi rozervaný plech trhal chlupy.
„Tu máš ty hovado, jedno…“
Ten zásah byl povedený. Každý zásah, který protivníka rozzuří, je povedený. Hovado se pomalu sunulo ke mě a já začal přemýšlet nad nějakou únikovou metodou, třeba kličkou mezi nohama nebo útěk na strom nebo tak.
A pak jsem si vzpomněl na maminku. Nikdy nedráždi drasera miláčku. Mohl bys zemřít… Říkala. Aha. No a to mě nenapadne dřív. Kdybych se vykašlal na tu holku, tak bych teď nemusel bojovat o holej… Tak mě napadá, jak je na tom ta holka?
Kotoul dozadu to spravil. Tak ty mrško. Tam si. To je ale na pováženou, chodit si po pláních ve zlatem vykládané sukni, s platinovou stahovačkou, diamantovýma knoflíkama. Ta holka snad vykradla klenotnictví. Možná se podívám po okolí.
Jedním přejetím ruky jsem si uhladil srst ve tvářích a vytáhnul meč. „Je libo nerez?“ Zastříhal jsem ušima.
Draser se zastavil a nehýbal se. To zvíře bylo inteligentnější, než se zdálo. Jen tak si pohraboval tím kopytem, kterým mi předtím rozpáral helmu a snažil se navodit dojem, že stojí ve frontě na tržišti nebo co…
Napadlo mě to zcela spontánně.
„Ustup.“
Zvíře popošlo dozadu, což je u dobytka docela úspěch. V očích mu zazářila inteligence. To se mi už vůbec nelíbilo. Pomalu jsem se přesunoval k tělu dívčiny ležící na podušce z mě neznámého druhu trávy a doufal, že to nebude ta řezavá. Boty jsem pěkně dlouho nepoužíval. Je lepší mít drápy venku. Občas se to hodí.
Zkontroloval jsem jí životní funkce. No, zkontroloval… Trochu dýchala, srdce jí taky bilo, vypadala v pořádku. A působila svalnatým dojmem. Taky když na sobě tahá tu posilovnu...
„Vstávejte slečno…“
Ale ona nic. Místo toho jsem ucítil, jak mi do zad šťouchl ten kus dobytka. Bylo to velice smyslné šťouchnutí. Takové balící.
Otočil jsem se.
„Co chceš?“
Zvíře se pomalu přesunulo k tělu dívky a podívalo se na mě těma strašně smutnýma a inteligentníma očima…
„To snad ne…“ Hlesnul jsem.
Zvíře pokývalo hlavou.
„Já ti nemůžu pomoct! Právě mě pustili z vězení. Minule jsem pomáhal nějaké stařeně a skončil jsem takhle.“ Ukázal jsem rukama na moji postavu, abych zdůraznil svou osobu. „Víš jak je to strašný, když línám? Všude jsou chlupy.“
Kráva se ale neměla k ničemu jinému, než na mě smutně koukat. Asi to věděla.
„Hele.“ Zavrtěl jsem ušima. „Podívej, když ti pomůžu, necháš mi to oblečení?“
Draser se podíval na tělo vedle něho a potom na mě něčím, co mohlo v Draserovštině asi znamenat jo, houknul.
„Bezva.“ Odfrknul jsem si. „Kdyby mi nebylo sto čtyřicet sedm, tak bych do toho nešel. Ale to víš, člověk toho stráví ve vězení, až se začne nudit, a taky mi není ještě ani pět set… Co na mě koukáš?“
O tom člověku se dalo pochybovat.
„Tak jo, kdysi. Podívej, pomůžu ti. Ale musíš mi taky něco říct.“
Začal jsem z té krávy dolovat, co se jí vlastně stalo a co ne. Když jsem tak nad tím tehdy přemýšlel, mohlo by z toho být docela zajímavý přátelství. Ono se teda taky trochu tak něco podobnýho vyvinulo, ale mělo co dělat s poměrně nedůtklivým životem samotáře a zvědavé holky, která nutně potřebovala něco vědět. Kdybych si s tou holkou mohl aspoň zašpásovat, tak bych to docela bral, ale to víte, prokletí je prokletí a s tím se nic nenadělá, leda když vás vysvobodí mocným polibkem nebo podobnou věcí. Ovšem jestli se to týkalo i mě, to nevím. Může nájemného vraha vysvobodit polibek?
Celou noc jsem se z ní snažil dostat systémem ano ne, co se stalo a dalo to docela práce. Nakonec z toho vyplynulo, že hlavní problém byl asi tak o půl míle vedle v nějaké jeskyni. Ta jeskyně byla podle všeho hluboká a vůbec se mi nelíbila. Jestli jsem se měl probíjet hordami nestvůr stejných jako já, tak na to jsem neměl žaludek. Když mě ale strčila s tím, že míra bezpečnosti je na tak vysoké úrovni, na jaké vůbec může jeskyně být, vstoupil jsem dovnitř.
A kupodivu, nebyly tam žádný pasti, stvůry, lidé a dokonce ani pozitivní příšery. Prostě jenom prázdná jeskyně plná písku, kamení a regálů s lahvičkama. To poslední jmenované mě docela zaujalo a tak jsem rozsvítil pochodeň a začal pročítat lahvičky. Draser s tělem svý majitelky se postavil nad jednu takovou lahvičku, která byla jasně opuštěná a upadnutá uprostřed místnosti. Zvednul jsem ji a nestačil se divit. Přemísťovač duší.
Vau.
Pak mě ale napadlo... Kde má vlastně duši ta kráva?
A v ten okamžik se ta holka probudila. Vyvlekla se z popruhů a udělala něco tak nepochopitelnýho, že jsem se musel smát. Rozeběhla se proti mě po čtyřech a narazila hlavou do mýho brnění. Samozřejmě, že se jí nic nestalo. Ještě to. Prostě a jednoduše nejde dost rychle běhat po čtyřech na lidské pohybové výbavě. Nicméně opět omdlela. Teď jsem pochopil, proč byla v bezvědomí. Taky se tím vysvětlilo, proč jsem dostal včera kopytem do obličeje.
Vzal jsem lahvičku a dal trochu na jazyk draserovi. Zbytek jsem vylil do pusinky té odvážné panny. Když draser omdlel a ona se zvedla ze země s nadávkami a pěkným bolehlavem, poznal jsem, že teď je zcela jistě téměř vše v pořádku.
„Jak to de?“
„Dobře.“ Povzdechla si drže svoji kouli bolesti v rukou, aby jí náhodou neupadla. „Nemusíme spěchat pryč. Bydlím tu.“ Zastavila mě, když jsem se měl k odchodu. Když uviděla můj úšklebek, usmála se. „Jo, jsem alchymista. Posaď se. Piješ kávu?“
„Je to domácí výroba?“ Zeptal jsem se podezřele. Člověk, který sám sebe promění v krávu... Od toho bych si prostě kafe nevzal.
„Ne.“ Její úsměv gradoval. „Od žida.“
Posadil jsem se teda do něčeho, co bylo velice měkké a dělal, jako že čekám na kávu. Ona rozdělala vyhaslý oheň a nalila do rendlíku nad ním vodu z malého pramene, který prýštil u vchodu. Nakonec šla a svázala draserovi nohy, aby nedělal vylomeniny. Když bylo uděláno, sedla si naproti mě do podobné věci.
„Děkuju ti za záchranu. Jmenuju se Aldonela a tohle všechno, co tu vidíš, mi patří. Zdědila jsem to po svém strýci, který byl ve své době velice dobrý alchymista a dokonce se přiblížil i ke kameni mudrců. Když jsem zdědila tuhle dílnu, dotáhla jsem to do konce. Mluvíš vlastně se stařenou, když si to tak vezmeš. Ale podle mě je člověk tak starý, na kolik se cítí a vypadá. Cokoli potřebuješ, zkusím pro tebe udělat.“
Pokýval jsem hlavou. „Kdybych si to rozmyslel s tím oblečením, nevadilo by ti to, že?“
„Ne. Beru to jako jednu z možností. Vím, že peníze nejsou všechno. Co tedy potřebuješ?“
„Chci být zase člověkem.“
„Áh.“ Usmála se. „Uvidíme, jestli ti budu moct pomoct. Budu ale potřebovat tvůj příběh.“
„Nedivím se.“ Odpověděl jsem. „Začnu od začátku...“

Jmenuju se Tigredal. Promiň mi, že jsem se ještě nepředstavil, ale nenapadlo mě to. Není to ale mé původní jméno. Kdysi jsem se jmenoval Delirius. Narodil jsem se jako zemědělec na severu. Můj strýc byl ve vesnici kovářem a tak mě rodiče dali k němu na studie. Kovařina je těžká práce a tak jsem v patnácti byl stejně silný jako mnozí muži.
V roce mých patnáctých narozenin byla velice těžká zima. Tehdy za mnou přišel otec a řekl, že musím na sněm mužů. Nedosáhl jsem ještě dvaadvaceti, a tak jsem se tomu divil. Když jsem ale přišel dovnitř, pochopil jsem. Byla to porada o válce. Na tu byli vždy zváni ti, kdo mohli bojovat. A já jsem mohl.
Jak jsem řekl, byla těžká zima. Neměli jsme kromě dobytka skoro nic na jídlo a porazit dobytek se rovnalo sebevraždě. V takových chvílích se musela celá vesnice rozhodnout, zda napadne vesnici vedlejší, nebo ne. Už v tento moment byl hlad. Nemohli jsme čekat dál. Vyrazili jsme.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme je potkali na půli cesty k nám. Všichni ozbrojení a připravení nás pobít. Co se dalo dělat. Vytáhli jsme meče a šli do sebe. Rubali jsme se hlava nehlava, takže za pět minut bylo pořízeno. Přišli jsme do jejich vesnice, pobrali jsme, co jsme mohli, zapálili to tam a vyrazili zpět.
Už z dálky jsme viděli kouř. To, co tam bylo, nás dokonale překvapilo. Zatímco jsme plenili vesnici na východě, vyplenili nás sousedi ze západu. Okamžitě jsme se shodli, že to si nenecháme líbit, a vyrazili jsme na trestnou výpravu. Když jsme došli do jejich vesnice, pořádně jsme jim dali zabrat. Ale jich bylo samozřejmě víc. Ztráty byly docela veliké. Vlastně absolutní. Zbyl jsem jenom já.
Tak jsem se teda vykašlal na tu vesnickou nevinnost a bohabojnost a vyrazil jsem na jih, aby se mi nikdy nic takovýho nestalo. Jenže jestli jsem utíkal před chladnou myslí a chladným ostřím severu, narazil jsem na horký hlavy jihu. A samozřejmě jejich horký ostří. Zatímco doma jsme se šli vyvraždit aspoň za nějakým účelem, tady se lidi likvidovali bezdůvodně. A protože se mi to líbilo, tak jsem zůstal.
Ze začátku jsem dělal zloděje, protože to je jedno z nejvíc perspektivních zaměstnání. Kradl jsem, co jsem mohl. Pravidelně jsem obíral i stráže. Když jsem vyrostl, tak jsem nastoupil u stráží a zatkl jsem všecky svoje bývalé spolupracovníky. Za to jsem byl samozřejmě povýšen. Jelikož ovšem nebyla taková zločinnost, došlo na omezování stavu stráží. Nechal jsem tedy vyházet všecky moje bývalé přátele.
Já osobně jsem ale člověk neposedný. Když mě přestalo to věčné řvaní bavit, tak jsem sbalil dceru starosty, městskou pokladnu a vyrazil ještě více na jih. Tady jsem narazil na prvního černého mága, se kterým jsem se kdy setkal. Nechal mě žít za to, že jsem mu nechal starostovu dceru. Teď jsem se s pokladnou musel vláčet sám.
Jenže co se nestalo. Ta mrcha se mi chtěla pomstít. Tak první věc, kterou se od svého nového muže naučila, bylo stvoření bouřky. Zatímco jsem prchal stále více na jih, tak se na mě koukala dalekohledem a nakonec nade mnou udělala pěknou bouřku. Jak známo, zlato je dobrý vodič, takže když tu bednu zasáhl blesk, rozprskla se a já pár dní ležel popálený v blátě.
Pak mě našla ta stařena. Škaredá jak noc, ale asi s dobrým srdcem. Sešila mě dohromady a zeptala se mě, jestli nechci malou prácičku. Tou dobou jsem byl docela oblouzněný její dobrotou, tak jsem jí pomoc slíbil. Řekla mi, že její dceru unesl nějakej chlap z města na východě. Vyrazil jsem tedy tam a našel ho. Tu holku jsem unesl a přivedl nazpět. Stařena mi dala lahvičku, něco podobnýho, co vaříš ty tady. Řekla, že mi to dodá sílu a nesmrtelnost. Tak jsem to vypil.
Ta holka ale neřekla, že do toho svýho byla zamilovaná. A navíc byla těhotná. Nechtěla, aby to odnesl její milej, tak to svedla na mě. Takže stařena do tý esence namíchala nějakej sajrajt, kterej ze mě udělal tohle. Má to ještě jednu věc. Už sto třicet let jsem neměl žádnou holku. Ne že by na to nešlo zvyknout... Jsem prostě potrestanej za něco, co jsem neudělal a to mě docela štve.

Aldonela mě gestem přerušila.
„Tak už vím, o co jde. Vím, co ti namíchala, ale proměnit tě zpátky bude problém. Ona se ti totiž chtěla pomstít za svou dceru a k tomu použila ještě kletbu. To nebude snadné. Musíš ji najít a požádat ji o prominutí a vysvětlit jí, co se vlastně stalo.“
„To bude opravdu problém.“ Zakýval jsem hlavou. „Já ji samozřejmě náležitě potrestal. A to tak, že to ona ani její dceruška nerozchodí. Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč mi tohle udělala, když potom bylo o to snazší je odkráglovat.“
„Aha.“ Pochopila situaci alchymistka. „No, je ti jasné, že nějaká láska ti nepomůže. V tvém případě to totiž těžko bude fungovat. To by se do tebe někdo musel opravdu zamilovat. Na to obyčejné chutě nestačí.“
Zatvářil jsem se kysele. „Kdyby můj zjev ženský neodpuzoval, tak by mě nenaplnění láskou nějak nevadilo.“
Ona se provokativně zapřela do toho rosolu, nebo v čem jsme to seděli. Její vnady tak ještě víc dostaly šmrnc. „Na mě zapomeň. Ale můžu ti pomoct k lidské podobě aspoň na určitou chvíli.“
„A jak?“ Můj profesionální zájem o tuhle dívčinu vzrostl na maximum.
„Můžu ti vyrobit nápoj, který obejde kletbu a promění tě na člověka. Když ale porušíš rovnováhu, zatím nevím jak, tak se proměníš zase nazpátek. Bude ti to stačit?“
„Mno...“ Promnul jsem si hmatové fousy. „Aspoň se mě ve městě nepokusí zavraždit jenom proto, že v davu převyšuju většinu lidí o tři stopy. Ale co když se proměním nazpět?“
„Tak přijdeš za mnou a namíchám ti nový.“ Odpověděla bez váhání. „Ale budu chtít občas taky s něčím pomoct. Někdy zamýst, někdy něco přinýst. Souhlasíš?“
Fakticky mi to bylo jedno. Hlavně když chvíli budu vypadat jako člověk. V ten okamžik jsem byl připraven kývnout i ďáblu na upsání jeho duše mě. Nějaká občasná službička mě nezabije.
Voda na kafe začala vařit. Aldonela se zvednula a místo toho, aby do ní nasypala kávu, sáhnula do veliké truhly, která ležela opodál a začala do ní sypat různé barevné a bezbarvé směsi, vodičky a takové věci. Z kotlíku se vyhrnula fialová pára a místnost se utopila v temnotě. Ta zmizela a přede mnou stála ona s hrnkem.
„Není to přímo kafe, a taky si nemyslím, že ti to udělá dobře.“
Vzal jsem hrnek s pohledem despoty, nebo aspoň jsem si myslel, že jsem se tak tvářil. Ale bůh ví, jak to působí na lidi. Tygry to odhání. Srknul jsem.
„Chutná to jako maliny.“
„Můj vlastní recept.“ Zaculila se. „Chlapi do toho většinou přidávají na chuť muří nohy a podobně.“
Vrazil jsem do sebe celý hrnek a škytnul. Aldonela se usmála.
„Kdybych věděla, že na mě čeká tak pohlednej mužskej... no to je jedno.“ Vzala mi hrnek z ruky. „Tohle byla protislužba. Za příští budeš muset zaplatit. Tak si važ toho, že vypadáš jako člověk a nedělej nic neobvyklýho a nenormálního.“
Kývnul jsem na znamení toho, že jsem porozuměl. „No, já teda půjdu.“ Oznámil jsem jí. Stáhnul jsem si popruhy na brnění, aby na mě neplandalo.
Vyprovodila mě ven. Když jsem se otočil, jeskyně nebyla vidět.
„Nemusíš se bát, že to nenajdeš. Stačí projít těma rostlinama, které tu narostou a počkat na mě, pokud tu nebudu. Ale říkám ti... moje služby jsou drahé.“
„Jo.“ Přitakal jsem jí. „Tak se měj.“
Naposledy jsme si zamávali a já vyrazil k městu pořádně si to užít.

První co jsem udělal, když jsem se objevil ve městě, bylo zpití do němoty. Když mě okradli, vlastně mě to potěšilo. Konečně si můžu žít, jak chci a ne tak, jak mě kdo honí. Okamžitě jsem se nechal naverbovat ke zlodějskýmu gangu a začal slibnou kariéru zloděje. První den jsem měl dost peněz na to, abych zašel na návštěvu k Martě. Marta nebyla holka, ale hospoda, kde byly holky.
Líbila se mi tam jedna taková černovláska, lehce opálená, zelený oči. Tak jsem si koupil čas s ní, vzal jí do náručí a odpochodoval do patra. Rovnou jsem ji začal líbat. Zasmála se, sfoukla svíčku a políbila mě.
A já ucítil, jak mi ruply popruhy u brnění.
„Zlato?“ Zeptala se mě.
„No?“ Zavrčel jsem.
„Ty seš víc huňatej, než ses zdál.“
To mi nemusela říkat. Už v ten moment jsem měl její obličej prozkoumaný mými hmatovými fousy a vůbec, viděl jsem ji, jak za bílého dne.
„Ty máš ale svaly. A zdáš se i větší...“
Ona si myslela, že mě chválí. A já byl naštvaný sám na sebe.
„Ale zlato, proč nic neděláš? Jsi celej tuhej, jenom ne tam, kde bych chtěla já.“
Vztekle jsem ji odstrčil a povolil řemení u brnění. Nechal jsem jí peníze na podlaze. Neobtěžoval jsem se jít ani dveřmi. Kdybych šel ven přes krčmu, asi by se na mě všichni nejspíš vrhli. Prošel jsem rovnou zdí, seskočil z prvního patra a rozběhl se ven z města. Pár strážných se mě pokoušelo pronásledovat, ale když jsem přeskočil hradby, tak se na to vykašlali.
K Aldonelyně jeskyni jsem přišel na druhý den ráno. Zrovna tam sázela tulipány. Zvedla hlavu a zaclonila si oči před sluncem.
„Ani bych nečekala, že tady budeš tak brzy.“ Zakroutila hlavou. „Mohl bys mi aspoň říct, co tě přeměnilo nazpět?“
„Ženská.“ Odbyl jsem ji. „Nepotřebuješ s něčím pomoct? Třeba s domácností nebo tak...“
K mé smůle zavrtěla hlavou. „S domácností ne. Ale mám problém s jedním chlápkem, kterej mi nezaplatil za lektvar krásy. Mohl bys to vyřídit?“
„Promiň, ale sebevraždy nedělám.“
„Já taky nemyslela tebe.“ Zakroutila hlavou. „Žije na úbočí tamtoho kopce. Jmenuje se nějak divně... Kuralil nebo tak nějak. Věčně vypadá jako by mu uletěly včely. Tak si to chtěl nechat vyléčit. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že proti psychicky způsobené ošklivosti lektvar krásy nezabírá. Chtěl ho a má ho mít. Tvůj úkol bude donést buď peníze, lektvar nebo jeho hlavu.“
Drsňácky jsem kýnul. „A já dostanu lektvar na přeměnu na člověka.“
„Tak.“ Odpověděla. „Můžeš si vzít toho mýho drasera. Přeměnila jsem ho na koně. Ale musíš spěchat, kolem půlnoci by se měl přeměnit nazpátek.“
Když jsem s tím souhlasil, dovedla ho. Kůň mě slušně pozdravil ženským hlasem a vyslovil přání jet na mě, což jsem rezolutně odmítnul. Aldonela to okomentovala, že několik vedlejších účinků ještě nemá vychytáno, ale určitě se to během dne spraví. Nasednul jsem tedy na kobylku a vyrazil k tomu kopci.
Nutno říct, že kobylka se řídila jedna radost. Už po třech hodinách jí narostly ruce, a když jsme si občas odpočinuli ve stínu, tak jsme zabředli do filosofických rozhovorů. Nakonec jsem utrnul kus látky z mého pláště a obvázal jí nově narostlý hrudník, aby se necítila trapně. Když jsem na ni potom nasedl, rozmyslel jsem si to a slezl zase dolů. Poděkoval jsem jí za svezení a poslal ji domů, protože mi připadlo divné jet na koni za ženou. Zbytek jsem došel pěšky.
Ten chlap nebyl problém. Vyrazil jsem z něj lektvar i peníze. Vzít mu i hlavu mi připadlo příliš sprosté. Na druhý den jsem dorazil zpět. Jak známo, slušný lidi chodí za světla. Aldonela na mě už čekala a klapala podpatkem na poměrně oklapaném kusu žuly před jeskyní.
„Tak tohle jsme si nedomluvili.“
„Co?“ Zatvářil jsem se překvapeně.
„Nejdřív mi sem přijde polonahá ženská, že tě prý miluje, ať vypadáš jak vypadáš. Tu jsem vyhnala. Pak se ale vrátil můj draser pomalu uškrcenej kusem látky, kterej má čistě náhodou stejnou barvu jako ten tvůj pláštík. Máš mi k tomu co říct?“
„Jo.“ Odpověděl jsem. „Tady máš lektvar a tady peníze. A příště si ty vedlejší účinky vychytávej sama. Chtěla mě sbalit. Čím ty lektvary mícháš? Prstem?“
Podívala se na svůj ukazováček, jako by nebyl její. „Tak jo, uznávám, něco jsem nedomyslela.“ Vzala si ode mě lektvar i peníze. Podala mi lahvičku. „Tady máš tu svoji a neukazuj se tu, dokud nebudeš fakt potřebovat.“
Hrubě jsem jí poděkoval a zamířil k městu. Fakt jsem neměl náladu strávit večer s ženskou, která míchá lektvary prstem. Napil jsem se z lahvičky, dotáhnul brnění a rázně vkročil do brány.
Okamžitě mě zatkli.

Zatímco jsem čekal na popravu za účast v organizovaném zločinu a zbourání hospody, dozvěděl jsem se, že celou bandu udal jeden mladej, kterej zrovna měl dvaadvacet, takže mohl nastoupit do stráže. To mě docela rozesmálo. Kdybych se tím nechlubil, nemusel bych teď tvrdnout v chládku. Nechali mě v železech hnít pár dní, a když se nabažili mých sprostých nadávek, vyvedli mě na náměstí. Pranýř tam byl nachystaný, jen mě přivázat.
Starosta vystoupil na podium. „Jelikož jsi zvrhlý zloděj a děvkař, budižšivsi ti useknuta ruka. Kate, konej.“
Tehdy mě napadla spásná myšlenka. „Mám nápad!“
„Ahá.“ Zahlaholil starosta. „A jakývši nápadsi tě napadnul?“
Začal jsem pochybovat o tom, že mluví starodávně. „Když mi splníte poslední přání, tak mě můžete odkrouhnout.“
Náměstí ztichlo. Lidi tu asi slyšeli různé kecy, ale tohle bylo kapitální. Starosta pokrčil rameny na radní, jakože neví co a jak, a když radní nereagovali, otočil se zpět k davu.
„Budiž. Slyšeli jsme zde mnoho proseb a tato má právo na to být vyslyšena.“ Samým překvapením zapomenul šišlat. „Jak zní tvoje přání?“
„Chci, aby mě políbila tamta ženská.“ Ukázal jsem na holku, se kterou jsem nepříjemně strávil část oné osudné noci.
Ta se zachichotala a vykročila ke mě. „Zvedla ruce něco ve stylu vítězného gesta, chytla mě za hlavu a vlepila mi hubana. Když se mi ji podařilo odtrhnout, mrknul jsem na ni svým kočičím očkem.
Samozřejmě, že omdlela. Každá ženská omdlí, když se její chlap ukáže být něčím jiným, než se zdál. Některé sice nadávají, ale to jsou vyjímky potvrzující pravidlo. Pomalu jsem ji položil, aby se nezranila a vytrhnul jsem pranýř z popraviště i s prknama a katem, kterej na nich stál. Zatímco ten letěl směrem na starostu, já už mizel někde v bočních uličkách.
Rozkazy na mé dopadení se ukázaly jako plané, protože většina vojáků si to metelila ode mě, což mi velice usnadňovalo práci a postup. Daleko víc mě vzal ten obličej, který mě uvítal, když jsem nechtě podupal ty pitomý tulipány.
Aldonela se na mě podívala, jakože mě vnímá velice intenzivně.
„Ty už ji tu zase?“
Několika větami jsem jí vysvětlil, o co běželo ve městě. Kývala jakože chápe. Pak mi položila ruku na rameno.
„Já se ti taky musím k něčemu přiznat. Vrtal mi hlavou ten lektvar, kterým jsem udělala z mýho drasera koně. Tak jsem recept párkrát namíchala, potom jsem ho upravila, otestovala, namíchala, upravila až se stala taková nehoda...“
„Nechápu.“ Řekl jsem, i když ve mě narůstalo hrozivé tušení.
„No, abych to zkrátila.“ Usmála se velice zajímavě. „Chci ti představit nového člena tvého komanda.“ Ukázala směrem k jeskyni. „Amanto!“
Z jeskyně vyšel pravděpodobně bývalý draser, nyní napůl hnědák, byly tam ruce plus jiné vnady, obličej to mělo kobylí, každopádně vše porostlé srstí, aby tomu snad nebylo zima nebo co. Hříva jí vlála ve větru a vypadala velice šťastně, že mě vidí. Vesele mrskla ocasem. Asi nechtěla kazit tuto vyjímečnou chvíli zbytečným mluvením. Zato já se rozhodnul, že někomu vynadám.
„Co jsem ti udělal.“ Začal jsem natahovat do pláče. „Proč si myslíš, že jsem ji poslal samotnou nazpátek? Protože jsem měl problémy se zažíváním při jízdě? Víš jak mi bude trapný přijet na tomhle kamkoli cokoli vymáhat? A ty kecy... Já potřebuju nahnat strach. Ne dělat blbce. Já potřebuju nějakýho černýho koně, ne divně zmutovanýho kentaura.“ Otočil jsem se k Amantě. „Nic ve zlým.“
Amanta ignorovala moje řeči proti ní a změnila barvu na černou.
„Bezva.“ Odfrknul jsem si. „Chameleon.“
„Já si nemůžu pomoct.“ Zavrtěla se Aldonela. „Původně to měl být kůň, ale když se zní udělalo tohle, tak mě napadlo, že to je praktičtější. Nemusíš ji učit nějaký kousky, prostě se s ní domluvíš. Když spadneš do propasti, hodí ti lano. Když ti nebude moct pomoct, někoho najde a vysvětlí mu, co se děje.“
„Můžu taky něco říct?“ Ohradila se Amanta.
Já i alchymistka jsme zadrhli a čekali co řekne.
„Jakožto inteligentní bytost si vyprošuju, aby se se mnou jednalo jako s majetkem. Mám duši.“ Naznačila to obsáhlým gestem, při kterém jí zarupalo v látce, který jsem jí dal před několika dny na zakrytí.
„Mohu tě o něco požádat?“ Zeptal jsem se jí, ale na odpověď nečekal. „Nedělej obsáhlá gesta, nebo ta látka nevydrží.“
Svěsila ruce dolů. „Abych pokračovala.“ Nyní už méně obsáhle. „Mě se to takhle líbí a nemíním s tím cokoli dělat. Trávy tu kolem roste, co hrdlo ráčí. Abyste ale viděli, že jsem rozumná, tak jsem ochotná pracovat za pravidelný plat.“
„Svázat?“ Zeptal jsem se.
„Jo.“ Přikývnula Aldonela. „Ale jemně. Jenom ji zbiju a vysvětlím jí, co vlastně po ní chci.“
Když jsem ji svázal do něčeho, co by šlo nazvat koňský kozelec, vzala alchymistka bič. „Teď si tady ujasníme kdo je tu pán.“ A přetáhla mě.
Vytrhnul jsem jí bič tak rychle, že to ani nemohla vidět.
Píchla mě prstem do hrudi. „Podívej se mladej, chceš lektvar, tak budeš pracovat tak, jak ti to nařídím a s kým ti to nařídím. Když nebudeš dělat podle mýho, nic nedostaneš.“ Otočila se na Amantu. „A ty mě poslouchej. To že máš inteligenci ještě neznamená, že jsi svéprávná, tak drž jazyk za těma svýma koňskýma zubama, nebo ti ho srovnám nato tata. Až ti bude dvaadvacet, tak si reptej. Možná tě i pustím. Ale teď s ním budeš dělat a žádnej podraz. Jinak si tě najde on a na můj rozkaz tě rozkrájí. Je ti to jasný?“
Amanta zavrtěla ušima na souhlas.
„Je ti to jasný?“ Zařvala Aldonela.
Povzdechnul jsem si. „Kývni hlavou.“
Kentauřice kývnula. Bylo ale vidět, že to nemá nacvičené.
„Tak dobře.“ Ušklíbnul jsem se. „Co mám udělat dneska?“
„Víš, jak jsi byl minule u toho kopce, kde bydlí ten maník Kuralil?“
Potvrdil jsem jí to kývnutím.
„Tak v tom kopci je naleziště síry. Jenom potřebuju natěžit pár kilo a hned odtamtud vypadněte. Není to tam zdravý.“
„Aha.“ Odvětil jsem. „A jak moc nezdravý to tam je?“
„Žije tam drak.“ Řekla Amanta.
„To jako pojedeme do dračí sluje... no to je pěkný. A jen takový malý dotaz. Proč tam vlastně žije ten Kuralil?“
Aldonela pokrčila rameny. „To je jako by ses ptal, proč já žiju v jeskyni plné jedovatých hadů.“
Amanta se začala zoufale rozhlížet, jestli neuvidí nějakého hada. Zakroutil jsem hlavou. Viděl jsem už hodně blbých koní, ale aby některej ze strachu měnil barvu... Otočil jsem se zpátky k alchymistce a zastříhal ušima.
„Spí někdy drak?“
„Jo.“ Odpověděla. „Vždycky, když ho nikdo nevzbudí. Však můžeš být klidný. Chci jen trochu síry, ne to zlato, na kterým leží.“
To už jsem rozvazoval Amantu. Chvíli protestovala, že nechce ohlávku, ale několika fackami jsem ji přesvědčil. Uraženě si mnula čenich a mumlala cosi o strašné pomstě. Rezolutně odmítla nechat si nasadit sedlo s tím, že mě ponese tak. To už byl její problém. Ona bude mít na zádech neustálený metrák dvacet.
Vzájemně jsme si všichni zamávali, jak se na loučení sluší a vyrazili jsme k té hoře.
„Ten kopec je prokletý.“ Uplivl jsem si.
„To bych řekla.“ Potvrdila mi Amanta. „Já to tušila, už když jsme sem jeli prvně.“
„Co jsi tušila?“
„Že je to prokletý.“ Povzdechla si. „A vůbec, nemáš pocit, že se tě ta Aldonela chce zbavit?“
„Ty nejsi loajální zaměstnanec, co?“ Zasmál jsem se, ale neznělo to moc přesvědčivě. „Jen mě využívá na práci, která by ji mohla zabít. Na to jsem si už zvyknul, za můj dlouhej život.“
„Jak zvyknul?“
„No to bylo tak. Jednou jsem jel takhle s jednou mojí známou kolem takové strašně vysoké věže. Ona mi řekla, že bych ji taky jednou mohl vzít na vyhlídku. Já jí řekl, že to bude stát moc peněz. Ona říkala, že na to máme. Sesedl jsem tedy z koně, otevřel truhlu a naplnil měšec zlatem. Když jsme přišli k věži, zjistili jsme, že ji obývá jeden maniak. Strašně samotářskej maniak. No a ten mi slíbil, že když mu ji nechám, tak že mě nechá žít. Tak jsem ji tam nechal.“
„A jak to souvisí s tvou prací?“ Zeptala se a lehce mě švihnula ocasem.
„S mou prací to má společného to, že podobně řeším většinu situací. Ještě se mi nestalo, že bych narazil na člověka, kterého bych nebyl ochoten obětovat pro mé osobní dobro. Není ti horko?“
„Jo.“ Přikývnula.
„No vidíš.“ Pochválil jsem ji. „To kývání ti jde mnohem líp.“
Sesedl jsem a lehnul do stínu, zatímco ona si sundala ohlávku a pověsila ji na strom.
„Mám na tebe dotaz.“
„Jakej?“ Zeptal jsem se.
„Když jsi zakletej, jako že asi jsi, jak se můžeš osvobodit?“
„Já nad tím přemýšlel.“ Řekl jsem. „A vykoumal jsem na tom to, že mě na sto procent vysvobodí nehynoucí láska.“
„Jo tak.“ Povzdechla si. „Takže když tě nějaká ženská políbí z pravé a nehynoucí lásky, tak seš zachráněnej.“
To jsem přešel. Díval jsem se na ni a na tu její postavu. Ne. Ona nemá tu nehynoucí lásku. Nikdo, kdo váží půl tuny nemůže mít nehynoucí lásku k někomu jako jsem já. To by to čert spral.
Vyrazili jsme vpřed a během dvou hodin jsme stáli před otvorem do jeskyně, jakých v tomto kraji bylo jak naseto. Zatímco já venku škrabal síru, poslal jsem Amantu, aby dávala pozor. Měl jsem naškrábaný celý pytlík, když kentauřice vyšla ven ověšená drahokamy a zlatem.
„Nechceš mi třeba říct, kde jsi k tomu přišla?“ Zeptal jsem se decentně.
Amanta se chvíli vrtěla, ale potom to z ní vypadlo. „Nebyl tam.“
„Aha.“ Podrbal jsem se drápem na krku. „Tak kde asi bude?“ Podíval jsem se k nebi, k vrcholku útesu, odkud na mě hleděly dvě obří dračí oči. „Já snad blbě vidím.“
Amanta na nic nečekala, chytnula mě za ruku a vyšvihla si mě na záda. Než jsem stačil cokoli říct ohledně toho, že nemá nasazenou ohlávku, pádili jsme pryč. Drak na nás vysloveně kašlal. Asi nás neviděl. Zastavili jsme se a jako blázni poskakovali drže se za ruce.
„Přežili jsme to... Přežili jsme to...“
A pak to přišlo.
Oba jsme se zastavili a hleděli si do očí. Pomalu jsme se rozdýchávali, zatímco naše hlavy se blížily k sobě.
„Víš co se stane, když to uděláš.“ Snažil jsem se nás zadržet.
„Je mi to sakra jedno.“ Řekla a políbila mě.
Bylo to sakra dlouhý. Když jsme se od sebe odtrhli, podívala se na mě s tím svým kyselým koňským ksichtem.
„No vidíš. Nic.“
„To sis taky mohla odpustit.“ Vrátil jsem jí to a podíval se na svoje ruce s drápy. „Asi mě nemiluješ dost hodně.“
Rozbrečela se.
Povzdechnul jsem si a vzal ji za ruku. „Když přestaneš brečet, povím ti, jak jsem zachránil jednu dívčinu ze spárů únosce.“ Pomalu jsme šli směrem k Aldonelině jeskyni.
„Mě by spíš zajímalo, cos jí udělal potom.“
„No co... zabil jsem ji.“
„Ach jo. To seš celej ty...“