Nokturno.net / tvorba / dílko

Tigredal a Osud

Ahoj děcka. Tak jsem zase tady. Teda, řeknu vám, to byla noc. Blesk stíhal blesk, hrom duněl za hromem, prostě bouřka, jak má být. Ne, že by mě takové třískanice vadily, to ne! Trocha deště nemůže škodit, ale Amanta z toho byla taková trochu vyděšená. Tak jsem ji vzal k sobě do jeskyně, aby se mi strachem nerozsypala a trochu ji zahříval tělem, aby mi neprochladla. Jo vy to nevíte...
Amanta je kůň. Je to strašně chytrý kůň. Počítat umí na všech deseti prstech, co má, a mluví lidským jazykem. Jo a taky jí maso, protože kdysi jsme spolu bojovali proti jedné čarodějnici, shodou okolností mý bejvalce, a ona to byla fakt dobrá čarodějnice. Trošku to zamíchalo s prostorem a časem, takže Amantě narostly pořádný zuby, nemluvě o jejích vnitřnostech. Jo a až vyrostete, tak vám možná řeknu, co má ještě pěknýho a jak to padne do ruky.
Ale k věci. Zkrátka nejsem moc vyspalej, tak si dělejte, co chcete, hlavně mi dejte pokoj, já si du zdřímnout.

Položil jsem se do rohu na slámu a usnul. Dlouho mi to nevydrželo. Meniko, jedno z těch fakt malých harantů, co jsem měl na starosti, ke mně přišlo a koplo do mě. „Strejdo Deliriusi.“
„No?“ Otočil jsem se na druhý bok a kouknul na ni na půl oka. „Copak je?“
„Ukážeš mi někdy Amantu?“
Vlastně jsem byl tím zájmem překvapený. Většina drobotiny, co mi pobíhala po mém malém dětském vězení se spíš snažila zdrhnout, než aby přemýšlela, co jim povídám za pohádky.
„No, muselo by to být po školce a hlavně musela by ti dát svolení tvá máti.“ Opáčil jsem. „Krom toho, nesměla bys o Amantě říct nikomu ani slovo.“
„To já bych neřekla.“ Řekla takovým tím hlasem, který prozrazoval, že to myslí na mou smrt.
Nakecala své mámě, že jsem jí slíbil podívat se na nějaký kachny za městem, či co. Abych řekl pravdu, její máma byla matka na volné noze, nebo tak nějak. Přes den prodávala oblečení v jednom krámku, přes noc prodávala něco jinýho. Fakticky uvítala, že se o Meniko postarám, dokonce se mě zeptala, jestli bych ji nemohl pohlídat přes noc.
No, občas rád pomůžu lidem tak, či onak.
Aldonele se to už nelíbilo. „Tys sem přivedl děcko!“ Zírala na dítě a pohazovala si jakousi baňkou, na které bylo napsáno: ‚Užívejte vnitřně. Chránit před dětmi a Amantou.‘ „Mohl bys mi aspoň sdělit důvod?“
„Chci ji seznámit s Amantou.“
„Ty ji chceš sez... AU!“ Aldonela polkla krvavou slinu, jak si prokousla jazyk úlekem. „Ty si ze mě děláš prdel.“ Evidentně se jí špatně dýchalo a prskala krev.
„Vy jste paní Aldonela.“ To dítě jsem obdivoval. Bylo tak nevinné a nebojácné. Snadná oběť. „Občas prodáváte ve městě bylinky, masti a taky 'noční povzbuzení pro muže i ženy bez rozdílu věku i stavu'.“
„Jo, ty myslíš modrej prášek.“
Meniko zakývala nadšeně hlavou. „Prosím, prosím, seznamte mě s Amantou. Já slyšela, že je to strašně chytrá kobylka, a že má ráda malý děti, a že strašně ráda běhá a vozí lidi, a že se strašně ráda nechává hladit, a že je strašně chytrá...“
Byla zadržena Aldoneliným gestem. „Nevím, kdo ti ty strašlivé lži napovídal.“ Podívala se na mě usvědčujícím pohledem. „To, že si pleteš chytrost s vychytralostí, můžu přičíst tvýmu věku, ale útěk od práce skutečně nemá s pohybem moc společnýho a její láska ke všemu živýmu je svým způsobem vlastně gastronomická...“
„Dám na ni pozor.“ Opáčil jsem. „A Meniko mi slíbila, že nikomu nic nepoví.“
Alchymistka si povzdechla. „Řekni mi, Tigredale, co mám s tebou dělat? Ale opravdu na ni dávej pozor. Nechci, aby mi spadla do nějakýho sudu.“
„Kde je Amanta?“ Zeptal jsem se bez okolků.
„Někde v jeskyni zametá.“
Vzal jsem děvčátko za ruku a odváděl ji k brlohu.
„Strejdo Deliriusi, proč ti říkala Tigredale a jakto, že Amanta zametá? Koně umí zametat? Dělá to oháňkou? Má ji až na zem?“
„Tak nějak.“ Ušklíbnul jsem se.
Amanta nezametala. Ležela v rohu jeskyně a poctivě zařezávala. Asi se taky přes noc moc nevyspala a teď doháněla probděné hodiny, kdy jsem ji zahříval.
„Amanto.“ Šťouchnul jsem do ní botou.
Probudila se, protřela si oči a hned je vytřeštila.
„Ujóviše.“ Odprskla si. „Cos to přivedl?“ (Poznámka autora: Jóviš je proslulý mimo jiné jako bůh srandy. A takovým bohům je, jak známo, nutné přinášet krvavé oběti.)
„Tahle dívka se jmenuje Meniko. Povídal jsem jí o tobě a ona se s tebou chtěla seznámit.“
Teda pravda je, že Meniko se momentálně moc seznamovat nechtěla. Vlastně kdybych ji nedržel za ruku, už by byla v režimu ‚ústup‘ či v rychlejší verzi ‚úprk‘.
Přitáhnul jsem ji zpátky a posadil autoritou dospělého, tedy hrubou silou, na křeslo. Když jsem se ujistil, že se ke křeslu pořádně přilepila, a že se jí nepodaří vstát zpátky na nohy, otočil jsem se k Amantě. „Seš hodnej kůň, chytrej a vzdělanej, co se rád nechává hladit a rád běhá ve větru, že jo?“ Pohrozil jsem jí pěstí.
Hyperkobyla zvedla obě ruce v bezmocném gestu. „Dneska určitě.“
„OK.“ Pokýval jsem hlavou. „Takže já si teď půjdu dohodnout ještě něco s Aldonelou a ty se Meniko vybarvíš v tom nejlepším světle a nebudeš jí povídat ani o mý minulosti ani přítomnosti. Prostě si s ní budeš povídat o kachničkách nebo tak.“
Amanta vzorně souhlasila, až jí hříva zavlála. Odcházeje z jeskyně, jsem zaslechl dotaz o tom, proč se menuju Tigredal.
Alchymistka si stále pohrávala s tou baňkou. „Stále neslyším žádný křik. To je dobré znamení.“
„To mi povídej.“ Promnul jsem si vlasy a pokračoval. „Potřebuju ještě nějakej lektvar. Pořád mi nějak dochází, ani nevím, kam mizí.“
„To nebude problém.“ Odvětila. „Ráda bych ti řekla, že sis ho zasloužil, ale dneska to máš zadara.“
„To mě těší.“ Pokýval jsem hlavou. „Rád bych ji dovedl mámě v pořádku.“
„Stává se z tebe měkota.“ Usmála se. „Ještě dneska ráno bych přísahala, že si sem nebudeš tahat caparty. Co ta náhlá změna životního konceptu?“
„Jenom krátká výchovná indispozice.“ Zadíval jsem se do dálky na kupící se mraky. „Víš, říkám si, že jednoho dne, že by z ní mělo být něco víc, než z těch ostatních fakanů, co hlídám. Žádnej hrdlořez nebo lehká ženská na volný noze, jako je její máma. Měla by být chytrá a spravedlivá, měla by něco dokázat. Měla by být královnou, nebo nějak pomáhat lidem, nebo tak.“
„No.“ Aldonela se taky podívala do dálky, shodou okolností na stejný mraky jako já. „Nevím, komu bude pomáhat ona, ale ty mi můžeš klidně pomoct se schováním prádla. Vypadá to na hodně blbý počasí.“
Zalezli jsme do jeskyně zrovna ve chvíli, když začalo pršet. Dveře za náma zapadly a pro jistotu jsem je zajistil závorou. Meniko se po jeskyni zrovna vozila na Amantě a hodně se jí to líbilo. Nikdy bych neřekl, že doba dešťů bude trvat tak dlouhou dobu. Ale co, bydlím na jihu ani ne půl roku a neznám tolik zdejší počasí.
Byli jsme čtyři, tak jsme Meniko naučili hrát karty. Když nás během chvilky obrala o všechny peníze, naučil jsem ji kanastu a pak jí povídal o tom, jak jsem zachránil princeznu a truhlu se zlatem a jak mě stihnul spravedlivý trest. Jo a pak jsem povídal příběh o severském bohu, co se zatoulal v lesích a zbláznil se. Pak o jiném, co ho našel a jak spolu bojovali.
Pak se rozrazily dveře a tam stála ona. Královna, bojovnice, hrdlořez, moudrost z ní kapala od pohledu a vůbec... Měla jen o trošku víc naloženo v letech, ale to jí evidentně nevadilo. Koneckonců, vylomila závoru.
„Ahoj.“ Řekla. „Jestli mě nepoznáváte, jmenuju se Meniko a přišla jsem si pro Tigredala.“

Tak za prvé, bylo třeba uspat Amantu dobře mířeným políčkem a svázat ji, aby nikomu neublížila. Nemám jí za zlé, že mě chce jen pro sebe. Mám jí za zlé, že k tomu používá tak násilné prostředky.
Za druhé, bylo třeba zpacifikovat Meniko. Když za bouřlivé noci někdo vejde tímto nevybíravým způsobem do místnosti, většina dětí se vyděsí. Zvlášť ty pětileté. Přilepil jsem ji zpět do křesla.
Za třetí, postavil jsem se mezi Aldonelu a náštěvnici. Aldonela je velice charismatická a temperamentní alchymistka, jestli rozumíte, co tím chci říct. Je velice chytrá, ale ráda ukazuje svoji dominanci, kdykoli je k tomu příležitost a teď jí například někdo urval dveře a vkročil bez povolení do příbytku, což se v některých civilizacích trestá smrtí. A bylo jí jedno, že v naší zrovna ne.
„Ač tady nejsem pán domu.“ Významně jsem se podíval na Aldonelu a ta trochu povolila v urputném výrazu ve tváři. „Prosím, zavři za sebou dveře, podepři je, aby nevypadly a sedni ke krbu.“ To už jsem říkal návštěvnici. „Budeš muset hodně vysvětlovat, protože jestli jsi ta, kdo si myslím, že jsi, máme všichni zaděláno na velký problém.“
Osoba udělala to, co jsem jí řekl. Amantě jsem pro jistotu svázal nohy, ale zatím to nebylo až tak potřeba, protože tvrdě spala. Lepící křeslo i s Meniko jsem přitlačil blíž ke krbu, Aldonela pochopila sama. Když jsme se všichni konečně usadili u plápolajícího plamene, byl čas na sdělování těch podstatných informací.

Jmenuji se Meniko. Jsem skutečně ty, maličká. Jen o něco starší a vládnu zdejšímu městu. Až vyrosteš, jednoho dne se vypravíš do minulosti, abys řekla to, co budu teď říkat já. Vidím, že jsi zmatená. Pamatuji si, že jsem byla, když jsem to sama sobě říkala v tvé době. No, nebudu zabíhat do minulosti. Je potřeba věnovat se přítomnosti, tedy budoucnosti.
Přišla jsem požádat tebe, pane Tigrů, o pomoc. V mé době budeš zavražděn a ačkoli jsme se původně snažili zachránit tvůj život, nepovedlo se nám to, protože kdybychom tě zachránili, neměli bychom důvod se vracet a tudíž bychom tě nezachránili. Předivo osudu je nepřehledné. Logika však je nezlomitelná.
Proto jsme se s tebou Aldonelo dohodli, že si Tigredala půjčíme z této doby a jakmile bude jeho úkol splněn, vrátíme jej zpět, aby mohl pokračovat ve svém sobělibém díle. Jsme si zcela jistí, že se mu nic nepřihodí, protože potom by nám chyběl i v minulosti mé přítomnosti. Takže předivo osudu mu zajistí po dobu jeho pobytu v budoucnosti nezranitelnost.
A teď k tomu, co se stalo.
Ty budeš Tigredale, velice plodný. Tvá družka Amanta a ty budete mít přemnoho potomků a ti budou vynikat tělesnou zdatností i rozumem nad vší pochybnosti. Lidská podoba jim bude sice odepřena, ale budou se těšit mnohým výsadám věřícího světa a budou zápolit o přízeň lidu s bohy. Koneckonců, moudrost Aldonely je učiní nesmrtelnými a znalými světa a jeho pochodů.
Avšak to je první generace.
Ve druhé generaci se tvé plémě, Tigredale, zvrhne. Jestli byla zanedbaná péče, či selhala výchova, není nám známo. Desítky tvých vnuků budou stále počítat se mezi spravedlivé, avšak další desítky se nechaly strhnout svým kultem a počali toužit po moci absolutní. Lidstvo se jim začalo zdát prohnilé a nechtěli nechat člověku svobodnou možnost výběru, kterou zdědil se svojí volnou myslí.
Začali vraždit a pít krev svých obětí. I tebe zabili, doufajíce, že pozřením svého děda, dosáhnou božskosti. Jejich pramatka byla naštěstí tohoto osudu ušetřena, protože spadnula ze skály chytajíce motýla do své sbírky o rok dříve. Vidím, že stále spí, neznajíce svůj osud a její strašlivou bolestivou smrt. To je dobře.
Pro tebe Aldonelo, mám recept na cestování do minulosti i budoucnosti. Vzhledem k tomu, že tento recept máš právě z této doby, jeho původ je adresován z rukou času a jeho nekončené smyčky. Musíš tedy dobře přemýšleti, kdy jej použít a nikdy jej nezapomenout, aby nebyl rozerván tok času a prostoru.
Pána Tigrů musíme řádně vyzbrojit pro tu cestu. V mé době nebude čas vyrobit mu brnění na míru, ani zbraň. Vše si bude muset přinést z minulosti. Zde mám zápisky pro výrobu brnění, jež snese každou ránu a meče, co prorazí každý štít. Kusy zbroje musí být vysvěceny na oltáři Tigří církve. Ten postavíme.
A konečně Meniko. Tedy já. O mé mladé já musí být, stejně jako i o mou matku, dobře postaráno. Obě budeme kněžky budoucí církve a tudíž musíme být vzdělané v každém ohledu.
Nyní mi tedy nezbývá, než položit první otázku. Tigredale, pane Tigrů, jaký je tvůj první výnos?

Monumentálnost toho okamžiku, mě naplnila hrdostí, ale taky nejistotou. „Víš, co?“ Zatvářil jsem se fakt netaktně. „Polibte mi všichni to, na co se mi bojíte pohlédnout. Já nikam nejdu.“
„Ale, ale...“ Zakoktala se postarší Meniko. „Ale vždyť je to tvůj osud, vrátit se se mnou a zachránit svět. Co tě znám, vždycky jsi to dělal. Tvá budoucnost je napsaná a již nejde změnit. Pokud nezachráníš svět ty, pak kdo?“
„Zachraňte si ho sami.“ Odseknul jsem. „Má budoucnost možná napsaná je, ale ta vaše ještě není. Hezky vodcamcaď pocamcaď. Fakticky mě taháte z hrobu, abych zalátal vaše problémy se spratky, který ste si blbě vychovali. Mě vaše církev nezajímá. A kromě toho, nemáte absolutně žádný nástroj, jak mě dostat z týdle jeskyně, pokud to sám nebudu chtít. Takže dámo, tady máte moje vale a zdekujte se do bouřky, ze které ste přišla.“
Meniko se najednou uklidnila a nevypadala vůbec vyvedená z rovnováhy. Vlastně ani nehnula brvou a nenechala na sobě nic znát. Byl z ní proklatý politik.
„V tom případě mě nech pane Tigrů předat ti dar, jež tobě posílá Aldonela z budoucnosti. Je právě pro tento okamžik jako stvořený a myslím, že celou tuto prekérní situaci zcela jistě velice snadno vyřeší.“
Nepochybuju, že se mi oči zaleskly chtíčem. Vždycky jsem byl proto, aby mi občas někdo dal nějaký ten dar. Ne, že bych byl chamtivý, to ne, ale nějaký ten movitý či nemovitý majetek navíc vždy potěší.
Starší Meniko ke mně přistoupila a stiskla mi ruce. „Jelikož nejsi ve své kůži, mám ti vyřídit navíc tento vzkaz.“
Chtíč v očích pohasnul. Evidentně to nebude majetek, ale jen další promlouvání do duše, či rada, jakých se mi běžně dostává dnes a denně právě od Aldonely.
Podívala se mi do očí a já uviděl, že to, co mi teď sdělí, bude bezprostřední a tvrdé. Její černé oči se zapíchly do mé duše. Já se v nich topil a pak jsem pochopil.
„Odpusť mi to.“ Zašeptala.
Zavřela oči.
A dala mi čelo.

Tady bych klidně mohl své vyprávění přerušit. Následující dny byly totiž přesně v tom duchu, jak starší Meniko vyjevila. Sehnali zbrojíře a kováře. Nějakou tu dobu mi dělali zbroj, zatímco na ně dohlížela Amanta. Mezitím u jeskyně pomaličku rostl chrám absurdních proporcí. Záhadným způsobem se starší Meniko podařilo donutit obyvatele blízkých měst k tomu, aby své finance a svaly obětovali na oltář nového boha.
Já byl přivázaný ke kůlu před vznikající stavbou, stále v lidské podobě a většina děcek, co jsem dřív hlídal ve školce, mě v pravidelných intervalech skrápěla shnilou zeleninou. Po kraji se tak nějak roznesla informace, že mám být po postavení chrámu obětován za jejich lepší budoucnost, což byla svým způsobem pravda, ale osobně mám pocit, že to lidi pochopili trošku jinak.
Mezitím, co Aldonela kuchtila šílenou tinkturu na prolomení času, byla mi dodělána zbroj. Jak mi vysvětlila starší Meniko, po jejím vysvěcení se dokáže přizpůsobit mým proporcím v obou stavech. O tom jsem nepochyboval. Otázka byla, jestli v tygří kůži bude použitelná. Meč taky vypadal moc moc pěkně. A o jeho schopnosti proniknout jakýmkoli štítem taktéž nemohlo býti pochyb. Vážil totiž přes dva metráky.
Po měsíci to šílenství skončilo. Chrám sice jako takový dokončen nebyl, ale byla hotová základní deska a hlavně vprostřed oltář, na které se vešlo tak akorát tělo. No možná i tři či čtyři těla vedle sebe. Zatím žádné umění, sochy, malby nebo tak. Kdo by co taky čekal od venkovanů, že?
Nad hlavou mi zrovna zářil nádherný úplněk, když mě pár porobů odvázalo od kůlu a táhli mě násilně k oltáři. Lidské tělo je strašně nepoužitelná věc. Stačilo jim jen pár ran tyčí a hned jsem byl poddajný jako beránek. Zatímco jsem cupital poslušně k tomu obřímu šutru, který sem přitáhli bohové vědí odkud, přede mnou už procesí neslo meč, zbroj, lektvary a starší Meniko na nosítkách.
Deset chlapů, co neslo meč, ho položilo vedle oltáře, zbroj umístili nahoru. Vládkyně se postavila vedle, zatímco já zpupně umístil zadek na svatý kámen a založil si ruce. Amanta i Aldonela se fakt šeredně usmívaly.
Všude kolem hrály trouby a fanfáry. Všechno bylo krásně stylizované do kombinace oranžově-červené a černé.
Alchymistka slavnostně položila na oltář lahve. „Oblíkni se.“
Pokrčil jsem rameny a zbroj na sebe navlíknul. Seděla mi jako ulitá. Vysvěcená tedy asi byla. Však obřadů tu prováděli celý měsíc snad deset tisíc.
Možná si dali práci a ušili ji na míru.
Když jsem uvázal poslední řemínky a přezky, starší Meniko se otočila k davu. „Lide pouštní! Zde k vám přichází spasitel naší budoucnosti! Vůdce náš pro věky věků! Pán Tigrů, co nám přinese mír a úrodu! Povstane z tohoto těla a zachrání naši budoucnost!“
Pomalu se mi začalo vyjasňovat, proč tu ty lidi dřeli. Ta podvratná potvora jim naslibovala hory doly, aby tohle kolem dokola postavili. Jako důkaz, že nekecají, jim ukázali Amantu a pár triků z Aldonelina repertoáru a voilá, mají nové náboženství.
Otočila se ke mě. „Vypij to.“
„Ani mě nenapadne.“
Aldonela luskla prstem. Amanta udělala výhružný krok ke mě. „Vypij to, nebo ti zmaluju ksicht.“ Evidentně podlehla náboženské atmosféře.
Vzal jsem do ruky lahvičku a dal ji na ex. Trošku to zabublalo v žaludku, ale jinak nic. „Nefunguje to, opáčil jsem zklamaně.“
Dav řval. Evidentně tohle byl ten pravý okamžik, kdy mě chtěli vidět umřít.
Meniko udělala to, co jsem měl očekávat. Bohůmžel, byl jsem lehce překvapen.
Vlepila mi hubana.
A já jsem vyrostl.
Ti parchanti, co mě mlátili tyčí, přede mnou začali utíkat. Já jsem však o ně starost neměl. Zaprvé, brnění bylo fakt super, protože se mi nádherně přizpůsobilo. To bylo bomba. Zadruhé, zvednul jsem do vzduchu meč. Zatřetí, vykročil jsem k Aldonele, protože jestli tady byl někdo, kdo mě a mou strašlivou pomstu byl schopen v příštích několika minutách zastavit, byla to ona.
Jen tak si tam stála a s klidnou duší se dívala, jak se k ní blížím. Asi tak pikosekundu před tím, než jsem z Aldonely udělal horní Aldonelu a dolní Aldonelu, strašlivě mi zapískalo v uších a já promáchnul skrz prázdný vzduch.

Najednou bylo kolem ticho. Celý sál se ztrácel ve tmě. Ano, teď tu byly i zdi a strop. Zalomil jsem krk, ale skrz tmu nebyl vidět. Z dálky se ozývalo tiché dunění a ve vzduchu se vznášela smítka prachu.
„Vítej zpátky.“
Ten hlas nešel zapomenout. Koneckonců ještě před chvílí se mi hlasitě smála do očí. Ohnal jsem se po ní, ale minul jsem.
Respektive uhnula meči, co prorazí každý štít.
„Nech těch kravin a dobře mě poslouchej.“ Řekla Aldonela velitelským tónem, kterému nebylo možno odolat. „Už se blíží.“
„Kdo se blíží?“ Zavrčel jsem.
„Necítíš bodavou bolest v zádech?“ Odpověděla alchymistka nasupeně. „Nejspíš tvý potomstvo, ne?“
„Aspoň zastaví tohle šílenství!“ Rozhodil jsem rukama.
„Šílenství?“ Otázala se. „Tohle není nějaká pitomá válka!“ Zařvala. „Množíte se jak myši. Při páté generaci přesáhnete populaci lidstva na tomhle kontinentě! To si piš, že nám tu pak začalo být těsno. Jako nejjednodušší zdroj potravy se samozřejmě ukázali lidi! Před třemi dny byly rozmetány armády západního a jižního císařství. V bitvě padlo před sto tisíc mužů a byli poraženi dvěma stovkama tvých vnuků.“
Neudržel jsem se a písknul obdivem. „Co saň?“
„Co by.“ Povzdechla si Aldonela. „Ta se po zkušenosti s Amantou zdekovala někam na východ a od té doby jsem o ní neslyšela.“
V ten okamžik jsme byli přerušeni strašlivou ránou. Ze stropu se snesl blesk a udeřil do oltáře. Na něm stála Meniko starší. Působila docela unaveným dojmem, ale na tváři měla úsměv. „Povedlo se.“
„Takže se, jestli dámy dovolí, pustím do hlazení svýho plémě pro dobro světa.“ Posadil jsem si meč na rameno a vykročil k bráně o kterou už snad rozbili třetí beranidlo.
„Zadrž.“ Protestovala Aldonela. „Tohle nemá smysl. Vpadnou sem a zabijí Meniko. Mě ani tobě by sice neměli ublížit, ale je zbytečné riskovat tak důležitý život, jako je ten její. Zvlášť, když je tu tajná chodba.“
Jistě. Tajná chodba, na tu jsem úplně zapomněl. Byla to první věc, kterou vybudovali. Co mi říkala Amanta, tak ji prý z nostalgie vyvedli do míst, kde jsem tehdy našel Aldonelu vtělenou do krávy.
Bušení za našimi zády se vzdáleností utichalo a když se nad našimi hlavami zablýskly hvězdy, pocítil jsem nával radosti. „Dokážete se už o sebe postarat samy?“
Obě pokývaly státnicky hlavou. Otočil jsem se směrem k chrámu. I ze vzdálenosti několika mil se černal oproti zlověstné červené záři na obzoru. „Zapadlo slunce.“ Zamumlal jsem si po vousy. „To bude zajímavá noc.“
„Zabij jich co nejvíc v noci.“ Ozvalo se ze tmy. „Za dne jsou nebezpečnější, než si myslíš...“

Vůbec nebyl problém s hlukem. Všude kolem byla vysoká tráva savany a ta mi znemožňovala rozhled okolo. A koneckonců i mým nepřátelům. Šelmy se snažily nekřížit mi cestu, protože setkání se mnou bývá povětšinou fatální. Většina dravců se už z dálky dovtípila, že jsem to já, kdo sedí na vrcholu potravinového řetězce.
Po asi deseti minutách cesty mě překvapily dvě věci. Ta první byla ta, že jsem náhle ucítil něco, co smrdělo jako já, ale líp. Ta druhá byla ta, že to něco na mě skočilo z křoví, co rostlo opodál, dalo mi to dvě tvrdé rány do helmy, poškrábalo mi to pancíř a pak to uteklo se staženým ocasem mezi nohama zpátky do houští.
Bylo to asi dost vyděšené, protože mě to přikrčené sledovalo skrz trávu a třáslo se to beze známky pokusu o útěk.
Cítil jsem takový ten pocit, takové to teplo, které hřeje uvnitř a je to velice, velice příjemné. Říká se tomu vědomí moci a nepřemožitelnosti.
„Vylez!“ Zařval jsem.
Pomalu se to plížilo ke mě a potichu oddechovalo. Ale nebylo to plížení predátora, který číhá na svou kořist. Spíš jako domácího mazlíčka, který udělal fakt něco špatného a očekává nářez.
Stále to bylo přikrčené k zemi, asi pět metrů ode mě a v šeru, ač mám zrak dobrý, stále jsem nerozeznával nic než šmouhu. Jako by to bylo průhledné, ale tak nějak kontury byly posunuté. Prostě jako by to byl chameleón.
„Postav se!“ Zařval jsem ještě víc a položil ruku na meč připnutý na zádech.
Teprve teď jsem poznal, že to byla ženská. Tedy ženská byla dost špatné slovo a poměrně těžko se popisuje její vzhled. Byl to kříženec mezi mnou a Amantou. Byla jako hyperkentaur, ale nebyla kůň. Spíš tygr. Čtyři uši měla jasně po mě. Tu schopnost měnit barvy očividně po své matce. Nervózně mrskala ocasem a vysouvala a zasouvala drápy na prostředním páru končetin, protože ruce měla více méně lidské. Postavu měla, aspoň z mého pohledu, k sežrání, ale na takové věci bych neměl myslet. Koneckonců, dopustil bych se nejspíš incestu.
„Jak ti říkají a z které si generace?“ Uhodil jsem na ni.
„J j jak to myslíte?“ Koktalo to.
„Jméno.“ Zatočil jsem očima. „Jak se jmenuješ?“
„A aha.“ Poklnulo to. „No, jmenuju se Tigmanta.“
Zatvářil jsem se dost skepticky. „Aha a jak se jmenují tvé sestry a bratři?“ Tohle si vážně rád poslechnu.
„No...“ Zvedla Tigmanta oči k nebi. „Je nás patnáct. Já, Tigálek, Tigrásek, Tigredal, Amanta, Tigremanta, Tinamanta, Amatigra, Amantálek, Amantásek, Tigmantal, Tiglamal, Tigradýla, Tigradýl a Amantála.“
„Ani netušíš, jak jsi mě překvapila.“ Nadzvednul jsem obdivně obočí. „Vsadím se, že všechna jména vymyslela vaše matka.“
„Ano, ano.“ Pokývala hlavou hypertigrotauřice. „Měla v plánu míst ještě aspoň pět dětí, ale pak se stala ta tragická věc s motýlem a útesem.“
„No myslím, že bych měl ukázat svou tvář.“ Sundal jsem si helmu.
Rozšířily se jí zorničky, skočila ke mě a objala mě. „Otče!“ Zvolala. „Ty jsi nezemřel sežrán a roztrhán vlastními vnuky na kusy?“
„Zatím ještě ne.“ Odpověděl jsem jí. „Ale vrátil jsem se jen na chvilku, abych tu udělal pořádek mezi mýma vnukama. Jseš schopná poznat, kterej z nich je parchant a kterej ještě větší parchant?“
„Sama bych to nebyla schopná říct líp.“ Potvrdila moje slova. „Předpokládám, že první budeš chtít zabít ty, co ti usilovali o život.“
„Si piš, dcero.“
„Tak to si musíme pospíšit k chrámu.“ Otočila se a vykročila směrem k záři. „Jsou tam všichni ti, co ochutnali tvoji krev.“

Ten dav pruhů byl poměrně nesourodý. Pozorovali jsme je z budovy poblíž chrámu a sledovali, jak se marně pachtí s prorážením dveří. Aldonela si evidentně dala záležet se zabezpečením chrámu proti znesvěcení. Musel jsem se smát.
Mí potomci byli rozmanitého tvaru a velikostí. Byli mezi nimi obři, co nesli v rukou beranidlo. Byli mezi nimi kentauři, stejně jako Tigmanta. Ale za nejzáludnější jsem považoval ty nejmenší. Vypadali spíš skutečně jako tygři, ale pohybovali se děsivě rychle. Těm bych utíkat nechtěl... Proto mám asi to brnění. Teď šlo jenom o to, kdo koho utahá jako první.
Měl jsem ještě jednu nevýhodu.
Bylo jich kolem čtyř stovek.
Já byl sám.
Obvyklá přesila.
Sundal jsem si ze zad dvoumetrákového Tigrobijce a potichu seskočil ze střechy na zem. Dovolil jsem si nenuceně přijít k zadní řadě. Poklepal jsem na ramena opravdu velkému valibukovi. To už jsem měl nasazenou helmu zpátky, takže mě evidentně nepoznal.
„Čau kámo.“ Pozdravil jsem. „Jaký máš plány na večer?“
Dotyčný se na mě chvíli díval s nepochopením. „Odkud jsi přijel? Kdy ses vrátil?“
Začal jsem se vykrucovat. „No, právě jsem přiklusal z jižní marky.“ Zalhal jsem. „Chán dostal co proto.“
Plácnuli jsme si.
„Tak to jo.“ Pokýval hlavou valibuk. „Už si moc vyskakoval.“
„Tak co se děje?“
„Ty dvě děvky zavřely Tigredala do kobky a nechtěj ho pustit ven.“ Zakřenil se. „Však my ho dostaneme zpátky a jakmile se k němu přidáme, ukážem jim, zač je toho loket.“
To stálo za zamyšlení. „É, víš co? Já se skočím umejt po cestě a hned jsem tady.“
„Jojo.“
Opustil jsem valibuka, vlezl do nejbližší budovy a vylezl na střechu za Tigmantou. „Tigmanto, děvčátko, dceruško moje.“
„Ano tati?“
„Ten chlapík tam dole mi teď tvrdil, že žiju.“
Vyvalila na mě kukadla. „To není možný. Na vlastní oči jsem viděla, jak pijí tvoji krev ze zlatých číší.“
„Jo, jo, vteřinku ještě počkej.“ Pokýval jsem hlavou a seskočil dolů.
Další zaklepání valibukovi na rameno.
„Byls rychle.“
„To víš, voda mi až tak moc dobře nedělá.“ Brousil jsem si drápy o zbroj. Ale nenuceně. „Hele, prej tady byla chvíli zpátky nějaká chlastačka.“
„Jo ty o tom víš taky?“ Zakabonil se. „No tak jsme nemohli pozvat každýho. Do chrámu se nás tolik nevejde a stejně jsme Aldonelu nakrkli kvůli jejímu posvátnýmu zlatýmu svěcenýmu nádobí.“
Podlomily se mi kolena. „Ona... Ona mě zavřela kvůli chlastačce v chrámu a vy se mě snažíte osvobodit?“
„Tebe?“ Podíval se na mě zmateně obr.
Nakráčel jsem rázně dopředu, odstrčil všechny, co mi zacláněli, stranou a postavil se na schodiště.
„TICHO!“
Obecenstvo zmlklo. Teda na chvilku.
„Co je to za kreténa?“ Ozvalo se z davu.
Sundal jsem si helmu.
Obecenstvo vydechlo.
„No tak dem dom.“ Ozvalo se a všichni odešli z náměstí pryč.
Stál jsem tam a přemýšlel.
Sám a sám.
Zaprvé, zbořím chrám. Nedělal jsem si iluze o prorazitelnosti dveří. Koneckonců, rozbili o ně pár beranidel. Napřáhnul jsem se s Tigrobijcem a podsekl jeden z nosných pilířů. Budova se lehce pohnula. Stačilo praštit do dalších čtyř a celý chrám se sesypal jak latrína z karet.
„Kterej kretén?“ Ozvalo se z rozvalin. Trochu to dunělo a pak se z cihel vynořilo moje starší já. „Aha, já zapomněl.“
„Co se stalo?“ Houknul jsem na sebe.
„No co by. Opil jsem se do němoty a zatímco ti, co se mnou chlastali, si mysleli, že mě druzí unesli, protože mě neviděli dobrovolně odcházet, tak druzí zase si mysleli, že mě ti, co se mnou chlastali, sežrali, protože mě neviděli přicházet. Kdyby Aldonela nebyla tak pitomá a neudělala tolik bezpečnostních východů a propadel, nikdy by se to nestalo.“ Pokýval hlavou.
„No počkej, ale co mám dělat já?“
Moje starší já mi položilo ruce na ramena a zahledělo se mi do očí. „Můžu ti dát jenom tu radu, co jsem dal sám sobě před časem, když jsem tu byl místo tebe a moje starší já mi položilo ruce na ramena a zahledělo se mi do očí.“
Zvědavě jsem zamrkal.
„Běž do jeskyně, kde je zabarikádovaná Aldonela, řekni jí, že je všecko v pohodě, pak ji připíchni ke zdi Tigrobijcem a nepouštěj ji tak dlouho, dokud ti nevydá lektvar na cestu do minulosti. Já to udělal a fungovalo to.“
„Ale to ji zabiju.“
„Ji?“ Zasmál se starší Tigredal. „Ty si myslíš, že ji zabiješ, když jí propíchneš pajšl? Dyť žádnej nemá! Hele, když ji tam necháš připíchnutou na delší dobu, tak jí to snad víc nasere, ale na vitalitě jí to neubere, to se neboj.“
„Je nějaká rada, kterou bys mi chtěl říct, než se vrátím zpátky?“
„Jo.“ Pokývalo hlavou mé starší já. „Přestaň chlastat, přináší to jenom samý problémy.“

Plán víceméně vyšel. Aldonelu jsem překvapil a donutil vyrobit nápoj. Pak jsem se dostavil do chrámu, objal se naposledy (respektive podruhé) s Tigmantou, potřásl si rukou sám se sebou a vypil lektvar.
Jedinou věc jsem nechápal. Proč mi Aldonela slibovala pomstu za její vnitřnosti? Zaprvé žádné neměla a za druhé se mi nemohla pomstít přímo a pokud by mi to chtěla vrátit přes mé budoucí já, po takové době by to nemělo ten správný výchovný efekt...
Objevil jsem se zpátky na shromaždišti v okamžiku, kdy jsem zmizel. První mě obejmula Aldonela.
„Hajzle.“ Zasípala.
Vedle mě prásknul blesk. Do mě druhej.
Z davu se ozval velmi vyděšený hlas. „Uhodil do něj blesk, nechal zmizet tu ženskou a přepůlil Aldonelu!“
Zatímco se mi mezi nohama uzlovala alchymistčina střeva, dav začal utíkat pryč. Jediný, kdo tam stál s rukama založenýma na hrudi, byla Amanta.
Druhý, kdo tam zůstal a hleděl na to krvavé divadlo vytřeštěnýma očima, byla Meniko v mladší verzi.
„Potřebuju doktora.“ Sípala Aldonela.
„Kde máš nějakou lahvičku nesmrtelnosti?“ Zeptal jsem se vyděšeně. „Vždycky máš něco podobnýho u sebe.“
„Já jsem nesmrtelná, ty pako.“ Cloumala se mnou. „Jenom mě to strašně bolí! A potřebuju, aby mi někdo přišil nohy zpátky k tělu.“
Meniko se ukázala jako velmi zručná švadlenka. Tak pěkný perličkový steh jsem ještě neviděl. Aldoneliny vnitřnosti jsme pohřbili hnedka vedle mých devětačtyřiceti hrobů. Aspoň jsem věděl, proč ji to nebude bolet, až ji přišpendlím ke skále.
Každopádně jsem se bál té msty. Podle toho, jak nadávala v budoucnosti, to bude opravdu šťavnaté. Opravdu jsem se těšil.