Nokturno.net / tvorba / dílko

Sledujíce komentáře kolem PM, rozhodl jsem se, že nasadím jednu z mých šuplíkových věcí, které mám v zásobě. Satan jistě zajásá, že povídky se takto celkem naředí a já budu mít dobrý pocit z toho, že opět tak trochu přispívám…
Enjoy.

Po stopách K. H. Borovského

Znáte takový ty důchodový zájezdy, kdy se sebere celej domov důchodců do autobusu a částečně za svý, částečně za státní jedou za kulturou a jiným vyžitím. Tak jeden takovej vyrazil z Plzně směrem do Tyrol, jakože po stopě K. H. Borovského, ve skutečnosti šlo jenom o to, jak se spráskat a jediný odpoledne vynechat bačkorový leštění parket v kulturním salonku.
On správce, jinak taky zvaný Jenda Holeš, sice dost nehezky protestoval, ale dívejte se potom na tyhle nasípaný sklerotický trosky do konce jejich dní. To, že jim utíráte zadky je jim jedno, ale když zarazíte flám, tak vás na smrtelný posteli proklejou.
A tak se najmula ošoupaná Karosa i s řidičem od jednoho místního autodopravce a celý ten na práškách zhulákaný dav sípajících a hekajících vyrazil kamsi do Rakouska.
Když po přibližně desíti tisících čůracích zastávkách dorazili na konec cesty k horskému hotelu, Jenda se nemohl probudit, neustále žvýkal, ačkoli neměl žvýkačku v puse a ustavičně mlel něco o štěnicích. Nicméně jak známo, staří lidé se dokážou přes ledacos přenést. Z části proto, že neví, o kom se mluví, z části proto, že zapomenou, kdo to řekl. Vyvalili se tedy svým nezadržitelným slimotempem z autobusu a ubytovali se, uvědomujíc si tu skvělou věc, že v každém bytě je televize. Nic jim na radosti neubralo, že nerozumí ani slovo německy.
Jelikož Jenda Holeš se zdál pro tento večer k nepotřebě, pomohli si v zásadních hygienických otázkách všichni navzájem. Potom k večeru většina vynechala prášky a sešli se na terase nad několika litry přes hranice propašovaného bourbonu, aby vzývali onoho božského ducha Borovského, jež se jim zrovna teď, na sklonku života, zdál blíž, než kdy před tím.
Asi po třech hodinách v úplné tmě, kdy se marně čekalo na příchod Velikého, rozešla se celá společnost každý po svém. Tu jeden na cigaretku po deseti letech, tu dva na něco jiného po dvaceti letech, tu tři šli třebas k útesu, podívat se na město tam dole.
Když Pepa Novák stál rozkročený nad propastí a povoloval uzdu svému neposlušnému měchýři, aby podle spočítaných vteřin od počátku vypouštění do čvachtavé ozvěny tam dole odhadnul hloubku rokle, přehnalo se nad ním světlo a s dosti velkým hlukem spadlo dolů, kde se rozbilo na desetitisíce malých zhasínajících světýlek.
Člověk by se nad tím možná podivil.
Člověk s 2,78 promile v krvi ne.
Když se tedy Josef Novák na druhý den ráno probudil, uvědomil si ten krajně nezvyklý jev, kterému v alkoholové velikosti pro jeho pididůležitost nevěnoval pozornost.
„Heuréka, nezvyklé, parapsychologické, paranormalizační!“ Zvolal a seběhl dolů do butiku, kde již většina napravovala onu velikost včerejšího večera, jak jinak než kafem. „Slyšíte? Viděl jsem UFO!“
„Ale di dědku.“ Odfrkla matka Vondráčková. „Dobře si vzpomínám, jak jsi skákal s tou židlí kolem stolu a řval jsi, že si ten…“ Podrbala se pod parukou, protože jak sama tvrdila, když nepomůže drbání, pak ani prášek. „… no, herojec na nosorožcu.“
Děda se však nedal. „Šak poďte se mnou a uvidíte, kde se to rozprsklo.“ Odvedl je tedy k útesu a sám najednou zjistil, že bez dopingu nemá odvahu se podívat dolů. Jak se ukázalo, stejné problémy měli tak nějak všichni. Nikdo neměl ani tu odvahu požádat Jendu, a tak celý jev zůstal nevysvětlen.
„Ale stejně bysme nic nenašli.“ Prohlásil potom v autobuse Břeťa Tukovec, zvaný Tukan.
„A proč prosim tě?“ Začal se pýřit Novák, který to cítil jako osobní narážku.
„No to je jasný.“ Pokračoval Tukan. „Za všecko může vláda. Ty to maj dycky vobšancovaný. Vsadim se, že tam hnedka poslali vojsko, a když sme spali, tak všecko uklidili.“
„No bodejť.“ Přidala se bába Petrásková. „To jsem slyšela, že tam na E55, tý silnici v usa, tam se to prej děje imrvére.“
Všichni souhlasně kývali. Její zeměpisné znalosti nezpochybňovali, protože je neměli lepší.
Tukan se ukázal jako znalec. „Dyť to je jasný. Potom to sepíšou a udělaj z toho ty X akta. Jako v tom seriálu. Jenom si nepamatuju, jak se jmenoval.“
„A potom to založej.“ Pokračovala matka Vondráčková. „O tom sem slyšela taky svý. Potom z toho udělaj tajný spisy a nechtěj to zpřístupnit.“ Otočila se na správce. „Kde jsme Jendíčku?“
„Na hranici.“ Odpověděl Holeš a pokoušel se znova usnout. A tak si nevšimnul, že kolem autobusu začali pobíhat demonstranti.
„No bodejť, tady to čtu!“ Zařval Pepa Novák. „Zpřístupněte akta – Temelín. Nevím sice, co je Temelín, ale určitě to bude ono. Bedřichu zastav! Dem ven!“
Řidič tedy zastavil, ačkoli se vůbec nejmenoval Bedřich a v tu ránu se všichni vyhrnuli ven a promíchali se s davem zemědělců.
„Další hromadná čůrací zastávka?“ Zeptal se správce a po řidičově odkývnutí zase usnul.

Zprávy: Jeden z mecenášů z Dolního Rakouska.
„Ich bin zehr…“
Překlad: „Jsem velmi potěšen nad tím, že i čeští občané přišli vyslovit svůj nesouhlas s jadernou hrozbou, jakou Temelín dozajista je nejen pro Českou Republiku, ale pro celou Evropu.
Reportér: Nevíme sice, v co doufají Rakušané. Každopádně z toho, co volají Češi jde jasně najevo, že jim je Temelín putna, ale zato chtějí otevřít akta o mimozemských návštěvách, přestože nesou transparenty Stop-Temelín. V redakci vám za moment pustí reakci hejtmana Dolního Rakouska, když jsme mu přeložili, o čem onen protest je.
Pro televizi OVO. Michal Tečka. Dolní Rakousko.