Nokturno.net / tvorba / dílko

Rozhodl jsem se, že se dám zase něco lehčího… Snad kritici odpustí.

Balada o jednom úkonu hlídačově

Jsou nás stovky, nejspíš tisíce. Sedíme si v těch svých budkách na koupalištích, parkovištích, v obchoďácích, či hlídáme centrálu NASA. Jsme to poslední, co zadrží lapky a zloděje od činů, jež by společnost neunesla.
A zároveň právě společnost nás vidí jako bandu ochmelků, co pojídá koblihy, sleduje fotbal nebo erotické pořady a svým občasným zdřímnutím umožní právě oněm lapkům a zlodějům žně, než na jejich zavolání přijede policie, ta pravá ochránkyně bezpečnosti a pořádku, a právě tyto zločince zatkne, zatímco se my, hlídači, třeseme někde v koutě.
Ale opak je pravdou přátelé. I hlídač má duši.
Možná, že kdyby fungovala televize, kterou mám zrovna za zády, toto pojednání by nikdy nevzniklo. Jenže ona nefunguje. Člověk si pak krátí čas četbou (přiznejme si to, i já propadl krásné literatuře), a když už znavené oko nestačí a řádky se klíží a prolínají, pak jej může napadnou i taková bláhová věc, jako je psaní. Otázka je ovšem:
O čem?
Proč ne o skutečnosti a o alternativách? Tedy do toho.
Abych tedy přiznal barvu, budu psát o papíře. Tedy o promarněném papíře.
Všichni to známe. Snaha je marná. Ať se to snažíme regulovat a usměrňovat, přec nám to jednou sedne doprostřed služby. Odejdu tedy z vrátnice na chviličku malou, na potřebu velkou a vida. V centrále zácpo-projímavé nenalézám dostatečnou zásobu toho, co zajišťuje čistotu a pohodlí našich prstů. S úšklebkem se tedy vrátím a vytrhnu z bloku dveřím nejblíže položeného list, jež během momentu padne jako oběť lidským ve filmech skrývaným potřebám.
Tu dříve, než jsem jej užil, podíval jsem se na běloskvoucí arch a říkám si. ‚Jsi odsouzenec.‘
Ano milý čtenáři, je to odsouzenec. Mohla na něm spočinout krása slova a během nekonečné nudy probděné noci jsem na něj mohl napsat báseň.
Je to snad hra osudu? Snad začátek románu, strana která se nikdy nevyhazuje, mohla být na něm vtisknuta. Kolik rolí mohl sehrát? Třeba povídka, co by rozesmála pesimistu. Je snad potřeba říct víc? Je zmařen ten arch. Poničen. Odsouzen.
A jako by si uvědomoval, že to vše, co teď píši, je pravda, trpce se zavděčil a píchal a škrábal. Ano, jeho účel byl zmařen a on se do poslední chvíle bránil a přec překonán mou vůlí, posloužil k účelu, k němuž jsem ho vybral a kvůli němuž byl odtržen od svých bratří.
Ale ptám se já. Byl zmařen? Ačkoli nevybral si svůj osud a již nikdo se na něj nepodívá, aby v něm hledal poučení a radost, je nutně jeho oběť marná?
Řekněme si rovnou přátelé. Bez papíru to nejde. Alespoň ne v civilizovaném světě. Ale aspoň ten civilizovaný svět, právě ona společnost, která takový hajzl papír odsuzuje, by se měla zamyslet a aspoň pro ty hlídače, kteří bloudí tmou a ano, někdy se i třesou, ať sežene dost toho správného papíru, aby se nemusel obětovat ten, který může posloužit i k lepším věcem.