Nokturno.net / tvorba / dílko

Ačkoliv to nemá s Tigredalem nic společného, žánrově to fakticky spadá do tohoto tématu. Předem se omlouvám za oplzlé vtípky, ale bez nich to nejde. Snad mě poškození pochopí. Jinak příjemnou zábavu :-)
Nezbývá mi však jiná možnost, než se vás zeptat, zda v tom mám pokračovat. A hlavně mě zajímá právě názor poškozených, protože o nich to tak trochu je. Hodlám použít víc jmen, hlavně v podsvětí. Prostě, ať žije Dante. hojvy.

Skaven a ti druzí...

Zdravím. Mé jméno by vám nic neřeklo. Jednak je nevyslovitelné, jednak příliš mnoho lidí zemřelo, aby jej zjistilo. Ach ti lidé. Jsou tak pídíví, až je mi jich líto. Každopádně v rámci lidského sluchu vám můžu dopřát alespoň fonetickou náhražku toho, čemu vy říkáte osobní označení.
Nechť jsem pro vaše sluchy zván Dr.Str..
Nebudu obíhat kolem horké kaše. Jsem démon. Démon kronikář. Již můj otec, Hrůza, odhalil moji skrytou schopnost, když mě vydoloval ze země, hledaje ponravy. Démonů zabijáků je dost, usoudil, protože masa ubývá. Lidé nejsou zase tak nevyčerpatelnou silou, jak se prvně domníval.
Buď kronikářem! Ozvalo se mi prvně v uších. Zapiš lidskou lásku, války, nenávist, emoce, tak jak je prožívají. Ukaž jim alternativy nekonečného světa. Ať je lidí vždy dost! Ať je co zabíjet!
Mno, tak to dělám už pár tisíc let a nezdá se, že by mě to přestalo bavit. A lidé se s pobavením vraždí a Hrůza má radost. Ani se mu nedivím.
Ale pro popisování skutečných věcí tu nejsem. Chci vám říci příběh, stovky let starý. Příběh naplněný po okraj zlobou, hanbou, vřelostí a podlostí. Chci vám ukázat lidi ve své pravé podobě. Chci vám ukázat vás, bez šatů.
Nebo tak nějak.
Na konci věku elfů, kdy už vzpomínka na ně byla bájí, žil v hradu na východě temný mág. Skaven, tak mu říkali. Ačkoli byl velice mocný, nikdy nezasahoval do pří těch, kdo žili pod jeho křídly. Stačila mu jejich otrocká práce a občas několik panen, jež si nechal přikovat ke skále, aby získal krev a pergamen.
Otroci si tedy žili pokojně a tvořili svou pílí věci, jež se zdály zbytečné, přesto je naplňovaly pocitem uspokojení.
Mezi nimi však žila jedna alchymistka. Dělala vskutku dobré pokusy. Plodné věci. Několika skříním se narodily šuplíky, okna měla často víc skla, než rámů, boty odcházely samy do světa. Její práce neunikla oku mocného Skavena. A Skaven byl potěšen její prací a jejími zkušenostmi. Ta alchymistka se zovala Donar Tyr.
Jednoho dne si ji tedy zavolal.
„Donar, dcero Tyra, řekni mi. Pracuje se ti dobře?“
„Ano, můj pane.“ Odvětila alchymistka, stále postižena bázní a překvapením. „Dělám, co mohu, abych sloužila tvému jménu.“
„Dobře.“ Pochválil ji pán. „A řekni mi, chtěla bys udělat víc pro mou moc a slávu?“
„Vše, co bude v mých silách, můj pane.“ Odpověděla horlivě Donar a poklekla. „Čím se ti mohu zavděčit?“
„Vskutku.“ Usmál se Pán východu. „Mám pro tebe úkol, jehož úrovně dosahuješ. Potřebuji tvou asistenci při vyvolání jednoho démona.“
„Jsem poctěna, můj pane.“ Odpověděla srdečně, však hned se zasekla. „Nechceš mě obětovat? Budu ráda tvou obětí. Věru ano. Však mohu ti být i více prospěšná...“
„Zachovej klidu, děvče.“ Uklidnil ji Skaven. „Zítřejšího dne mi pomůžeš při předčítání svitků bájné kroniky Norturna, mocného svazku démonického. Mnohé básně tam vyvolávají démonické bytosti snadno a rychle. Snad jak na běžícím pásu. Však jednoho démona se mi vyvolat nepodařilo.“ Mág zatnul ruku v pěst. „Znáš démona Kronikáře, mnohými zván Drastroj, jinými Drstrong, Dristrange, syna Hrůzy?“
„Ten?“ Donar Tyr se stáhly zorničky překvapením. „Ne, pane. Ta jména skutečně neznám.“
„Věz, že tento démon se mi snad směje, či co.“ Pokračoval stále rozhněvaným hlasem Skaven. „Toliko obětí, jak na jeho vyvolání, snad na jiné démony nikdy nepadlo. Zabil jsem i svého oblíbeného draka, abych jej vyvolal. Chudák Robert.“ Postesknul si. „Ale on se mi vzpírá, nechá mě kolem sebe kroužit a pak z ničehož nic mi vždy uteče, jako bych byl snad pro něj zábava, či co.“
„Ta drzost.“ Ulekla se alchymistka.
„Zítra!“ Ukázal prstem Skaven k hůře a venku zahřmělo. „Zítra s Hrůzou jej vyvolám a ty mi v tom pomůžeš. Nyní běž, čtenáři se o tebe postarají a uloží tě v cele.“
Donar Tyr se uklonila a studující ji odvedli spát, aby druhého dne nabyla sil takového úkolu.
Skaven se na svém trůně zasmušil. „Co mám dělat Michale? Ten spratek mě už sere. Člověk po něm chce jedinou blbost a on se mi jednoduše směje.“
Hrůza se vyvlnil do přítomnosti.
„Počkej, až ho chytím. Ten bude litovat, že ještě dneska netrčí v humusu.“
„Amen.“ Řekl Skaven a napil se vína.
„Amen.“ Zvolal Hrůza a zmizel v mimoprostoru.

Kikiriki, kirikiki.
Černý kohout ignorujíc všechny se natřásající slepičky prošel sprostým krokem kolem smetiště a sednul na vejce. Kvočna to pozorovala s despektem v oku, ale co s ním měla dělat? To byla otázka. Bylo to snad týden, co ten chlapík přinesl toho přitepleného kohouta na její smetiště. Vejcím se snad nic nestane, ale o výchovu kuřat se radši bude starat sama.
Najednou kohout zmizel a jen pár pírek zůstalo na místě, kde předtím seděl. Kvočna se podívala na východ a tam spatřila člověka s pytlem. V jejím mozečku se jí vybavil vtip o zajíci v pytli, ale zaboha si nemohla vzpomenout, jak to bylo dál.
Skaven držel v pytli kohouta pevně za krk. „Já ti dám, hajzle. Už žádnej drak. Pěkně teplý kohouty teď pro tebe budu obětovat.“ Zamumlal si pod fousy a přidal do kroku. Brzy bude západ slunce, který ten naivka ve vaku ohlašoval a Donar Tyr tam čeká u pentagramu se svitky.
Každopádně dneska to bude masakr.
Donar Tyr už čekala v tunice v levé ruce svitek, v pravé kudlu. Síň obětí byla vyplněna pentagramy. Pentagramy byly na zdech, zemi, stropě, některé visely i ve vzduchu. Skaven vešel dovnitř svíraje nyní oškubaného kohouta a zamířil si to na ten nejhlavnější pentagram uprostřed místnosti.
„Pohladí pírka z perutí padlých andělů...“ Zazněla její slova vzduchem. Kudlou vykreslila ve vzduchu tajemný ornament, jež dokončen zazářil jasnem neuvěřitelným a zasáhnul tím světlem oškubaného kohouta, nyní ležícího a paralyzovaného uprostřed pentagramu.
Ani nekvoknul.
Oškubaný kohout se vznesl a začal rotovat.
Skaven se slzou v oku maně vzpomínal na Roberta. Museli vybourat jednu stěnu, aby se sem vešel. To, co z něj zbylo, pak uklízeli půl měsíce. „Damned.“ Zařval lítostí a soustředil veškerou svou sílu na myšlenkový štít usměrňující životní energii nebohého teplého kohouta do nebes, aby vytvořili bránu do pekla.
Brány se otevřely. Donar Tyr mrštila dýku a zasáhla zvíře do krku. Krev vystříkla a nabarvila na červeno skoro celou místnost. Už to nebyla jeho krev. Byla to krev všech teplých kohoutů, co na zemi jsou.
Z brány vylezlo chapadlo, ale Skaven je urychleně vykopal zpět do mimoprostoru. „Jdeme.“ Řekl.
„Cože?“ Udivila se Donar Tyr. „O podsvětí nepadlo ani slovo!“
Skaven však na nic nečekal. Chmatnul po ní a mrštil ji do bran chaosu. Rozhlédnul se kolem sebe, rychle si dal do rukávu sirky a skočil do plamenů pekelných dřív, než brána uštědřila prostoru poslední zranění a uzavřela se možná navždy lidskému světu.