Nokturno.net / články

Ve čtvrtek je u Skaláka ve mlejně klid, pivo se teprve začíná točit, tváře jsou čerstvé, dychtivé. Vůkol se line podbízivá vůně prachu, kouře, vonných tyčinek, piva a moči.

V pátek se začínají sjíždět všeliká individua, k viděná jsou převleky všech možných subkultur, převažuje vous. Většina z nich již vystupuje z auta s lahví v ruce, patřičně načnutá a naladěná na odpolední hudební produkci. Ta je dirigována dramaturgií "hrát bude, kdo přijede zadarmo" (což to není kritika těch, co přijedou zahrát, ale těch, co nepřijedou...).

Když v sobotu zaprší a všechny cestičky na nádvoří Skalákova mlýna se promění v kelímkovou břečku, všichni jsou krásně navlhlí a zablácení, hudba ale pořád hraje a pivo se pořád točí. Na rybníčku před vraty se prohání naveselený párek v nafukovacím člunu a všude je spousta bosých nohou. Je jasné, že dříve nebo později slunce zase začne pražit, že si usuší své zřícené stany a za rozmočené cigára seženou rychle náhradu. Z míry tady nikoho nic nevyvede - ani auto zapíchnuté v potoce po evidentně zběsilém polním brázdění, hasičské ani policejní auta. Partička termitů dobyla povalenou plechovou nádrž, jeden sedí obkročmo nahoře, obouruč tluče hlavní rytmus, ostatní dole jak zběsilí buší klacky ve stejném frenetickém rytmu. Lahve jdou od jedněch úst k druhým, i když má být "donesený chlast znárodněn", nikdo to moc neřeší.

Tolik shnilých zubů v mladých dásních, tolik nepřítomných pohledů a klátivé chůze ale člověku někdy až nahání úzkost. Plíživá myšlenka, zda celý ten underground není jen vzpomínka několika šedivých zarostlých tváří, se vynořuje zpoza stanových hnízdišť, kde v potácivých chumlech koluje ohnivá voda až do naprostého umrtvení. A tak si říkám, nakolik ještě můžeme mluvit o druhé kultuře, nakolik jde vlastně vůbec o kulturu? Každý rok hrají stejné kapely se stejným repertoárem, mnohé z nich se stále menším nasazením. Dáša Vokatá vystupuje s Oldou Kaiserem. Skřípot houslí rve uši. Stačí zahrát falešně a bude tu underground.

Některá tělesa se ale předvedla nebývale - namátkou výborné All Tomorrow´s Parties Band, Jinovatka, krutopřísný Dech dehtu, líbily se i songy Sváti Karáska v podání kapely Svatopluk a příjemně se leto sposlouchalo Špinavý nádobí... Dobré bylo též slyšet songy The Hever and Vazelina bandu.

A ráno přehlídka provinilých ksichtů, svítání provází dávivé zvuky od sousedních stanů... Ale každá mince má dvě strany - jakkoli zmaštění, pořád jsou to lidé, kteří s vámi rádi prohodí dobré slovo, usmějí se prořídlým úsměvem, podají ruku, když upadnete při tanci do bláta. Je neděle. A je bohoslužba. A pan farář Heryán odpouští všem, i křiklounům, i ignorantům, i těm, kteří ještě vyspávají. A já si v duchu představuju, jak se ráno v hospodě zastaví mladík s omluvou vrchnímu, který jej v noci vyvedl za límec od baru. Jak si pozdravením pokoje podali ruku ti, co na sebe ještě před chvíli štěkali. A říkám si: ještě pořád je to dobré. Ještě pořád stojí za to se potkávat. Sem se vracím rád.