Nokturno.net / články

Po čtrnácti letech je to stále neobvyklá událost. Jen každým rokem hraje trochu méně muziky, ubývá zajímavých lidí a snad jen Skalákův mlýn, v němž se nyní festival koná, je svými přestavbami rok od roku zajímavější...

Nemění se ale jen místo a lidé, měním se i já, jako divák. Utáhnout Magorovo vydří se dvěma malými dětmi by bez trpělivé ženy a zázemí malé dodávky bylo dost drsné. Ani tak to nebyla úplně sranda, zejména v noci, kdy se mnozí účastníci festivalu propíjejí do říše zvířat. Skutečně - dakhle dramaticky chlastat se nikde jinde jen tak nevidí. Lví podíl na tom mělo i extra slunečné počasí - pekelné vedro chtě nechtě popohánělo výčepy vyprahlými jazyky návštěvníků. Místy jsem se cítil jaksi nesvůj - kolem půlnoci již bylo obtížné najít člověka schopného jasně artikulovat, nedejbože udržet vytyčený směr chůze. Nastolené tempo nepolevovalo ráno, vpoledne ani večer...

Poslední rok běžel na České televizi dokumentární cyklus Fenomén Udergroud. Pojmenoval jsem si díky němu konečně různé tváře, které jsem u Magora, potažmo u Skaláka vždy jen zahlédnul, a přiřadil k ním příběhy a osudy. Na jednu stranu jsem obdivoval (a stále obdivuji) jejich odvahu, odhodlanost a cit pro to, co je morálně správné i v naprosto idiotských časech. Na stranu druhou jsem viděl, jak obrovské měli štěstí, že měli jeden druhého, že měli společnou věc, za kterou mohli bojovat. A záviděl jsem jim jejich společenství.

Je zvláštní, ale možná je to jen můj pocit, že ono společenství je to poslední, co z undergroundového hnutí zbylo. Jakoby zmizením společného "nepřítele" náhle ustrnula i umělecká tvorba. Kapely až na čestné výjimky, přestaly hrát nebo jen omílají své někdejší slavné kusy. Z vystoupení mizí invence a zůstává setrvačnost. Na pódiu ubývá kapel, úměrně tomu přibývá výčepů a stánků s buřtama (což samozřejmě není na škodu, jen mě zaujala ta souvislost...). Kupodivu na festival jezdí čím dál tím více lidí a cestu lemují čím dál delší řady aut.

Z někdejší kulturní akce se stává primírně místo setkávání. Původně jsem chtěl napsat "jen místo setkávání" ale díky Bohu alespoň za to. Z podhoubí undergroundu se svého času vyloupli netradiční hudebníci, skvělí písničkáři a další akční osobnosti. Hrozně mě mrzí, že jejich hlas více méně utichnul. Že nepřináší novou tvorbu, která by refletovala dnešní dobu - místo toho zpívají o tesilkách a kombajnérech. Vytvořili svébytnou estetiku provázanou se skutečným morálním poselstvím a proto mě mrzí, když mám pocit, že původní druhá kultura pomalu vymírá.

Kladu si otázku, jak je možné, že na festivalu zaznívá tak málo aktuálního umění? Letos jsem z Magorova Vydří odjížděl se smíšenými pocity. Možná mi chyběla pokorná mše Ladislava Heryána, která mi vždy dodávala pocit vyššího smyslu onoho setkávání, možná jen stárnu a dívám se na lidi kolem sebe jinak než dříve nebo je tomu skutečně tak a alkohol postupně rozpouští drahocenné lidské mozky, které nám mohly i v této době dodávat odvahu dělat věci jinak... Třeba se ale druhá kultura jen pozvolna přesouvá mimo můj hledáček, a já ji pro samou lenost nejsem sto objevit...