Nokturno.net / tvorba / dílko

Zas tolika neskutečný jsi,
v mých slzách se zrcadlíš,
každé noci vkrádáš se
v mé sny,
mé srdce černé pokoušíš.
Jsi pouze chladný, vlídný,
rdousíš s úsměvem vášeň mou,
živíš ve mně život bídný,
činíš mne tolika nešťastnou…

Neboť Tys mé hoře a
ve lži mne topíš,
nevěřím lžím těm,
vždyť tak málo Ty o mně víš!

(20. X. 2002)

II.

Možná sám jsi nešťasten,
nejspíš více než já,
Tvé oči zahalené smutkem,
vše tolika temné býti se zdá,
proč jen na obtíž jest přízeň má,
proč odpovídáš chladem…

Temnotou mrazivou se potácím,
komnatou nehostinnou,
tvář odvracím
od tančících stínů
na zdech kamenných,
jež z cesty mne svádí,
k citům plamenným,
jež falešně srdce hladí,
než v popel je sežehnou…

Chladem smysly ochably,
první vločky do vlasů
černých se vplétají,
mrazem údy prochladly,
kol Andělé létají,
už jen jich mohu vnímati,
černé perutě mne objímají,
náručí Tvou věčně usínati…

(21. X. 2002)