Nokturno.net / tvorba / dílko

Polibek marnosti pálí co oheň pekelný. Sežehl i mé naděje zbytek, zchátralé sny černé, cit pozůstalý. Ničeho nevidím, ničeho neslyším, necítím, nemohu se pohnouti, i pokus promluviti naprázdno vyznívá… Zůstávám osamocena, zhroucena v mrtvém tichu a temnotách nedozírných, obklopena myšlenkami bolestnými, dotěrnými… Ničeho nezbylo více…

Mysl šílená zpola zůstala mým jediným společníkem až do konce věků. Kterak zoufalé, jaká bezmoc! Společník životem nejvíce nenáviděný nyní má mi připomínati nejhorší marnosti podobu, jež postihla mne koncem života. Prohrála jsem boj s marností, prohrál by jej každý; ona jediná věděla co nadchází. Připravila mne o hrdost, důstojnost i vznešenost.

Uvězněna nekonečnou temnotou, pokouším se vzpomenouti na slova cizí, bych zapomněla myšlenek vlastních; přeříkávám v mysli veršů starobylých, většina slov těch však v mlhách tone, ó vrchole zoufalství! Království za vína hlt…

Nořím se ve vzpomínky hlouběji… vybavuji si prastaré okamžiky mládí hrdého, smysl dnů těch dávných však mi uniká. Kterak mohly srdce mé černé rozezníti, čím? Snad tehdy jisté kouzlo měly, to však dávno vyčpělo.

Srdce… divím se, že orgán ten bídný dávno svůj boj nevzdal, nesčetnými ranami rozervaný, tisícerými meči proklálý, ni nekrvácí již, vyschlé a okoralé srdce z posledních sil bojuje svou bitvu poslední. Proč mu tedy nepomoci?! I zadržím dech… Není to však nic platné. Činnost po chvíli samovolně se obnoví a já ztrácím tím svou poslední naději na odchod důstojný. Pocit bezmoci násobí se tisíckráte s jedinou mrtvou možností…

Kterak truchlivé čekati, až červi počnou mým tělem hýbati, až jiná havěť odporná překoná hlíny násep, bednou dřevěnou dovnitř se prohryže… Možná jsou již zde… Nevím, neboť nevidím, neslyším, necítím…