Nokturno.net / tvorba / dílko

"Neseš něco?" uvítal rybáře chraplavý hlas sotvaže otevřel dveře své skromné, napůl rozpadlé chalupy. "Kdepak, drahá, dneska se mi nějak nedařilo..." odvětil suše postarší prošedivělý muž s neoholenou, již lehce vrásčitou tváří. "To už jsi říkal předevčírem! A co budeme jíst?!" procedila skrz prořídlé zuby stará rybářka.
"Prostě mám poslední dobou smůlu... Snad sem nějaký příznivý proud brzy hejno ryb zavane..." odtušil rybář polohlasně.
"To může trvat věčnost! A žrát budeme mezitím přesolené sušené maso a patlanici z mořských řas!" hodila po muži rybářka zlostným pohledem.
"No jo, no..." povzdechl si muž.
„Jaké no jo?! Že já si tě vůbec brala!! Maminka mi říkala: "neber si ho, akorát budeš dřít bídu s nouzí!" Ale já? - já si toho neschopnýho blbce celá zaslepená musela natruc vzít... A tohle teď za to mám, Bože jak já byla pitomá...!"
"Kdybys už za ní konečně chtěla odejít..." zamumlal si pod vousy rybář a v duchu se mu vybavila představa místního hřbitova na okraji městečka.
V podobném duchu setrvávala atmosféra domku na pobřeží celé dny, až si rybář řekl, že je s tím opravdu potřeba něco udělat. "Musím už konečně něco chytit... Musím, nebo mi z ní praskne hlava..." pomyslel si muž a jal se odvazovat malou loďku od táhlého, zpola ztrouchnivělého mola. "Dnes se vydám dál na moře..." pokračoval ve svých myšlenkách a pomalu se začínal vzdalovat od písčitého břehu. Když už byl břeh sotva na dohled, rozhodl se rozdělat své náčiní a nahodit první návnadu. Dlouho se nedělo nic, a tak jen sklesle pozoroval splávek, jak si s ním pohrávají drobné vlnky na vodní hladině. I loďka setrvávala téměř nehnutě, bylo nádherné počasí a prakticky bezvětří. Rybář jen nepřítomně civěl kamsi do prázdna, když v tom se splávek lehce pohnul. Pak znovu a pak ještě jednou. Rybář si s úsměvem na tváři chviličku prohlížel kroužky kolem hýbajícího se splávku a pak rychle zaseknul. "Konečně!" šeptl nadšeně a začal navíjet vlasec zpět na udici. Nadšení vystřídalo zklamání, ale zároveň překvapení. Rybka, která se mrskala na konci udice, byla sotva tak pro jednoho na oblíznutí, současně však nevycházel z údivu - tak nádhernou rybku ještě v životě neviděl. Začal si ji se zájmem prohlížet. Pozornost poutala hlavně její nevšední barva a nádherné, jemně vykrajované ploutve. Když se dostatečně vynadíval, vhodil rybku do malé kádě na dně loďky. "Rybáři, pusť mě! Jsem zlatá rybka a splním ti tři přání!" promluvila znenadání lidským hlasem a muži málem vypadla udice z ruky. Bylo to to poslední, co by v tu chvíli čekal... "Rybáři, pusť mě a splním ti tři přání!" zopakovala rybka svoji výzvu. Muž se mezitím vzpamatoval. "Tohle ti mám věřit? A co budu jíst? Stará mě přerazí..."
"A už jsi viděl rybu mluvit?"
"Mmm, na tom něco bude..." odtušil rybář a hluboce se zamyslel. "A jakou mám jistotu, že dodržíš své slovo? Pustím tě, zmizíš a už tě neuvidím...!"
"Nevěříš mi? - Pusť mě a něco si přej!"
"To si musím rozmyslet, říkala jsi, že přání jsou jen tři... A jak to vůbec provedu, když si budu chtít později něco přát?"
"Stačí u břehu tvého domku vyřknout následující větu: "Zlatá rybko, slyš má slova - vylez z vody, zjev se znova!" a já ti splním tvé přání."
"A to ti mám věřit? Ale co...jsi tak malá, že bychom se z tebe stejně nenajedli..." s těmito slovy ji muž vhodil zpět do vody.
"Pamatuj na mě, rybáři!" pronesla rybka naposledy a zmizela pod hladinou.
"To zrovna..." zamumlal si muž nevěřícně pod vousy. Hned na to mu došlo, že vlastně ještě nemá žádný úlovek, a tak znovu nahodil udici a čekal. Zkusil to ještě několikrát, ale bez uspokojivého výsledku. Pomalu se začínalo smrákat a rybáři nezbylo, než se vrátit s nepořízenou domů, přičemž dopředu věděl, co ho tam čeká...
"Neseš něco?!" Uvítal ho ve dveřích skřehotavý hlas, stejně jako včera. Muž jen zadumaně mlčel s očima sklopenýma k zemi... "To jsem si mohla myslet! Na co já tě tady vůbec mám?!!" spustila rybářka nanovo.
"A na co mám já tebe?!" ohradil se nečekaně muž a rybářce to zjevně vyrazilo dech. "Rozedrané sítě venku neopravíš a nové neupleteš...!" Jeho slova ženu vyvedla z míry natolik, že na chvíli nebyla schopna promluvit... "Ale chytil jsem..., potkal jsem..." vzpomněl si muž na svůj dnešní zážitek.
"Co?" pookřála rybářka a z jejího pohledu byla znát jistá míra zvědavosti.
"Zlatou rybku." odvětil muž.
"Co je to za hloupost? A kde ji máš?!" žena už byla očividně znovu ve své kůži...
"Pustil jsem ji..."
"Blázníš?!! Co budeme jíst?!"
"Pustil... Prý mi splní tři přání..."
"To ti řekla?!" pousmála se jedovatě žena myslíc, že rybář mluví z cesty.
"Jistě...ona mluvila..."
"Tak ona mluvila!" pokračovala rybářka neméně sarkasticky. "Prosím tě, běž si lehnout! A zítra ať už konečně něco přineseš..."
Následujícího dne se rybář vracel z lovu se stejným výsledkem, jako v předešlých dnech. Zase ho čeká k večeři to nenáviděné sušené maso a hlavně......nevlídná slova jeho ženy. "A co když ne..." vzpomněl si muž na zlatou rybku. Jeho tvář se náhle rozjasnila. "Jenže...co si přát? Dobrý úlovek? - a není to mrhání přáním...?" Ale pak mu svitlo. "Zlatá rybko, slyš má slova - vylez z vody, zjev se znova!" zamumlal nepříliš přesvědčivě, ale v zápětí se nestačil divit - rybka byla skutečně tu! "Jaké je tvé první přání, rybáři?"
Rybář se zamyslel. "No, doma mě čeká sice nevalná večeře a hlavně cirkus od ženy, ale co když to tak být nemusí... Chtěl bych mít...chtěl bych, aby byla moje žena milá..." odvětil rybář rozpačitě.
"Staniž se!" pronesla rybka, aniž by bylo jasné, že jeho přání je definitivní. Načež zmizela pod hladinou a rybář se vydal domů.
"Zase nic nemám..." prohlásil zkroušeně hned ve dveřích.
"To nevadí, drahý, tak snad zítra..., snad se ti poštěstí..." odvětila žena zašívajíc roztrhané sítě nebývale laskavým hlasem. Rybáři se v tu chvíli málem zastavilo srdce... "Tak přeci jen nelhala!" Zašeptal si pro sebe spokojeně. Zároveň se mu ale nad hlavou stahovala mračna starostí. Jeho žena byla sice od té doby hodná, nic to ale neměnilo na tom, že zásoby jídla se pomalu, ale jistě ztenčovaly...
Když v tom dostal nápad. Hned druhý den ráno běžel na pobřeží: "Zlatá rybko, slyš má slova - vylez z vody, zjev se znova!"
"Jaké je tvé druhé přání, rybáři?" vynořila se rybka z vody sotvaže muž odříkal kouzelnou formuli.
"Žena je sice milá, ale obživu nám to nenahradí... Musíme společně něco vymyslet. Chtěl bych..., aby byla moje žena i moudrá."
"Jak si přeješ." odvětila rybka a znovu zmizela pod hladinou.
Rybáři se i přes nově opravené sítě ani tento den nedařilo, a tak se vracel za soumraku domů znovu s nepořízenou. Věděl sice, že ho žádná hádka nečeká, ale snad právě to pro něho bylo ještě větším trestem - přívětivá slova jeho ženy i přes další neúspěšný lov...
"Takhle to vážně nejde dál... Co budeme dělat?" pronesl zkroušeně po příchodu domů.
"Něco vymyslíme!" odvětila povzbudivě rybářka a začala přemýšlet. "Už to mám!" pravila po chvíli rozjímání. "Hned zítra se vydám na pobřeží sbírat mušle. Na jídlo to prozatím postačí a co nám zbude prodám ve městě na trhu!"
"To je nápad!" zvolala nadšeně rybář. "A já půjdu s tebou!"
"To není vše - z malých mušliček budu navlékat korále a také je prodám na trhu. Budeme tak mít jistě dost peněz nejen na jídlo, ale určitě to vydá i na opravu naší rozvrzané chýše."
"Teda ženo, ty jsi geniální!" prohlásil nadšeně rybář a lehce ji pohladil po tváři. Tu samou ženu, kterou ještě před pár dny nemohl ani vystát.
Od té doby měli oba dostatek jídla a zároveň domácí kasa už zdaleka nezela prázdnotou. Rybář se radostně pustil do opravy domku a žena se starala o sběr a prodej na trhu. Dny strávené chudobou minuly pryč a rybář pomalu začínal přemýšlet, jak naloží se svým posledním přáním. "Chudoba mě už netrápí, mám chytrou a milou ženu, co si ještě přát?" hlavou se mu honily stovky myšlenek. Když tu dostal nápad: "Mám to!!!" vzkřikl radostně a kvapem se vydal na pobřeží. "Zlatá rybko, slyš má slova - vylez z vody, zjev se znova!"
"Rybáři, je to tvé poslední přání." Vynořila se rybka nad hladinu. "Pořádně si rozmysli, co to bude!" pronesla vážným hlasem.
"Já už to mám! - Žena je milá a moudrá, chtěl bych... Chtěl bych aby byla i mladá a krásná..."
"To jsou ale dvě přání a ty můžeš mít už jen jedno! Nemůže být mladá a zároveň krásná!" opáčila rybka.
Rybář se zamyslel. "Dobrá tedy - chci aby z mé rybářky byla krásná mladá žena!"
"Jak si přeješ...!" odsekla rybka podrážděně vědouc, že muž obešel její slova. "Ale viděli jsme se teď opravdu naposled, bylo to tvé poslední přání..." dodala s jistou dávkou uspokojení.
Rybář, či spíše zásluhou své ženy teď již obchodník s mušlemi, se vracel spokojeně domů. Sotva však otevřel dveře svého nově opraveného domku, málem se mu zastavilo srdce podruhé: zpoza nízkého mahagonového stolku na něho hleděl pár uhrančivých, kaštanově hnědých očí. Muž stál na prahu chýše jak opařený, neschopen pohybu, ani slova. Nemohl uvěřit svému zraku. Krásné dlouhé vlnité hnědé vlasy, štíhlý, dobře tvarovaný pas, pevná oblá ňadra a jemné rysy v obličeji. Po vráskách a šedivém vlasu ani památky. "Tak už pojď ke stolu, připravila jsem pro nás večeři!" vybídla svého muže sličná žena. Stále ještě nemohl uvěřit, že ta mladá dívka v chýši je jeho manželka. Chvíli na ni tupě zíral jako na zjevení, ale pak se přeci jenom odhodlal usednout ke stolu. Ještě dlouho tomu nemohl uvěřit, zároveň si ale pochvaloval, jak dobře naložil se svým posledním přáním. "Moje žena je teď mladá a krásná, což je výhodné pro oba..." pomyslel si.
Druhý den ráno rybářka jako obvykle vyrazila na trh a rybář se vydal na sběr mušlí. Když dorazil zpět domů, byl trochu na rozpacích. "Už tu dávno měla být... Aby se jí tak něco stalo..." Strachoval se muž, ale rozhodl se ještě chvíli počkat. "Třeba jen někde klábosí..." Začal se uklidňovat.
Po chvíli žena dorazila celá rozzářená a usměvavá. "Tolik jsem se o tebe bál!" pronesl na uvítanou. To však ještě ani zdaleka netušil původ její velmi dobré nálady...
Dny plynuly dál a rybářka se vracela z trhu stále později a později. Rybář, stále netuše oč jde, si na její pozdní příchody pomalu začínal zvykat, vždycky si vymyslela nějakou přesvědčivou výmluvu.
Až jednoho dne se stalo, co se stát muselo... Po návratu domů ze sběru škeblí rybář nalezl na posteli pouze malý lístek, na kterém stálo: "Drahý můj, je mi to velice líto, ale už jsem to nemohla dále skrývat. Rozhodla jsem se tomu učinit konec a jít za hlasem svého srdce. Potkali jsme se spolu na trhu já podlehla jeho neskutečnému šarmu. Je nejen bohatý a urostlý, ale také mladý a krásný..."