Nokturno.net / články

Na sklonku nebývale slunného pátečního dne jsme dorazili do Křídel, v místním kulturáčku už hrála první kapela a v jídelním stanu se pekly první tousty. Záhy jsem byl překvapen zajímavým výstupem kapely Květy, surově akustikým bigbítem – muzikou tak říkajíc alternativní (do téhle škatule většinou házím lidi, kteří něco dělají jinak než bývá zvykem…). Muzika opravdu zajímavá, kapela už nějaký ten pátek hraje a dokonce má vydaná dvě alba u Indies Records; to nejnovější (ještě čerstvé) s názvem Kocourek a horečka pak obsahuje většinu zde hraných písní, ukázky naleznete zde .

Novoměstský Korísz patří ke Křídelnímu folklóru; za posledních pět let jsem je viděl pětkrát, pokaždé na Křídlech a pokaždé hráli to samé, leč jinak. Ani letos z repertoáru nevybočili, ale sám dobře vím, jak kapelu zbrzdí změna bubeníka. Přesto k jejich historicky laděným textům a lehce hard-coreovému výrazu přibyl nový aspekt – a to hostující violoncellista, nutno říci hudebně velmi zdatný. Ačkoli kapelu doprovázel jen ve čtyřech písních, na vystoupení se to podepsalo velmi výrazně.

Punkové okénko obstarali výjma mladíků z kapely Laik převážně chlapci kteří " na svém prázdninovém turné pomilovali mnoho žen" z kapely Volant. Pankáčové se točili, kapela skotačila, nechybělo ani pravé pódiové pogo, inu punk.

Poslední kapelka večera – Karel na nákupech hrála muziku solidní, na mě snad až přespříliš solidní a vybranou. Nadto jsem byl v tuto brzkou noční hodinu poměrně unaven, takže jsem nebyl sto vystoupení náležitě ocenit a slastně jsem upadl do spavého koma kamsi pod stůl (při vstávání jsem do něj náležitě praštil hlavou).

Sobotní den započal hudebním minivystoupením Jarda Svoboda s basovým doprovodem, aby zapěl několik akustických verzí písní někdejších Otcových dětí. Tradiční výlet k břízovému hájku, kde leží kosti padlého neznámého vojína a jeho koně, se vydařil dík výtečnému počasí. Sobotní bohoslužba (tamtéž) pro ty, co si navečer uženou solidního makaka (jeden z nejznámějších druhů opic, který je často chován v zoologických zahradách, cirkusech nebo i v domácnostech na celém světě, tato opička z čeledi kočkodanovitých pochází z Přední Indie…) a v neděli to do kostela prostě nezvládnou byla též zajímavá. Zakončení výletu se neslo v duchu ryze sportovním a přestože hod vidlemi RV3 nepatří k běžným atletickým disciplínám, našli se i zde talentovaní a ostřílení borci s nezaměnitelným stylem vrhu.

Odpolední program patřil již tradičně dětem a těm, kterým nevadí pohádky. Hrálo se divadlo, před pódiem se mihly dvě korpulentní břišní tanečnice, kterým to vážně dobře vrtělo, básnili básníci (letos spíš vážně než nevážně) a okolo šesté hodiny předvečerní začala hrát první kapela, brněnští Waklaf. Nehráli zle – to se musí nechat, trochu funky, trochu bigbít a dobře to šlapalo. Trio de Janeiro mne trochu zaskočilo, zpěvačka mi nepadla do noty, ale to se stává.

Před vystoupením Veselé zubaté jsem se neprozřetelně ukryl do přilehlého hospůdkového koutu, takže mi část unikla, přesto jsem si koncert maximálně užil – zejména hostující Viktor Komárek oslnil a zastínil kdesi v pozadí na akordeon hrajícího Jardu Svobodu. Zkrátka Veselilo se a zubatilo v skočných rytmech až do vydýchání…

Následná kapela (tedy posloupností hrajících si nejsem 100% jist…) Timudej byla divná. Spousta lidí na ni křepčila, ale já jsem prostě nedokázal jejich divnost překousnout. Měli divné pohyby, divné texty a i když hráli do ska (což bych jindy vážně ocenil!), nějak jsem se tomu jejich projevu vzpíral. Ale proti gustu…

Kapelu Banana znám dobře z Ostravy, kde svého času hodně koncertovala. Čekal jsem funky říznuté hard-corem, nicméně již fakt, že kapelka předsunula pseudonym své mediálně známé frontmanky před svůj název napovídal, že je něco jinak. A taky že jo – někdy se mi stává, že když už je něco moc alternativní (tedy někdo dělá něco moc jinak, než ostatní), nemám se toho jak chytit. A přesně to je případ Vladivojna la Chia & Banana v novém osazení. Muzikanti výborní, zpěvačka zpívá z plna hrdla, kroutí se v rudých kozačkách, ale kde nic, tu nic. Ale někdo se chytnul a věřím, že se mu vystoupení mohlo i hodně líbit.

Já jsem si ale o mnoho více užíval koncert K.S.V., krásně ryzí – jako obvykle. Zazněly vesměs kusy z nové nahrávky Slibované upřesnění, nechyběl ani hostující pozoun, který výtečně zhustil dechové pasáže. A kdo neměl dost a nevyskákal se u Kryštofových věcí, mohl ocenit vystoupení NOM (je to skoro jako v abecedě, ale přehodíte písmenka…) a já jej oceňuji náležitě, protože Jiří Palán byl jako vyměněný, koncert si užíval a já taky. Nemám sice rád, když se na kapelu nalepí štítek „underground“, ale recitace do změti basa, bicí, klavír tak lze svým způsobem chápat jako muziku natolik psychedelickou, že jej na ni můžeme s klidem přilípnout.

Posledním dnesm festivalu byl den nedělní a já jsem se na něj moc těšil. Kulturák v Křídlech osiřel, všude se válely vajgly a plast, čistily se ucpané záchody, boural jídelní stan. Ve dvě odpoledne na zahradě za evangelickým kostelem v Novém městě zahrál poslední koncert Jaroslav Svoboda s Johanou Schwarzovou (kratinká ukázka). Byl to úchvatný zážitek, zvuk vrzajícího harmonia zaplnil zahradu, všichni se usadili pod obrovské kašany a mezi jabloně, písně byly takové rmutné a zádumčivé, ale cosi uvnitř mělo moc veselý nádech. Jedinečné vystoupení na závěr jedinečného festivalu…

Letošní Křídla byla prostě parádní. Navzdory odhazovačům plastových lahví, navzdory opilé mládeži, navzdory vyznavačů zacyklených rytmů – stálo to za to. Nezbývá než poděkovat všem, kteří je připravili, tomu pánovi tam nahoře a těšit se zase napřesrok.