Nokturno.net / články

Rok se s rokem sešel, staré rány byly zahojeny, křivdy odpuštěny, energie načerpána a tak se mohl v tradiční předposlední zářijový víkend uskutečnit legendární festival s domáckou atmosférou, tedy Bigbítový Křídla.

Páteční program před ještě poloprázdným sálem zahájila kapela Woo Doo, která do přítomných pustila něco málo rocku. Vzhledem k tomu, že hraní nerozumím, budu jenom hádat. Předpokládám, že když si někdo koupí 7mi strunnou kytaru a 5ti strunnou basu, tak už něco umí. A pánové z Woo Doo uměli. Místy to znělo jako Foo Fighters (to jen pro přirovnání), mělo to náboj a jen díky nevděčnému času hraní kapela nesklidila zasloužené bouřlivé ovace. Pořadí dalších kapel si přesně nepamatuju, tedy nevím jestli byli nejdřív Ležérně vleže nebo dvě hip hopové partičky. Ležérně vleže si nevybavím, ale hip hop ano. Komu by se hluboko do podvědomí nezaryl neuvěřitelný řev, z nějž bylo rozumět pouze neustále opakovanému „Udělejte bordel!“ a samplům vykradeným od Indyho a Witche. Exhibice bez show, nápadu a smyslu. Sorry hoši, opravdu to byla hrůza. Ale věřím, že stojíte na začátku a když budete makat a nespokojíte se s okamžitou „slávou“ mezi pár známými, vykřičíte se ze všech těch drsňáckých témat, třeba přijde další stupeň kvality, tedy šance zaujmout i někoho jiného, než jen své nejbližší. Příklad si můžete vzít z následující kapely, která pro mě byla zároveň vrcholem pátečního programu a to z kapely Nuck Chorris Gang. Dva ultrarychlí rappeři a tři živí (!!!) muzikanti (kytara a bicí z Hoochie Coochie Band) ukázali, že hip hop nemusí být jen pouťová kopie amerických rádoby nigga drsňáků. Kapela si dělala legraci ze všech a ze všeho. Jak by ne, když jde o poctu největšímu karatistovi všech dob, o jehož příchodu kolovaly legendy už od smrti Krista! Nuck Chorris předvedli, jak se dělá karate music. V textech to brali hlava nehlava, nikoliv hloupě. Neustále povyšovali všechny přítomné na 2. kjů (nevím co to je, ale určitě něco zásadního). Kromě karate nás naučili refrén „Já musím mluvit, mluvit“ na melodii známé písně, jejíž název neznám (Horkýže Slíže jí zpracovali jako "Maramukarela"), který jsme použili v sobotu na Radečky, ale na to ještě dojde. Předposlední kapela Timudej už na Křídlech hrála v minulosti, přesto jsem si jí nepamatoval. V pátek předvedli své taneční a energické písně a připravili tak půdu domácím KSV, kteří slavili velký úspěch. Japaby ne, když jejich písně již prakticky zlidověly.

Tento odstaveček bych rád využil k tradičnímu vyřizování účtů s těmi, kdo si myslí, že když se sežerou jak dobytek a pak dělají nekontrolovatelný bordel, tak jsou in. Ne, nejste, nejsou, nejseš! Není potřeba jmenovat. Oni ví. Smutné na tom je, že potom způsobují problémy, které můžou bez přehánění ohrozit existenci festivalu. Sám jsem byl po shlédnutí výsledku jejich řádění v silném pokušení nic neřešit a festival ukončit, jet domů, vyspat se, mít klid, nerozčilovat se a zbytek nechat na fízlech, které ke štěstí nejmenovaných nakonec nikdo nevolal. Já jsem se v sobotu nad ránem vyvztekal při úklidu jejich díla a festival mohl valit dál.

A je to tu. Sobotní ráno. Lidé vstávají a před polednem vyráží na výlet spojený s bohoslužbou. My ostatní organizujeme úklid sálu, přípravu sezení na divadlo, opravu rozbitého hajzlu a podobné věci, nutné k bezproblémovému chodu festivalu. Odpolední program zahajuje divadlo pro děti. Řekl bych, že šlo o divadlo loutkové, ačkoliv byly místo loutek použity kšiltovky s přišitýma očima, rukavice, rukávy apod. Příběh pojednával o hrochovi Oranžochovi, který spolknul slunce a hrozně hřál, takže se vydal na cestu na západ, tak jako každé správné slunce. Na cestě ho provázel jeho kámoš had. Setkali se se spoustou zvěře, kterou Oranžoch ohrožoval svým teplem a za to, že táhnul zase o dům dál mu všichni slíbili, že až bude v nouzi, tak mu pomůžou. Had jejich společné putování neustále vtipně glosoval. Bylo to milé. Snad se to líbilo nejen mě, ale i těm, komu byla hra určena. Tedy přítomným dětem. Druhé divadelní představení bylo pojato jako horror. Příběh byl o třech sirotcích, kteří zdědili velký majetek a o ten je chtěl jejich opatrovník připravit. Bizardní masky, originální atmosférická hudba, vcelku očekávatelná pointa bez zbytečné doslovnosti a otevřený konec. Tak nějak bych to shrnul. Samozřejmě by to šlo všechno vylepšit a dotáhnout k mohutnější gradaci, ale to protagnisté jistě ví sami. Píšu velkou jedničku a pokračujeme k breakdancerům, básníkům a one man show Vojty Zikmunda, který již tradičně vypadal s baťůžkem na zádech jako kdyby Křídly jenom procházel a na pódiu se zastavil jen na skok, aby mohl pokračovat ve své nekonečné přednášce na libovolná témata. Mluvil jen o vážných a důležitých věcech a kdo si nedělal poznámky, bude za trest po škole. Tak, snad jsem na nikoho z odpoledního programu nezapomněl, protože už je večer, zvuk je připraven a za oponou se ladí první kapela.

Tou byl Karel na nákupech, který mi od našeho prvního koncertního setkání v roce 2003 vždy uniknul. Užil jsem si ho znovu až letos tady v Křídlech a za vzorný poslech mi byla věnována píseň o smutném prodavači, která pojednává o smutném prodavači. Navzdory tomu jsem si ale oblíbil písničku jinou a to "Měl bych" se silným vokálem a zvukem za který by se nemuseli stydět ani U2. Za skvělý výkon sklidila kapela od zaplněného sálu zasloužený potlesk. Následovala nová kapela Rudy Brančovského Poletíme. Nevážně a vesele o všem. Z písní mě zaujala ta o festivalech, jejíž refrén jsem si dovolil použít jako podtitul tohoto článku. Byla o tom, že nejlepší fesťák je samozřejmě ten, kde jsem zrovna já a že ten, kdo na něm není je vůl, protože ať je kde chce, tady je to nejlepší. Zase se mi ztrácí pořadí kapel, takže nevím zda hráli jako další Budoár staré dámy, kde si zpěvačka odpustila tradiční, lehce hysterickou žádost o nekouření v sále a napumpovali do rozjetého publika svůj folk rock. Leninova pleš tradičně ukázala, co to je hudební cirkus. Letos to bylo hodně barevné a sexy s „novými písněmi“ a novým zpěvákem (Honza Ženatý z KORISZe). O5 a Radeček už by měli být, ve shodě s názvem svého oficiální debutu, za okrajem slávy a hráli tedy převážně věci z posledního alba Mainstream a z připravované novinky, na kterou se těším, neb jsou pro mě kluci srdeční záležitost. Mám pocit, že jim od jejich posledního dema Re:Mix dochází nápady a energie a hlavně už nepíší tak bezprostředně a zbytečně se v textech plácají lyrickou nicotou. Na novinku si přezvali mj. Ice Bího z kapely Elektrick Mann a už to je důvod zbystřit. Tedy uvidíme. Tomino už tak zběsile jako dřív nelítal po pódiu, takže to chvílemi vypadalo, že do nich chvílemi pumpovali energii "pamětníci" v kotli pod pódiem, kteří si neohroženě vyskandovali "Krokodýla" a sami si ho pod vedením festival uvádějícího Hurikána i dozpívali. V jedné z písní použili Radečci výše zmiňovaný riff z písně Maramukarela, na což diváci bezprostředně zareagovali skadováním hesla "Já musím mluvit, mluvit". Kapela koukala. Inu, co se v pátek naučíš... Perfektní tečkou programu pro mě byli Hoochie Coochie Band se svým temperamentním bluesem. A stačilo by. Jenže skutečně poslední kapelou byli „děsně“ našlápnutí Burana Orffchester. Slovo děsně je v uvozovkách schválně, protože si myslím, že hudba nemusí být jenom dynamická, našlápnutá mnoha nástroji v rytmu "trendy" balkánské dechovky a přitom naprosto prázdná a zbytečná. Abych nemohl moc kritizovat, po začátku jejich vystoupení mě přemohl zkonzumovaný alkohol v kombinaci s dvěma a půl hodinami spánku a tak jsem šel spát.

Letošní Křídla jsem si zase jednou užil na plno. Omezil jsem chlast a víc se věnoval baru (ze strany obsluhy) a programu. Nemusel jsem tedy teď vařit z vody a bolavé hlavy. A potěšil i jeden z hříšníků horečky sobotního rána, který pomohl s úklidem. Asi svědomí.

Sepsáno 25.9.2007, dva dny po akci.