Nokturno.net / články

Tak je to za námi. Další ročník festivalu Křídla skončil a všichni zúčastnění se šťastně a spokojeně vrátili tam, odkud přišli. Tedy téměř všichni. Totiž, to bylo tak:

V pátek jsem se se SPOKem dostavili do kulturáku až kolem půl osmé. Zdržela nás práce, pak fronta v obchodě, nakládání plynového topení a samozřejmě cesta. Ovšem i cesta může být cíl. Naším cílem ovšem bylo něco jiného. Křídla. Na pódiu se při našem příjezdu právě prezentovala skupina Květy a soudě z reakcí publika, bylo to dobré. To už jsem se prezentoval na baru. Ne na dlouho. Během výstupu skupiny KORISZ jsem neodolal a šel se podívat. Lidi byli ve varu. Nic nevadilo, že zpěv byl zpočátku trochu mimo rytmus. Vše se usadilo se stoupajícím nasazením všech členů. Kytary zněly skvěle a výborně se doplňovaly. V závěru vástupu si kapela přizvala na pódium hosta s velkýma houslema, kterým se myslím říká violoncello. V ohlušujím řevu základní sestavy se sice místy ztrácel, ale tam kde tóny jeho nástroje vyrašily nad ostatní, obohatily písně o zajímavý, pro KORISZ nový, prvek. Nevím jestli hrál po KORISZi nejdřív kinderpunkový Laik a potom Volant nebo naopak, ale večer tepal a všichni se bavili. Někdy v té době nás opustila jedna z účastnic, která se stala nedobrovolnou účastnicí dopravní nehody, ale vše dobře dopadlo a dneska už je snad v pohodě. To je tak, když se chvíli nedaří. Volant již tradičně přispěl originálními hláškami a svojí živelnou punkrockovou muzikou. Ke své smůle jsem už zase neviděl Karla na nákupech, protože jsem si šel během jejich ladění pro něco do auta a tam, zmožen náročným dnem, usnul.

Ráno mě překvapilo, jak málo si člověk může pamatovat z předchozího večera. Nějak jsme se se SPOKem nemohli shodnout, kdo koho vlastně večer ukládal. Z úvah na téma „co jsme to zase včera vyváděli“ mě vytrhnul úklid a pak velmi osobité, takzvaně bonusové (přímo třešňodortové), vystoupení pana Jardy Svobody (ex Traband). Podpořen basákem odzpíval několik evangelických písní, kteréžto jsem (jak jinak) neznal, ale docela mi sedly do nálady, takže jsem chvíli přestal exhibovat a poslouchal. To bylo dopoledne. Během něj se uskutečnil i tradiční výlet. Nepřítomnosti většiny diváků využili přítomní pořadatelé (pořadatel je člověk, který se během festivalu stará o víc než jenom o to, jak se co nejvíc zkalit, pozn. autora) a dokončili úklid všech prostor. Byly to moje pátá (páté? pátý?) Křídla a pořád nevím, kam že se to vlastně chodí. Prý na jakýsi tajemný hrob neznámého vojína. Třeba se podívám napřesrok. Ale taky je možné, že tento výlet pro mě zůstane tajemným mýtem. Něčím takovým, jako je vše vysvětlující pointa v seriálu Akta X (pro neznalé: žádná tam není). Nevím, když jsem viděl Kačenku, naši skvělou a obětavou barmanku, zničenou úklidem toalet, zřejmě příště zřídíme nějaké brigády ze strany nejukřičenějších návštěvníků. K těm se ještě dostaneme. Myslím k těm hajzlům. Probereme si to v sekci krádež festivalu.

Odpoledne se v jídelním stanu podával guláš a moje oblíbené tousty. Zase jsem se přežral. V sále mezitím v rámci odpoledního programu probíhala divadelní představení. Viděl jsem kousek jednoho z nich a moc se mi líbilo. Když se mi něco líbí, pozná se to tak, že se směju. Název tohoto představení nevím, ale vím, že to nebyl Tracyho tygr, další divadelní představení, které jsem ale už neviděl skoro vůbec. Novinkou pro mě byly břišní tanečnice. Předvedly velké nasazení, leč kráse tohoto orientálního způsobu pohybu jsem nepropadnul. Moje smůla.

Večerní program odstartovala skupina Waklaf se svojí velmi poučnou písní. Byl to docela hrubý styl takhle v 6 dopoledne. Naštěstí neskončili jako svého času Záviš na Rockoupání (byl vyveden) a mohli tak odehrát i zbytek setu, který už nebyl tak obsahově naturální. Mělo to skvělou rytmiku, která šlapala. Byl to takový bigboš s příměsí funky. Ale co není bigboš, že? Takže to bylo spíš funky. Sál se vlnil a houpal. Dupalo se, skákalo a vůbec. Vládla skvělá nálada. Nyní se omlouvám všem kapelám, které jsme neviděl víc než na okamžik (Timudej, Veselá zubatá, Trio de Janeiro, K.S.V. a N.O.M.), což na druhou stranu neznamená, že jsem je neviděl vůbec. Necítím se však povolán na základě krátkých paměťových fragmentů jakkoliv o nich referovat. Přejdu k asi nejpodivnějšímu uskupení, které kdy na Křídlech hrálo (když nepočítám legendární výstup Leninovy pleši s uhlákem).

Důvod, proč jsem se šel podívat zrovna na uskupení Vladivojna La Chia & Banana byl kdosi, kdo mě venku informoval, že to stojí za to (nebo tak nějak). To co jsem viděl vevnitř mě nejdřív překvapilo, chvíli jsem na to nechápavě koukal (a nechápal) a pak mě to pohltilo. A už jsem se vezl. Něco jako drogová euforie bez drog. Slečna Vladivojna byla skutečně divoká (jak hlásala příbalová informace na webu festivalu) a nebylo poznat, jestli jenom přehrává nebo je fakt úplně v transu. Když se zrovna neválela po pódiu v červeném kabátku, kalhotách s vysokých, stejně rudých kozačkách, předváděla pohyby, o nichž jsem si ale netroufnul říct, zda erotika je to, proč je předvádí. Přitom z ní sršelo obrovské množství energie, temperamentu a ohlušujícího zpěvu. Tento akusticky vizuální vjem doprovázela kapela Banana tvořená jedním naprosto skvělým kytaristou (byl jsem informován, že svého času doprovázel Santanu, tak je to snad pravda), neméně skvělým basákem a bubeníkem s bongy (aspoň myslím, že se tomu říká bonga). Jedinečný zážitek!

Emotivně pro mě ale byla nejsilnější neděle. Ne kvůli úklidu. A ani kvůli doznívajícímu rozčarování z nesmyslného nočního incidentu. Dokonce jsem zratil chuť řešit i krádeže festivalů. Během krásného, letněbabího odpoledne se jako poslední tečka za festivalem konal v zahradě u evangelického kostela v Novém Městě na Moravě samostatný koncert Jardy Svobody. Hrál bez původně avizovaného doprovodu kapely Posluchač z Prahy. Jenom se zpěvačkou. A sám se doprovázel na harmonium. Nevím zda mě víc sebral pouhý fakt, že je zase na rok po všem. Nebo zda mě víc dojmul rozvrzaný zvuk letitého nástroje snímaný a reprodukovaný do větru šumícího v korunách stromů. Ale nejspíš to byly samotné texty písní. Bolestivé a přece konejšící. O věcech, které před nás a na nás klade život. O lásce ke svým blízkým. O přírodě a krajině. Je jedno jak to shrnu. Cokoliv teď napíšu, bude jenom neumělým a neobratným popisem toho, co se během té ani ne hodiny před všemi přítomnými odehrálo a hlavně pak toho, co se odehrálo v jejich myslích. To jsou kecy, co? Škoda, že jste to neviděli (a neslyšeli)…

Na základě toho všeho (zážitků, atmosféry, prostředí, lidí…) ve mě letošní Křídla zanechala spoustu emocí, které ještě nejsou úplně srovnané a usazené. Byly to emoce pozitivní a pochopitelně i negativní. Tak už to chodí. Mám na co vzpomínat a o čem přemýšlet. A pokud nebudu sám, bude to jenom dobře.

Sepsáno 25.9.2006, dokončeno o den později