Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsem tajný agent, který nesmí mluvit o svých akcích. Vím, že tím porušuji příkazy, které jsem obdržel, ale chci, aby po mně zůstala nějaká památka. Neumírám, to vím na sto procent, protože jsem ve skvělé formě, každý den cvičím na nejnovějším stroji, který mi obstarají, mám upravenou stravu a dopují mě vitamíny.

Jednou za měsíc mi dají tajný úkol, o kterém nikdo nemluví. Musím se pochlubit, že jsem jediný, kdo to zvládl, protože nás bylo šest a já jsem ten, kdo všechno násilí přežil. Ostatní buď utekli, anebo zemřeli, prostě nemohli vydržet trestání elektrickými šoky. Škoda jich. Byla mezi nimi jedna slečna, která mě dostávala do varu, jenže ji přeložili na jiné oddělení a doteď o ní nic nevím. Ten její pohupující se zadeček a uhrančivé oči. Kdybyste viděli tu purpurovou barvu!

Zpátky k mému zpovídání, tak tedy, co tajná akce, to jedna operace. Divíte se? Já ani ne, už jsem si zvykl, protože jsem byl opravdu velký střízlík a hlavně ne moc chytrý, po pár zákrocích a testech se vše zlepšilo jak po fyzické, tak po psychické stránce. Předtím jsem nebyl nic, a teď jsem někdo! Jsem na sebe pyšný, že jsem se dokázal tak vypracovat. Bez mého úsilí by byly zákroky a všechny ty „obíhačky“ kolem k ničemu!

Moji „zlatou klec“, která se nachází na podvodní tajné stanici, hlídají tři vycvičení agenti. Je tady riziko, že bych mohl utéci, takže si mě takto pojistili. Nejsem naštvaný, akorát mi to přijde kapku nespravedlivé a bohužel musím říct, že čím větší ostraha, tím větší pokušení.

Vždycky, když mě přenášejí z úkolu, který spočívá v tom, že musím co nejrychleji najít daný cíl, tak se mi dělá zle. Napadlo mě, že to může být zapříčiněné mořskou nemocí, protože mi mořské vlny způsobovaly dost nepříjemné stavy. Nejhorší na tom je, že vědí, jak nenávidím houpavé pohyby, a zdá se mi, že se mi pokoušejí navodit stresové situace. Jednou jsem zaslechl, jak starší z přihlížejících doktorů říká, že je to pro mé dobro. Po náročném transportu následuje chvilka pokušení, kdy otevřou plastovou věc a já musím přelézt do svého „bejváku!“ V tu chvíli přemýšlím o tom, co by se asi stalo, kdybych doktora kousl nebo kdybych vyskočil vedle, ale o to se už postarali. Musím totiž projít chodbou, která je zevnitř z plastu a zvenku z drátu. Nejsem zas takový hrdina, abych si okusil pocit uškvaření. Dá se říci, že mám pud sebezáchovy.

Ty lidi vůbec nechápou, že čím víc to dramatizují, tím víc o tom přemýšlím a říkám si, jaké je to asi na svobodě. Tady se samozřejmě špatně nemám, každý den dostávám upravenou stravu s vitamíny a každou hodinu čistou vodu. Samozřejmě, že i můj stroj na běhání, který nemá konec, využívám, ale v jednom kuse musím přemýšlet o tom, jaké by to bylo venku. Co když utekla i ta slečna s červenými kukadly? Třeba bychom se někde našli a mohli si užít pěkný povyraženíčko, ale to jsou bohužel jenom dohady.

Zatím si tu mohu dát rozcvičku na prolézačce, kterou mi sem dali, prý abych zdokonalil svoje smysly a důvtip. A když nemám co dělat, tak sleduji cvrkot kolem sebe. Ano, žiji ve skleněném teráriu, z kterého není úniku.