Nokturno.net / tvorba / dílko

Ráno se vzbudím kolem půl desáté a s překvapením zjišťuji, že je mi po včerejšku docela dobře. Ani hlava se mi nemotá. Vůbec se mi nechce z postele, a tak se pokouším ještě chvilku válet a rozjímat o včerejší akci. Nemůžu uvěřit tomu, jak se ta nudná „párty“ otočila o sto osmdesát stupňů. Byla jsem mile překvapena.

Už mě to nicnedělání nebaví. Pokusím se vyhrabat z postele – někdy mi to připomíná překážkový běh - ani sama netuším, jak je možné, že se mi tu z ničeho nic objeví hromada neidentifikovatelných věcí. Mířím do koupelny. Nikdo si mě nevšímá. Máme útulný rodinný domek a každý si dělá, co chce. Bydlím v přízemí, takže rodiče s bráchou ani nevědí, v kolik dorazím domů, což mi naprosto vyhovuje.

Cestou se na chvíli zastavím a poslouchám, jestli se něco neděje v kuchyni. Je přece víkend a mamka by měla něco kuchtit. Divný, necítím žádnou vůni. Tak třeba budeme mít studený oběd. Radši nic neřeším a pokračuju do koupelny. Při čištění zubů mi unikne zdušené sakra! Včera jsem byla natolik společensky unavená, že jsem se zapomněla odlíčit. Cestičky černé tužky dosahovali až ke koutkům mé malé pusy. Bosky přeběhnu z koupelny do pokojíčku a pokouším se se sebou něco udělat. Pohled na mou osobu musí být k popukání. Lítám tady s rozcuchanými vlasy, s očima jako mýval, s mini tílkem a pruhovanými trenkami.

Konečně vypadám trochu zcivilizovaně, tak přemýšlím o útoku na naši ledničku. Doufám, že v ní něco bude. Včera jsem si tam nechala jablkový koláč, snad mi ho nikdo nesnědl. Loudám se a poslouchám to nezvyklé ticho. Co se to se všemi děje? Už by měl každý pobíhat po domě a ono nic! Z mého přemýšlení mě vytrhne fakt, že lednička zeje prázdnotou jako včera a mamka nikde! Samozřejmě mi to snědli, abych si tam příště dávala cedulku s vlastním jménem!

Třeba budou s tátou na procházce? Ale to by mi tady nechali nějaký vzkaz… Spořádám aspoň den starý chleba s Perlou, pomalu přikusuju rajče a v hlavě mi šrotuje. Brácha by mohl vědět, co se děje. Uklidím si po sobě a vydávám se nahoru po zrádných schodech. Nemám je ráda. Nevím jak, ale vždycky se mi po nich povede uklouznout, ještě že bydlím v přízemí.

Snad bude bráška k zastižení. Když se konečně vyškrábu do patra, oddychnu si, protože uslyším, jak si s někým povídá ve svém pokoji. Je to trochu překvapení. Obvykle si domů nikoho nevodí. Někdy si říkám, jestli má vůbec nějaké kamarády. Je pořád zavřený ve svém pokoji a skoro nevychází. Pravdou je, že bych se měla pokárat, protože na něj nemám vůbec čas. Vídám ho jenom dole u večeře. S našima to taky není dvakrát lehké, připadá mi, že jsou někdy nadmíru zaměstnáni a na špunta si nenajdou čas. Někdy bych mu to mohla vynahradit, ale co takoví osmi letí kluci většinou dělají? Asi ho nebudu brát na holčičí dýchánky, ještě by z něj vyrostla slečna a to by mi naši nedarovali. Copak se tomu cvrčkovi může motat v hlavě? Zaklepu a nahlas se zeptám:

„Bořku, můžu dovnitř? Potřebuju se tě na něco zeptat.“
Z pokoje se ozve znuděné:

„No jo, pojď dál.“

No možná bych si měla ještě pořádně promyslet, jestli má vůbec cenu něco vynahrazovat. Ten skrček to říká, jak kdyby měl něco důležitého na práci. Si myslí, že když je mu osm, tak může všechno? Bože! Někdy se mi kvůli němu vaří krev! Občas závidím jedináčkům, že takové banality nemusí řešit.
Ha, zrada! S kým si to tady povídal? Nikoho tu nevidím. A na schovávanou si asi nehrají, protože tu postrádám jakýkoli úkryt. Podle mého je tu opravdu málo místa. Takže je úplně sám, ale s kým si potom vyměňoval názory?

Sedí ke mně zády za postelí a s něčím si hraje. Vypadá dost zaujatě. Udělám pár kroků jeho směrem a z ničeho nic se mi hrozně zamotá hlava. Skoro se mi podlomila kolena, ale naštěstí jsem se zachytila o stolek. Je to všechno nějak zvláštní, mám hrozně zpocená záda, že by se mé tričko dalo ždímat. Dokonce o sobě přestávám vědět. Chci mu říct, aby mi dolů skočil pro sklenku vody a našel mamku. Bohužel slyším jenom jeho smích, nemůžu ze sebe dostat ani hlásku. Svět se se mnou točí o sto šest. Takhle nevolno mi nebylo ani na centrifuze. Spadnu na záda a nemůžu se ani hnout, tohle se mi ještě v životě nestalo. Ruce a nohy mám jak ze dřeva a všechno se mi zdá najednou větší, v krku mám bramboru a začíná se mi špatně dýchat. Nechápu, proč mi nepomůže. Aspoň sousedy by mohl zavolat. Pořád slyším jeho smích, je mi do breku, copak nevidí, že mi není dobře? Proboha ať něco udělá, jsem dezorientovaná. Slyším ho, jak se hýbe a něco říká:

„Vidíš mami, já ti říkal, že tě v tom ségra nenechá. Musím ještě počkat na taťku. Pak si se mnou budete všichni konečně hrát.“

Jeho slova mi nedávala žádný smysl. Vzal mě za pas a posadil do domečku z lega. Chtěla jsem začít křičet, když naproti mně posadil dřevěnou figurku, která byla úplnou kopií mé matky, ale nešlo to. Dřevěné figurky přece nemají hlasivky.