Nokturno.net / tvorba / dílko

Seděly jsme na lavičce, kterou zalévaly paprsky slunce. Právě jsme si užívaly svou svačinovou dvacetiminutovku, když se Lenka uprostřed hovoru zasekla, měla nepřístupný výraz, jenž jsem u ní zahlédla jen párkrát. Uprostřed čela se jí objevily hluboké vrásky. Zvláštní, nikdy jsem si jich nevšimla, vlastně jsem si naprosto jistá, že se jí objevily ve chvíli, kdy zvedla hlavu a podívala se opačným směrem než jsem seděla já. Vypadala jako drsná skála omletá časem, postupně se z neprostupné skály stávala stařena. Unavená a bezmocná. Lenčin obličej se měnil s přicházejícími a odcházejícími emocemi, jako kdyby bojovala sama se sebou. Jedna polovina chtěla zůstat na lavičce a ignorovat okolní svět, ale ta druhá rozumnější a převažující toužila opustit naši lavičku.

Sledovala jsem směr jejího pohledu, měnil se v soucitný a laskavý. Osoba, která od nás stála deset metrů zprvu připomínala sochu, která se měnila pod nátlakem Lenčiny laskavosti z kusu kamene ve chvějící se trosku. Chvilku mi připadalo, že oba dva prožívají ve stejnou chvíli tytéž pocity. Nevěřila jsem vlastním očím, když se Lenka začala zvedat, úplné vážně chtěla bosky dojít až k němu. Pokusila jsem se o chabou reakci:

„To nechceš udělat, že ne. Nechoď k němu, prosím. Dlouho jsme neměly tak klidné odpoledne.“

Nezavadila o mne ani pohledem, jen se ke mně náznakem pootočila, obličejem stále k němu a její pozvednutý prst, který mi jemně naznačoval, abych počkala a sledovala její počínání. Jeho utrpení. Měla velké nadání pro vciťování se do ostatních. Snad by se dokázala vcítit i do svého vraha. Vlastně se setkává s člověkem, který se pokusil, ať už úmyslně či ne, o její psychickou vraždu. Momentálně se zastavila před mužem, který odlákal jeji dlouholetou přítelkyni, spřízněnou duši a celoživotní lásku v jednom.

Z chvějící se trosky se stala odpudivá hrouda masa, která při své obhajobě a ztrátě odlákané přítelkyně prskala a tekly jí nudle. Protivná existence mužského ztroskotance. Jak si vůbec ho může pustit k tělu? Nemožné! Nikdy nepochopím, proč všem, co ublížili jí nebo jejím blízkým, bez větších rozpaků odpustí. Připomíná mi školní houbu na tabuli, která se strčí do vody, pak nasákne potřebnou vodu, vykoná svou práci a nechá ze sebe vymačkat přebytečný odpad. Nakonec leží dlouhé hodiny a často není zcela suchá, protože tabule opět potřebuje umýt, a proto musí podstoupit rituál, kvůli kterému byla vyrobená. Lenka má jednu nevýhodu – nikdo z ní nával citů, které od ostatních vstřebává, nevymačká. Chová se, jako kdyby si to sama neuvědomovala!

Stoupla si na bosé špičky a objala ho. Znova se rozvzlykal a své chvění přenesl i na Lenku. Cosi mu šeptala a hladila ho po vlasech. Klesli na kolena a chovala se jako jeho matka, jež kolébá přerostlé mimino. Chudák, asi od něj měla celé rameno mokré.

Odtáhla se od něho, aby mu viděla do tváře. Klečela a držela jeho obrovské pracky, něco mu vysvětlovala. Možná konejšila jeho zhrzené a nepochopené ego. Tohle mě nebaví, někde bych u sebe měla mít čokoládu, v první kapse není, že bych ji dala jinam? Super, tady je. Ani jsem si nestačila prvně kousnout sladkého potěšení, když mě vyrušilo neskutečné vřískání nesoucí se od obrovské kašny umístěné za mými zády. Hlas nečekaně patřil odlákané bestii, dalšímu člověkovi podílejícímu se na psychické vraždě Lenky. Křik mi lezl na nervy, nedal se ani ignorovat.

„Opovaž se ty jeden bídáku, házet svoje problémy na Lenku! Slyšíš mě?? Okamžitě se zvedej!“

V mžiku přetrhla jejich ruce a neustále nadávala zmatené trosce, která do doby než je od sebe oddělila, opět připomínala kdysi pohledného chlapa. Lenka v klidu vstala a oslovila ji jménem. Bývalka se k ní nevěřícně otočila, chvilku si ji prohlížela jako blázna, pak ji sklouzl zrak na povalujícího se vraha, rozhodila ruce a podle všeho se připravovala k novému přívalu hysterického křiku. Lenka ji utnula hřbetem své ruky. Facku spolu-vražedkyně neustála a upadla do trávy, nezvedala se. To už bylo silné kafe i na mě, nehodlala jsem pokračovat v roli pozorovatele. Přiběhla jsem k nim a vyrovnaně oznámila zmatené existenci:

„Koukej se srovnat, přestaň se chovat jako malá holka a běž se domů vyspat! Už nic nezachráníš, podělal sis to sám. Táhne z tebe chlast. Vypadni seš nechutnej.“ Zvedl se s prázdným pohledem a se svěšenou hlavou odvrávoral pryč. Otočila jsem se k Lence a chtěla ji pohladit po rameni, ale nedovolila mi to.

„Nezkoušej to. Dneska se toho zvrtlo dost.“

„Co se s ní děje? Nemohla omdlít z tvé facky, už jsem tě viděla dávat mnohem větší rány.“

Bývalka ležela na zemi a občas pohnula hlavou, vypadala, jako kdyby se jí zdála noční můra.

„Dostala přesně to, po čem léta toužila.“ Lenka na ni pohrdlivě shlížela. Měla založené ruce na prsou, hlavu skloněnou a očima zkoumala jakékoli pohyby, které bývalka udělala.

„To máš pravdu, ta rána ji sedla. Akorát jsem netušila, že má ráda takovej hard.“

Lenka se ironicky usmála, pohlédla na mě a se zastřeným pohledem ledabyle prohodila.

„Tohle není o fyzickém potěšení. Léta žadonila o to, abych se s ní podělila o svou takzvanou moc, prý se nemohla koukat na to, jak se trápím. Konečně dostala hlavní chod i se zkaženou smetanou.“

Bez dechu jsem se na ni podívala, myslela to smrtelně vážně.

„Takže momentálně jste spojené mnohem víc, než by sis přála.“

Ukápla jí slza.

Klesla jsem na kolena a zaryla prsty hluboko do hlíny.