Nokturno.net / tvorba / dílko

Vyšla jsem si na procházku se psem. Prošli jsme městské ulice a jakmile pochopil, že se blížíme k parku, začal se mnou cloumat a nesnesitelně kňourat. Občas si říkám, jak je možné, že tak roztomilé malé zvíře dovede vytvářet natolik uši trhající zvuky. Vyškubl se mi skoro na začátku parku, ale po mém okřiknutí se uklidnil a čekal, až mu dám volno.

Když jsem se narovnávala, periferním viděním jsem zahlédla muže ve světlém outfitu. Dělala jsem, jako že jsem si ho nevšimla a pokračovala za psem, který se netrpělivě snažil upoutat moji pozornost. Cestou jsem si uvědomila, že jsem ho už párkrát zahlédla ve městě, a proto mě překvapilo, že zavítal i do tohoto parku. Neměl u sebe ani psa a do práce podle jeho pózy a klidu také nespěchal. Vydala jsem se za Širákem, který právě luštil vzkazy od jiných pesanů. Musela jsem se pousmát, někdy bych si chtěla zkusit být v jeho kůži a poddat se zvířecím pudům.

Zaběhala jsem si s ním a zničila nové boty. Co mě to taky napadlo brát si je na řádění s Širákem? Někdy asi úplně vypínám mozek. Po hodině a půl jsme směřovali k domovu. Zaskočilo mě, když jsem dotyčného zahlédla na stejné lavičce. Zkontrolovala jsem Širáka a usoudila, že mu delší pobyt na vzduchu neuškodí.

Vydala jsem se směrem k lavičce, na které seděl. Líbil se mi, proto jsem se rozhodla, že mě nezabije, když s ním prohodím pár slov.

„Ahoj, máš tu místo?“ Rozsvítil se jako žárovka, když jsem ho oslovila.

„ Hm, vlastně ne.“ Sakra!

„Aha, asi někoho čekáš, že?“ Teprve teď mi došlo, jak jsem to prokaučovala. Vždyť jsem se s Širákem prodírala kdejakým křovím a zpotila se jak kůň. Ještě ke všemu má zelená kolena a zaneřáděné nové boty. Bože!

„Ne, to ani v nejmenším. Jen bychom se sem dva nevešli. Mám totiž moc velké ego.“

„Prosím? Ego?“ pokud mě chtěl vyvést z míry, soudím dle jeho klidného výrazu, povedlo se mu to.

„Slyšelas dobře, díky mému egu se oba na jednu lavičku nevejdeme.“ Se sarkastickým výrazem si mě pěknou chvíli přeměřoval a vyčkával na mou výbušnou reakci.

„Fajn, když se nevejdeme na jednu lavičku, nedá se nic dělat.“ Usmála jsem se a odkráčela k lavičce o půl metru dál. Zády se opřela o příjemný studený kov a ignorovala ho.

Jsem asi moc předvídatelná, protože ho moje reakce vůbec nevybočila z klidu. Chvilku mě pozoroval bez hnutí. Pak se podíval ke slunci svou usměvavou tváří s brýlemi a dlouze vydechl. Opět se na mě podíval a sundal si tmavé sluneční brýle, měl chladný hadí pohled.

„Jsi asi ten typ holek, který se pro potěšení rády nechávají urážet a líbí se jim fyzické násilí co? Já se ale nerad oblékám do sado maso oblečků, takže zapomeň na to, že ti někde v soukromí naplácám na zadek. Ženský kvůli takovým službám chodí za gigolem a já bych ti to měl dávat zadarmo? Jak naivní!“ Tentokrát se mu nepovedlo uvést mě do rozpaků. Začala mě jeho hra celkem bavit a nedbala jeho hořkého tónu, protože jeho oči říkaly úplně něco jiného. Můj dušený smích ho zaujal. Jakmile ho uslyšel, půlka jeho těla se natočila mým směrem. Na pár vteřin připomínal víc sochu než žijící bytost.
Fascinovala mě jeho uhlazenost a sebekontrola... Kolik nad sebou asi strávil hodin?

Od první chvíle, co jsem ho oslovila, se ani jednou nezamračil. Netuším, jestli si sarkastický úsměv cvičil doma před zrcadlem, ale byl v tom sakra dobrý, protože ani ve chvílích překvapení nepolevoval. Jen jiskry v očích mluvily víc než zbytek jeho těla. Kdyby mohly mít audiovizuální doprovod, určitě bych slyšela břitvy.

„Musíš být zvláštní, když se ode mě necháváš urážet a bereš vše z humorem. Vhodná...“ Vypadal, jako kdyby se o mě začal zajímat až v tuto chvíli, jako kdyby zahlédl něco, co ho nesmírně zaujalo a nejradši by to prozkoumal. Chtěla jsem mu odpovědět nějakou uštěpačnou poznámkou, ale když jsem se nadechla, přerušilo mě psí vrčení.

Vyletěla jsem z lavičky, jak kdyby mě píchla vosa do zadku a autoritativním hlasem zaječela:

„Širáku, k noze!“ Se sklopenými ušisky se ke mně pomalu přibližoval. Sedl si k mé noze, zatímco já pozorovala drobnou dívenku, jak zápasí se svým rotvajlerem. Nechápu, jak ji mohli svěřit takového psa! Připnula jsem Širákovi obojek a otočila se k lavičce, na níž nikdo neseděl. Nechápala jsem to, otočila se k zápasící slečně a zavolala na ní.

„Neviděla jsi toho pána, který seděl na lavičce? Nevíš kam šel?“ slečna se pátravě podívala nejdříve na lavičku a potom na mě a slabým hlasem zakřičela:

„Ale vždyť tam ani nikdo neseděl, byla jste na lavičce sama.“ Cože? Asi špatně viděla.

„Já mluvím o tom chlapovi v černých brýlích, který tu seděl asi dvě hodiny. Toho si přece nemohla přehlédnout.“

„Ale já už tudy jdu po třetí a nikoho jsem na těch lavičkách nezahlédla.“ pokrčila rameny a pokoušela se odtáhnout psa jiným směrem.

„Aha, tak děkuju. Měj se.“ zvláštní, přece ho nemohla přehlédnout. Vždyť tam seděl. Za tak krátkou chvilku se nemohl jen tak vypařit, jeho odchodu bych si stoprocentně všimla.

Vracela jsem se k lavičce s Širákem a sledovala, jestli ho někde nezahlédnu. Bez úspěchu. Když jsem došla k lavičce, všimla jsem si, že je pod ní lesklý kamínek zatěžující světle zelený kus papíru, na němž byl nakreslený vykřičník. Sklonila jsem se k lavičce a zvedla papír s naleštěným kamenem.

V tu ránu jsem omdlela a probudila se o pár hodin později na neznámém místě a v šíleném stavu. Bolel mě každý sval v těle, jak kdybych stěhovala kamion nábytku. Širáka jsem nikde nemohla najít, cítila jsem se dezorientovaná a vyděšená zároveň.

Ale po čase jsem si na to začala zvykat. Stává se mi to několikrát za rok. Někde se probudím rozlámaná, ušpiněná a netuším, kde se nacházím, natož co jsem dělala. Občas mě napadá, že zatížené varování mělo něco do sebe.