ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Remake energie

07.03.09 | Gorik, @, další tvorba | 2281 x | vypínač

Z jedné velmi užitečné příručky:

„Energie je všude kolem nás. Je to základní stavební jednotka světa. Kdyby nebyla, tak není ani náš svět. Vy musíte hlídat, aby se energie nedostala do slabšího subjektu (v našem případě člověka). Musíte tomu za každou cenu zabránit. Energie jim poskytne alternativní svět. Všechno v něm bude pohádkové a nikde nebudou žádné problémy. Samozřejmě, že by bylo výborné, aby se všichni cítili báječně. Problém je v tom, že energie zabíjí všechny subjekty, které musíte hlídat. Nevědí, jak s ní mají nakládat, nejsou schopni ji využít pro svůj prospěch. Měli byste je odhadnout na první pohled a co nejdříve eliminovat. Tento problém se řeší už od starých časů.....“

***

Měla krásné hnědé vlasy, řekl bych do půlky zad. Byly rovné a lesklé. Její oříškové oči oslovily opravdu každého. Úsměv jí dodával nadpozemský vzhled. Neobvykle zasněný pohled a postava tak akorát. Před pár měsíci se rozešla se svojí dvouletou známostí. To, co mě překvapilo, bylo, že jsem ji neviděl ani jednou smutnou. Pokaždé přišla a usmívala se, pořád chtěla realizovat nápady, které by mě v životě nenapadly. Oplývala jakousi energií, která jí prostupovala celým tělem. Vždy byla se svými přáteli, samotnou jste ji prostě nezahlédli.

Říkal jsem si, že s ní asi nebude něco v pořádku. Byla mladá, krásná a podle mě i perspektivní. Ale ten její zasněný pohled mi vůbec neseděl. Chvilku jsem ji sledoval až domů. Přenesl se k ní a pozoroval. Chtěl jsem vědět, jestli je to další případ pro mě, nebo je to jenom obyčejná holka, co se umí sakra dobře přetvařovat. Doufal jsem v to, že zabouchne dveře, sesune se po nich, že bude smutná a uplakaná. V tomto případě bych se sebral a odešel, už bych ji nechal být, nevyhledával její přítomnost. Ale ona zabouchla masivní mahagonové dveře, v malé předsíňce si zula boty a vešla do svého tmavého bytečku s výbornou náladou a jako třešinku na dortu si uvařila mléko. V tuto chvíli mi došlo, že se moje obavy naplnily. Smutně jsem přivřel oči a zakýval nevěřícně hlavou. Musel jsem se dostat zpátky do svého těla, než někdo spatří, že s mojí fyzickou schránkou není něco v pořádku. Začal jsem spřádat pavučinu svého plánu, jak ji vrátit zpět.

Musím se pořádně vyspat, abych nic nepokazil. Po mém zásahu bude trochu vylekaná a bude mít plno otázek, ale na to jsem už dost zvyklý, a tak ani nepřemýšlím, co by byla nejlepší volba – lhát ji? Říct pravdu? Řeknu pravdu.
Po pár dnech vyrazím do zdejší putyky, kde se schází místní bandy. V jedné z nich je i má svěřenkyně se zasněným pohledem. Zase je plná energie a pobíhá od jednoho známého k druhému. Tento její rituál už znám a vím, že za chvíli půjde ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Je tu opravdu neskutečně zakouřeno, divím se, že to mohou ostatní snášet. Ale to už je jenom jejich boj. Předběhnu ji a rozmístím veškerá opatření, aby nás nikdo nerušil. Postavím se do stínu a vyčkávám. Během minuty by se tu měla ukázat. I počasí mi přeje. Obloha je celá černá a vzduch je dost chladný. Když vyjde ven, udělá pár kroků směrem k polámanému plotu a protáhne si své ztuhlé svaly. Je ke mně otočená zády, takže k ní vyrazím jistým, ale velmi tichým krokem. Má zavřené oči a dýchá chladný vzduch, kterého je uvnitř opravdu málo. Nadechnu se a jemně ji uchopím za boky. Musím ji té energie zbavit co možná nejdřív, aby se něco nezvrtlo. Začíná se pomaličku chvět, jako kdyby se chtěla bránit. Po chvilce jde do křečí, což zas tak normální není. Asi jsem ji trochu podcenil. Jdu hlouběji do jejího nitra. Ano, tady je poslední překážka, která volá o své zlomení. Dám si na tom záležet, protože je už dost nezvladatelná. Dlouho ji neudržím.

Tak a měl by být teoreticky konec, ale moje svěřenkyně se dál hrozně třese. Kruci! Přišel jsem moc dlouho! Při této myšlence se stane několik věcí najednou. Roztáhne ruce a hlavu zakloní k černému nebi. Cítím vůni jejího šamponu. Spolu s jejím výkřikem – dost bolestným, jako kdyby v ní něco umřelo – z jejich úst a boků vyšlehne oslepující bílo-oranžový záblesk osvobozené energie. Vše probíhá jen pár vteřin, ale jsem si jist, že pro ní je to jako věčnost. Mám co dělat, abych ji udržel. Po pro ni zničujícím zážitku se mi sesype do náručí a tiše vzlyká. Odnesu ji na lavičku, opřu o opěradlo, zkontroluji tep a chvilku s ní posedím v tichosti, kterou narušují její vzlyky. Nabídnu jí čokoládový bonbon a ona ho bez ostychu přijme. Udělá se jí o něco lépe. Píchl jsem do něj posilující sérum, kdyby něco, ale to vědět nemusí. Vlastně ani nemůže, už by to bylo příliš. Teď by to už měla zvládnout sama. Když vstávám k odchodu, lehce mne zatahá za kabát a s ubrečenýma oříškovýma očima se mě zeptá na jednoduchou otázku:

„Proč? Proč zrovna teď? Všechno bylo....“ „Tak dokonalé.“ Dopovím za ni. Sklopí oči k zemi a tiše přikývne. Sednu si k ní a řeknu zkrácenou verzi:

„Protože je čas žít. Musíš si vyřešit vlastní problémy, začít žít reálným životem a konečně se neschovávat. Přestat se opírat o pohádku, která je stavěná z papírových karet! Nesmíš tuhle energii přijímat, mohla tě i zabít!“
Zase sklopila oči k zemi a párkrát potáhla. Sebral jsem se k odchodu a chtěl zrušit všechna zaopatření. Kdybych je tu nerozmístil, nesl bych následky hodně dlouho. Kdoví, koho by ta energie mohla nakazit, byl to pořádný kus práce. A kdo by se hlavně obtěžoval s vysvětlováním. Je čas odejít. Než jsem zmizel, řekla mi:

„Děkuju“

Pro sebe jsem se usmál. Je první, kdo mi za ta léta poděkoval. S menší elegancí jsem se vypařil. Aspoň pro její oči. Ti co vědí, jak mají využívat danou rozptýlenou energii, kterou byla atmosféra přímo prosycená, vědí, že je to menší zrychlení molekul. Do detailu zacházet nebudu, protože jsem příliš omámen situací.

Doma jsem se posadil a vzpomněl si na příručku, kterou jsem dostal jako nováček. Bože, jak já jsem byl tenkrát unesen pro tuto věc, teď tu sedím a hlavou se mi míhají poslední měsíce mého života. Kolik už jsem jich zachránil? A hlavně na jak dlouho? Jasně ta příručka přeci měla nalákat mladý přiblblý kluky. A docela se jim to vede, sem tam se chytne i nějaká žena, ale ta to prokoukne, jsou prý emotivnější než my chlapy. Položil jsem si nohy na stůl a se zakloněnou hlavou jsem přemýšlel:

„Už je nás jenom pár, co mají v popisu práce říkat Musíš začít žít, odmítnout svět, který je postaven z papírových karet. Poděkovala mi. Nemusím se bát, protože jsem poznal co v té dívce je, budeme se vídat častěji. Tedy možná, nikdy není nic určitého, třeba prokoukne tu krutost všeho. Dojde jí, že i když zachráníme spoustu životů, sami lidi si na ně opováží znovu sáhnout a bohužel ne jednou. Na to jsme i my krátcí…


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2017 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14740
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6229
autorů: 858