ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Nikdy neříkej nikdy

09.02.09 | Gorik, @, další tvorba | 2618 x | vypínač

„Nikdy neříkej nikdy“. Znělo mi v uších, jako kdyby mi to říkal včera. Vzpomínka už tak dost vybledlá, že ani nerozpoznávám rysy, ale ten hlas, jeho barva, tón… Ten se nedá zapomenout. Už si nepamatuji přesně, kde a v jakém čase to bylo řečeno. Kdo by si to taky pamatoval, vždyť je to už přes dvě stě let! Vím jenom to, že jsem tenkrát moc neposlouchala. Měla jsem na starosti rozhodně důležitější věci. Například zdokonalování mých nových schopností. Takže jsem na rady nedbala a moje sebevědomí rostlo k nebeským výšinám. Kdybych předtím poslouchala, nemusela bych se tu teď vznášet jak lesní víla!

Překonání sféry budoucí a přítomné pro mě byla hračka. Nebyla jsem žádná čarodějnice nebo mág. Jenom jsem se narodila ve správném čase a na správném místě. Už od mých mladých let mě vychovávala navenek úplně normální rodina s průměrným platem. Otec byl manager jedné místní firmy a matka mluvčí policie. Ovšem kdybyste se podívali pod střechu našeho útulného domu, zjistili byste, že asi něco není v pořádku. Neříkám, že to u nás vypadalo jako v rodině Adamsů, ale určité věci se od „normální“ rodiny lišily. Protože moji rodiče věděli, že jsem dost nadprůměrné dítě, učili mě už od tří let, jak se mám správně pohybovat v čase a v pozdějších letech zaznamenávat různá data do rodinné kroniky. Náš rod byl hodně rozvětvený a táhl se až do doby, kdy muži vyznávali lásku ženám tím, že je uvedli do stavu bezvědomí a za vlasy odtáhli do křoví. Proto byla kronika tak obrovská. Ukrývala nespočet důležitých dat, která zaznamenávala mezníky v lidské historii. Mým úkolem bylo naučit se základy, které jsem bohužel přeskakovala. Otec měl sledovat, jestli se některé události neopakují dvakrát. Kdyby se to stalo, musel by dát vědět vyšším. Byli na to specialisti, kteří věděli moc dobře, co si v takové situaci počít. My jsme byli pouze pozorovateli. Zasahování do dějin se nás absolutně netýkalo. Matka chránila celou rodinu, protože byla mluvčí, měla určité vlastnosti, které ji předčily. Samozřejmě, že i nadlidské. Pamatuji si, že jsem udělala na střední škole nějaký průšvih a matka během pěti minut donutila ředitelku, aby stáhla svoje obvinění vůči mé osobě. Nikdy mi neprozradila, jak to dělá, vždycky mi odpověděla:

„To musíš mít menší osobní kouzlo, broučku, ale tím se netrap, ty ho máš taky, jenom o něm ještě všechno nevíš.“

Moje úkoly byly dost lehké. Měla jsem se pouze vrátit do minulosti a pozorovat. Nic jiného než sledovat ruch kolem sebe a všechno si zapamatovat, abych to mohla doma všechno převyprávět. Naučili mě, jak se mám dostat do toho správného roku. Za předpokladu, že si mě nikdo nebude pamatovat. Nesnášela jsem na tom jedinou věc – musela jsem být dobově oblečená. Třeba středověk mi opravdu nesedl, ale nezbývalo mi nic jiného, než poslouchat a zdržet se jakýchkoli připomínek. Nedovedete si představit ten puch, co byl všude kolem. Bohužel to k té době patřilo. Ale postupem času si na to zvyknete, bohužel vám nic jiného nezbude. Viděla jsem upalování čarodějnic, korunování králů a dokonce jejich smrt, způsobenou někým z rodiny. Všechno jsem zvládala na jedničku. Holt jsem byla nadprůměrná, skoro lidská, bytost. Tyto události vůbec neotřásly s mojí dětskou psychikou, už jenom proto, že jsem byla dobře vycvičená. Nijak jsem tomu nepřikládala důraz, všechno mi vždycky vysvětlili. Zkrátka jsem se narodila do správné rodiny, která nezanedbala vůbec nic! Rodiče byli spokojeni a já se neohlížela… Možná jsem měla!

Po několikátém stěhování, kdy jsme museli změnit ovzduší a také identitu, protože není moc bezpečné vypadat na pětadvacet a přitom směřovat ke stovce, se v mém životě objevil jeden významný člověk. Tedy až teď významný, předtím jsem si to moc neuvědomovala, že může být tak důležitý… Bude to asi tím, že je na planetě o dvě století déle než já. Asi jsem ho milovala, protože je to jediný chlap v mém životě, který se mi vryl do paměti. Měla jsem hodně známostí, ale časem jsem to začala vzdávat. Nebavilo mě, dívat se na to, jak umírají. Bolest byla nepřekonatelná, ale on mi byl nesmírně podobný, měl nadlidské schopnosti. V naší kronice jsem se o něm mohla taky cosi dočíst. Nic určitého, jenom že přispíval k docela závažným událostem, které ovlivnily nakonec celý svět. To se mi moc nezamlouvalo a rodiče se pokoušeli držet ho ode mě co nejdál. Jenže já byla mladá a dosti sebevědomá, trávila jsem s ním přespříliš mého vzácného času. Až jednoho dne se mě zeptal:

„Co bys řekla tomu, že bychom společně změnili svět? Všichni kolem by se měli lépe, nebyly by přírodní katastrofy a všem by se žilo výborně. Pozvedli bychom jejich duševní stabilitu a měli se jako králové. Copak tebe pořád baví sledovat ty lidské katastrofy? Jejich životy bez cíle? Na to utrpení? Další a další války? Když mi pomůžeš, už se na to nebudeme muset koukat a ani přihlížet.“ Pamatuji si, že jsem z něj byla přímo unešená, ale i přes jeho přesvědčivý tón mi na jeho tvrzení něco nesedělo.

„Počkej. To, o čem mluvíš, přece nejde jen tak. Víš moc dobře, že my s našimi silami nemůžeme nijak zasahovat do lidské historie. Jsme tu jenom proto, abychom zapisovali nejdůležitější okamžiky. Aby si pak někdo mohl přečíst, co se kdy stalo, a hlavně, aby se neopakovaly chyby, které se staly v minulosti. Tohle je přeci proti našemu přesvědčení.“ Zprudka se zvedl a podrážděně si mě prohlédl. S opovržlivým pohledem si mě změřil a ledovým hlasem pronesl:

„Takže tebe prostě baví sledovat to, jak jde tenhle svět do háje? Už si přece byla v budoucnosti, ne? Viděla jsi všechno! Proboha! Vždyť tys všechnu tu hrůzu viděla, cítila ji každičkým nervem. Zase tu byl středověk! A to se přece opakuje. Lidi se navzájem zničí!“ Zvedla jsem k němu své oči. Odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem:

„Už nikdy mi nepřipomínej to, co jsem viděla v budoucnosti. Vím to jenom já a mně podobní, nikdo jiný. Ty ses to dozvěděl pouhou náhodou a přitom vůbec nechápu, kde jsi k takové informaci přišel! Už nikdy…“

„Nikdy neříkej nikdy, má milá. Nevíš totiž, co se ti může stát během dalších stovek let. Myslíš si, že stvoření, jako jsme my, nejsou smrtelná? Tak to by ses dost mýlila! Už jsem viděl tucet takových, jako jsi ty! Mohu tě uvrhnout do takových muk, že by sis to nedovedla ani představit. Bylo by to nic oproti tomu, cos viděla v minulosti nebo budoucnosti! To ti můžu přísahat!“ Zvedl se a odešel. Od té doby jsem ho už neviděla.Vypadalo to, že se vypařil z povrchu zemského. Mohlo mě napadnout, že něco chystá!

Dnes jsem byla v minulosti, někdy v patnáctém století, kdy začínala renesance. Bylo to krásné, protože se pozvedlo umění, které jsem obdivovala. Bavilo mě sledovat, jak vznikala Da Vinciho Dáma s hranostajem nebo Dáma ve skalách. Zrovna jsem se něčím takovým kochala, když jsem spatřila starého známého. Vyrazilo mi to dech, protože není možné, aby byl ve stejném čase jako já. Existují určitá pravidla, která se musí dodržovat, a jedním z nich je, že v jednom čase může fungovat jedna osoba, jestli jich je víc, může dojít k hromadnému kolapsu celého lidstva. Chvatně ke mně přiskočil a do ucha mi zašeptal:

„Tak teď, miláčku, přepíšeme dějiny, ať chceš, nebo nechceš.“ Vzal mě kolem pasu, zaklonil mne a do rukou mi vrazil louči. Pak mě shodil na ještě nedoschnuté dílo a celý ateliér skončil v plamenech. Všichni mě viděli a ukazovali si na mě prstem. Samozřejmě, že jsem tam zbyla sama, protože on se dávno přenesl do jiné časové linie. A proto tu teď trčím. Nenapadlo mě nic jiného, než se pokusit dostat do jiného času. To se mi skoro povedlo, jenže bych nesměla zapomenout na to, že když mě smrtelníci spatří, nesmím se před jejich zraky jen tak vypařit. Díky mému úskočnému kroku jsem je utvrdila v tom, že čarodějnice existovaly! Proto se teď vznáším v mezičase a nic tu kolem mě není. Všude modré vlnění, střídání různých odstínů, ale pomoc žádná! Asi chytám alergii na odstíny modré.

Měl pravdu, že existují mnohem horší cesty než přirozená smrt či zabití. Vznášet se v ničem a poslouchat svoje myšlenky. Přemýšlet o tom, jestli náš rod doposud existuje a jak moc se moje přítomnost změnila a co bude v budoucnosti? Jestli nějaká budoucnost vůbec bude. Mučivé běsnění myšlenek mě ubíjelo a utvrzovalo v tom, že nakonec nejsem žádná nadprůměrná bytost, jak jsem si doposud myslela. Po dvou stoletích udělat takovou začátečnickou chybu! Doufám, že to někdo spraví, jestli ještě vůbec někdo takový existuje. Tohle je, aspoň pro mě, v tuhle chvíli dost relativní pojem. Hlavou se mi dokola ozývá:

„Nikdy neříkej nikdy, miláčku,….změníme budoucnost“.


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2017 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14742
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6219
autorů: 857