Nokturno.net / tvorba / dílko

Stál uprostřed bílého papíru. Shrbená ramena a skloněná hlava napovídaly, že jeho pozornost zaujalo něco důležitého, a že to něco drží před sebou. Jeho soustředěnost budila zvědavost, protože byly vidět jenom jeho záda. Nešly rozpoznat žádné emoce, za celou dobu se ani jednou neotočil.

Ruka netrpělivě otočila papír na opačnou stranu. Konečně byl vidět chlapcův pihovatý obličej a jeho soustředěný pohled. Upíral ho na věc, kterou svíral v dlaních. Celý obličej měl napjatý, nepokoušel se ani o odhrnutí spadaných vlasů, které mu překážely v očích. Člověk se musel hodně namáhat, aby zaznamenal aspoň jeho pravidelné dýchání.

Mezi prsty mu odkapávala tmavě červená tekutina. Krev. V rukou svíral tlukoucí lidské srdce. Sledoval jej jako něco posvátného, jemu svěřeného, co musel opatrovat vlastní bytostí. Ani vítr se o něj nedovolil opřít nebo mu rozcuchat neupravené kudrnaté vlasy. Jako kdyby čas nehrál žádnou roli. Minuly minuty, hodiny, dny, měsíce, roky, staletí. Najednou jakoby se probral ze snu, narovnal se a potřásl hlavou. Snad chtěl odehnat ošklivý sen. Rozhlédl se po prázdném papíře, žádný záchytný bod. Zmatený výraz v jeho obličeji odrážel jeho vnitřní zmatek. Možná nechápal co tam dělá, jak se tam ocitl. Z jakého důvodu je na tom papíře úplně sám.

Z rukou mu vyklouzlo srdce. Zapomněl, že ho měl pevně držet a starat se o něj, že měl být jeho ochráncem, někým kdo mu ukáže cestu. Zmateným a zároveň poděšeným pohledem přejížděl tlukoucí orgán, který se povaloval v prachu. Snad se pokoušel pochopit, odkud se vzalo a proč má zakrvácené ruce a boty. Pozoroval ho zvláštním výrazem. Vypadalo to, že mu něco připomíná, něco známého a starého. Asi hodně zešedlou vzpomínku, ale podle jeho grimas bylo poznat, že si nemohl vzpomenout na co přesně zapomněl.

Nerozhodil ho ani ledový vánek, který se konečně osmělil otřít o jeho tváře, jež okamžitě zčervenaly. Nevšímal si toho, snažil se pochopit. Přidřepl si, aby se na něj mohl podívat z bližší vzdálenosti. Rukou si podpíral bradu, a co chvíli zakroutil hlavou, ale už jiným způsobem než prve. Nevypadalo to, že by chtěl setřást noční můru, nebo špatnou vzpomínku. Spíš zamítal mnoho návrhů, které se mu rojily v hlavě. Ruka napsala do obláčku fialovou pastelkou slovo LÁSKA a nakreslila šipku jeho směrem. Když obláček s nápisem doplul nad něj a zakryl stínem jeho i srdce, kluk zaklonil hlavu a zamžoural očima. Zvedl pravé obočí, postavil se a prohrábl si vlasy. Chvíli se díval na ležící srdce a chvíli na nápis. S rukama v kapsách si bezmocně povzdychl.

V hrudi se mu ozval bublavý zvuk. Vše vypadalo normálně, jen ten šíleně zvláštní zvuk v jeho hrudi, usmál se. Ucítil své srdce, volalo po svobodě. Naklonil hlavu a chvíli poslouchal. Měl zavřené oči, vypadalo to jako kdyby komunikoval s někým, kdo byl uvnitř jeho hlavy. Nebo v jeho těle? Zase zvedl hlavu k nápisu LÁSKA, pokývl hlavou a dlouze vydechl. Sundal si tričko a levou rukou otevřel svou hruď. Podobně jako roboti, kteří mají místo kůže a masa dvířka na otvírání, odkládací prostor pro všechny případy. Jeho srdce vyskočilo, hruď se vrátila do původního stavu. Nespadlo na zem, s elegancí se vznášelo v úrovni jeho očí.

Fascinovalo ho, nemohl od něj odtrhnout zrak. Nic kromě vznášejícího srdce pro něj neexistovalo, tvořilo střed jeho nynějšího vesmíru. Nemělo křídla, jenom se pohupovalo spolu s vánkem. Nevšímal si odkapávající krve, která vytvářela červenou kaluž.

Natáhl obě ruce a čekal až se k němu vrátí. Chtěl ho mít u sebe, ale ono se ani nepohnulo. Udělal dva kroky a přitom se jeho srdce zřítilo do mělké kaluže. Tep se mu zpomaloval. Otočil se a zjistil, že upuštěné srdce v prachu rozšlápl. Ukápla mu slza, dopadla do krvavé kaluže. Oči vnímaly rozplizlé srdce, které nemělo skoro žádnou podobu. Zdánlivě připomínalo přejeté zvíře s vyhřezlými vnitřnostmi. Slyšel nelidský řev, až po delší době si uvědomil, že vychází z jeho hrudi. Bolelo to.

Zakroutil hlavou na znak protestu. Otočil ji zpátky ke svému spadlému srdci, které přestávalo čeřit hladinu kaluže. Udělal dva kroky do zadu a klopýtl o své pohozené tričko. Zvedl ho a sledoval obě srdce, jakoby mu mělo tričko pomoci rozluštit tu hádanku. Mačkal jeho konce v obou pěstích, až mu klouby docela zbělely. Nedalo mu žádnou odpověď natož nápovědu.

Klesl na kolena. Ruka držící tužku se mu pokoušela poskytnout nápovědu, odpovědi… Na papíře se začala objevovat drobná slova, která útočila na jeho hlavu. Řítila se z vrchního okraje papíru. Nešla přečíst. Čím víc jich vstřebal, tím víc připomínal schránku bez duše. Bezmocný a prázdný pohled přispíval k obrazu blázna v kazajce. Bolestí se na všechno rozpomněl, obličej mu zkřivil škleb, tváře mu smáčely slzy, jediné co mu zbývalo – uvěřit. Ztroskotal. Sledoval, jak ztrácí pravidelný pulz. Stál tam se svěšenými rameny a rozechvělými rty, které naprázdno artikulovaly. Ruka přestala psát nečitelná slova, jejichž obsahu rozuměl jen on. Klečel, měl předkloněnou hlavu a odkapávající slzy zvětšovaly krvavou louži.

Čekal na zázrak. Chtěl, aby se obě srdce vrátila do původního stavu. Potřeboval ještě jednu šanci, přesvědčoval se o tom. Chloupky na zátylku stály hrůzou. Skoro nemrkal ani si neodhazoval rozcuchané prameny vlasů z obličeje. S posledním úderem srdce zkameněl.