Nokturno.net / tvorba / dílko

The All Consuming eye

Zámek Youhjai-Ithenesh,na severu země Cucumi z  Yördgha-Nullu,byl zvláštní tím,že jej nikdo nechtěl vlastnit.Odmítl jej jak Lenní pán Yourehei, neukojitelná Církev Ustermanova, i  Mayona-Chakh,nic neobsahující kníže z  Oovrgr Noesiru,jež byl pověštný svou bezbřehou chamitvostí,když kradl sám,po nocích a pod ochranou svých vojsk nechutná jídla ze stolů svých nejchudších poddaných,jež předtím zedřel z  kůže daněmi ve výši čtyřicetinásob­ku,tento muž,jež danil jak mrtvé na hřbitovech (a když jejich příbuzní nemohli za ně zaplatit,vyházel jejich těla z  hrobů),odmítl převzít bohaté lány a zužitkovatelné prostory.
Tkvělo to v  legendě,jež byla pravdou a sice,že jednoho dne prodával kupec na hranicích panství a utržil to,co obyčejně,ikdyž se dosud musel míti na pozoru,neb to se dělo uprostřed Druhé Éry,kdy oba národy proti sobě šli s  mečem i  ohněm a byli mnozí,jež shořeli ohnivým dechem Prvního Cucumy,
v  podobně tříhlavého panovníka,Yak­hamamadua,(ztrá­ty tak byly malé,neb nikdo si v  těch dobách netroufl volat k  Mala Ahad Sarhai ,na druhém Světě Zázraku,jež byl občas k  vidění v  Orlughském sousedství a chtít tisícinásobně slepého Yakhamadatua,jež spaluje ne vesnice,ale světy) či z  rukou sektářů z  kraje Yjjyn,kde v  těch dobách dosud nevymřela (díky pečlivé starosti posledních kněží Amghirimätra,pos­ledních z  prvního národa,jež se na Orlughu počal klanět Bohům) víra v  devět Dademů.V  těch místech byla zvlášť silná církev Červeného Dademy,jež podle slov jeho přívrženců nikdy neprozřel a jež nezná vesmír v  jeho bezbřehé odpornosti.

Na celém panství nikdo nežil.Byla zde jen malá fara,do níž občas zabloudil nějáký neštastný a ať Naarvick či Doone,vždy vyšel ven již bez svého,či jakéhokoliv jiného rozumu.
Tak ležela tato země v  ruinách a brzo se počalo zapomínat.
V  prvních dnech po Příchodu Mesiáše z  hvězd byl celý Orlugh ve své velikosti otřesen a nikde se nemluvilo o  ničem jiné a stará,prohnilá Církev Ustermanovská se otřásala v  základech,o­čekávajíc buď konečné přežití,
anebo finální konec.Ale jak to muselo být,jeden kněz,jménem Hönyhc,jež přestal dávat na varování jemu daná od starých a slepých ubožáků a vešel skrze hlavní bránu na území panství.

Ihned se snesla nad jeho kroky noc,jež nebyla tmou,ale nikde neohraničeným světlem.A  po nekonečném bloudění skrze nikde nezačínající pláně na samé hranici spánku a nevědomí,uzřel,že se mlha před ním počíná trhat a větry,jež jej ohlušovaly svou magnificencí pojednou počali zmírat,až nakonec přestali znát sami sebe a zmizeli ze světa a všech světů a před ním nahromaděná mlha,jež právě onen prastarý vítr udržoval na jednom a tom samém místě,mohla ustoupit.Před jeho zraky vyvstala září spalovaná země,na jejíž okrajých se lemovali vyprahlé,sklanaté hory tvarů navýsost podivných,jež se ztráceli v  nezměněném počtu v  nekonečné dálce za obzorem.Jejich počet i  rozmístění by dokázaly zasvěcenému říci mnoho o  Soumraku nad Ayanayrem,jež měl teprve přijít,i  o věčně planoucích píscích pouští,v  jejichž nitru se nachází ono nejposvátnější místo všeho vědění a jež křižují jezdci úměrné hrozní a odporní,jako poušť sama.
Ale nevědoucí kněz nic neříkající církve Ustermanovi,jež nikdy neslyšel byť o  Luagh-Gadwaru,na jehož palubě plují Všehomírem slepý bohové,jež,
nespatřeni,nikdy nezastavujíc a nikdy s  nikým nepromluvíc projíždějí nepoznané a nikdy nestvořené říše a impéria,lhostejní k  všemu,obsaženému vnitru i  vně vesmírného prostoru,natož pak o  věcech,obsažených v  Zpovědi Saulově,Análech Xiuqanových či dokonce samotné Dvoj-knize,Černé Bibly a Knize Eidolonů.On znal jen „Utrpení Ustermanova“ a „Nářky k  trůnu otce Syna Božího“ a z  jejich chudého,chudo­krevného obsahu nemohl by skutečně vyčíst nic z  toho a ani nic jiného,týkajícího se Všehomíra byť jen okrajově.
V  nitru těchto hor,z  nichž každá jistě něco představovala,stála dvě města.
Jejich hradby byly dokonce hrubší než zdi Nejsvětějšího Města,Usteramaö, v  jehož nitře mají právo dlít jen ti,jež pocházeli z  Ustermanova rodu,tak pečlivě udržovaného.Jejich věže se mohli těm Usteramaöským přinejmenším vyrovnat.
Při této myšlence se v  knězi hnula žluč.Ale o  okamžik poté jej z  jeho hnusu vyrušil hlas někoho,kdo stál za ním.
Byl to muž oblečený v  prastarém,již ošuntělém,přesto ale jistě nákladném purpurovém sametu.Jeho nepříliš dlouhé bílé vlasy prozrazovali na muže jinak nijak nedotčeného,straš­livý věk.Kolem krku měl řetěz,na němž spočívalo zlaté,uzavřené oko,jež ani nevypadalo,že by bylo falešné.Díval se na kněze s  jakousi podivnou nostalgií.
Ten si jen zase prohlížel s  krajním údivem.Kněz na muži,sice s  obtížemi,ale přec,nalezl znaky,podle nichž jej jednoznačně označil za Doonea,možná až na jeho příliš křehkou a na pohled slabou tělesnou konstrukci.Samotný kněz byl Naarvick a tak držel k  členu druhé rasy,obývající jeho domovinu,jakousi atavistickou nedůvěru.Muž to zřejmě cítil,ale bylo mu to zřejmě naprosto lhostejné.
Pak promluvil.Řekl,že města jež uzřel,byla vystavěna na odpor Nejsvětějšímu městu,by se v  něm vyznávali špatné víry a že bylo poviností kněze do těchto měst vstoupit a obrátit je zpět k  tváři Ustermanově.
A  kněz,zlákán vidinou Nejsvatějšího trůnu,souhlasil a odšed do měst,když se předtím byl rozloučil s  mužem,jež se představil jako „Sociatare“.

V  městech viděl mnoho,co viděl všude jinde,ale co jej zarazilo bylo,že lidé,
ač jemu podobni,nebyli ani Naarvicky,ani Doonei.Věcmi tak podružnými se však nemínil zabývat a tak se postavil na roh ulice a počal kázat tím nejpřesvědčívějším a nejohnivějším způsobem,jež znal.A  mnohý muž a žena se obrátili a naslouchali té směti podivných slov,nedutajíc před domnělím i  skutečným šílencem.Když kněz skončil své kázání,rozhlédl se kolem sebe a uzřel celé řady tupých obličejů,jimž podobné vídával vždy,když kázal a tak si neuvědomil a nemohl uvědomit,že mu lidé nerozumějí.Tak prošel celým městem,než došel před Královský palác.Vně seděl,v  prvním městě Birša a v  druhém Bera.Oba se byli připravovala na oběť bohu a poté ještě na oběť jinou,důležitější než celé světy a neodkladnější než válka,nebo mor.
A  slova jež pod jejich okny vyřvával pomatený kněz nebyla jejich sluchu cizý,neb otcové jejich otců pocházeli z  Orlughského Ulmoa.A  tak slova toho šílence počala dopadat na úrodnou půdu.
A  tak se stalo,že když vyšel z  těchto měst,Birša se vykonal ze strachu oběť druhou a Bera z  nově nabytého přesvědčení pouze oběť první a oba vynaložili na každou z  dvou polovin svátostí,jež však v  tomto případě nedávali celek,všechno a to takovým způsobem,že sedmeronásobná odplata ignorovaného prostě nemohla nepřijít.A  zatímco se v  zahradách Edenu,
odebraného Světu,teprve rozhodovalo,do bran města Berova vešel muž,jež přivábil konec z  moře a teprve poté,co byla Sodoma sežrána byla smetena i  Gomorra,zatímco se tomu iniciátor,pravý a jediný,upřímně smál.

Kněz se poté ještě dlouho procházel po staré zemi,než v  Elamu byl spoután řetězem a předveden do Čtvrtého Chrámu Světa v  Iramu,kde se zpovídal Vše Požírajícímu Oku,proti němuž byli ve víře před celými věky poštváni lidé panství Youhjai-Ithenesh a jež na ně ve spravedlivém hněvu pohlédlo.
Poslední,co kněz uzřel,než bylo s  jeho očima vypáleno i  celé jeho vědomí, ne však život,byla bělavost vlasu a purpur sametu.