Nokturno.net / tvorba / dílko

Heritage of the Asylum

Když jsem nastoupil na místo Psychiatra v  klinice v  Sepersfieldu­,předal mi starší doktor Ashfort dopis.Podle něj jej můj zesnulí předchůdce napsal pro toho,kdo zaujme jeho místo.On sám prý musel podplatit policejního komisaře,aby jej dostal on a nikdo z  pozůstalích­.Začínal několika zdvořilostními frázemi,jež s  dovolením přeskočím.

„Jednou,když jsem se byl vracel ze sanatoria,potkal jsem u  svého domu umírajícího.
Nepodobal se žádnému z  mých pacientů,přesto na něm bylo ale něco pokřiveného,co připomínalo “pacienty" dlouhá léta držené v  nechvalně „proslulém“ sanatoriu v  Rmmr,cosi zoufalého a nelidského.
Za pomoci mých sousedů jsem jej donesl do domu a jednoduše ošetřil.
Doktor,kterého jsem zavolal,se na spícího člověka podíval a přiznal,že ten muž je již mimo ohrožení života.
Příštího rána se ten muž probudil a nebyl vůbec potěšen tím,že je ještě naživu.Museli jsme ho tři držet,aby si nepodřezal žíly a doktor,kterého jsme museli opět vytáhnout z  postele mu vpíchl sedativum.Muž se ale vůbec neuklidnil,neustále se vzmítal,takže mu doktor musel dát druhou dávku a pak třetí.Pak teprve muž usnul a doktor mohl jít domů.Doporučil nám ještě, abychom jej přivázali k  posteli.Učinili jsme tak a čekali,co bude dál.
Zavolal jsem do Sanatoria a přizval jsem kolegu Ashforta na konzultaci.
Ashfort dorazil za půl hodiny,ale muž pořád spal.
Probudil se až v  jedenáct hodin a to matně.Nemohl jsem si pomoci a musel jsem jej přirovnávat k  popisu Zavrženíhodného Kněze Oonawwa,jak mi jej popisovali nezávisle na sobě mnozí pacienti,jen lehce poukazujíc na to,co a čím vlastně tento „muž“ je-„Bratr Marakengův,držitel Druhého Klíče“.
Muž,jež uvedl své jméno jako Allester,ale jinak odmítal skálopevně cokoliv o  sobě říci.Povšiml jsem si však,že velké množství sedativ mu bylo,alespoň částečně,rozvázalo jazyk a já,na vlastní nebezpečí,jsem mu podal sedativum,jež byl Ashforte donesl s  sebou.
Po chvilkové nečinosti muž na naše otázky přece jen počal odpovídat.
Jeho řeči byly ale útržkovité,ne­souvislé.Mluvil o  nějákém setkání „ve dvoru Rudého Ohně“ a o „synu Fahadovu“ a pak o  dalších,už nesrozumitelných jménech a městech.Pak opět usnul.

Jelikož jsme oba dva,já i  můj kolega věděli,že jsou věci,které šílenci znají mnohem více,než příčetní,protože ti by nebyly s  to unést některé věci, příliš staré,aby je mohl pamatovat člověk a příliš jasné,než aby se mohli mýlit.

Mužova rezistence byla neuvěřitelná.Ať jsme mu podali sedativ sebevíc, sice se pohroužil ještě více do své druhé,sdílnější osobnosti,ale jinak se na jeho fyzickém stavu nezměnilo zhola nic!
Bohužel,nic nenaznačovalo,že by se mohl vrátit alespoň částečně do reality.Měl své dva vlastní světy a kdykoliv přešel z  jednoho do druhého, mohlo se s  ním buď mluvit,a on neposlouchal a občas propadl naprosté panice,nebo naopak mluvil,ale nikdy neposlouchal.Jen když se náhodou otočil směrem k  oknu,začal strašlivě ječet a šít sebou,dokud jsme okno nezavřeli.

S  Ashfortem jsme mu za dva dny dali dávku dvakrát vyšší a čekali jsme, jestli začne zaseblouznit,nebo ho to přece jen zabije.Ashforte ten den přizval na prohlídku Profesora Inglise.Muž malý,shrbený,pochá­zející z  těch zdegenerovaných rodin,jež žijí v  odporných městech na hranici rezervace Cerw.Podle toho,co jsem vyslechl od některých pacientů,znal něco z  vědomostí starých Cerwů,jež byly po staletích ztraceny i  pro samotné Cerwy.Kdybych neznal ten odporný pohled,který má,když dostane nového pacienta a neviděl bych jeho bývalé pacienty,nikdy bych tomu neuvěřil.

Inglis se vecpal do místnosti ale hned,jak uviděl muž na posteli přimrzl,
vytřeštil oči,zbledl a počal nesrozumitelně mektat něco,z  čehož jsem pochytil pouze slovo „Tirthankar“.
Poté se ani moc neměl,aby se k  muži vůbec přiblížil,jen jej zběžně prohlédl a pak se někam velespěšně odebral.

Primář sanatória se mezitím nějákým záhadným způsobem dozvěděl,že se muž nachází u  mne.Zavolal mi a řekl,že pokuď jej ihned nepřivezeme,tak si pro něj přijde sám.Důvod,proč jsme tak neučinili,bylo to,co nám stihl ten večer říct.

Uprostřed noci muže chytil velmi silný záchvat.Odběhl jsem pro Ashforta, jež bydlí v  sousedství,ale než jsme se stihli vrátit,stačil se uklidnit.
To,co nás zaujalo jako první bylo to,co muž říkal,ačkoliv jsme jeho monolog nemohli vyslechnout od začátku.Zněl přibližně takto:
„….….…a když se toto dozvěděl,jeho hněv otřásal celou pouští po nesčetné dny.A  když se tak stalo,zvedli se všichni beduínové a přešli suchou nohou až k  břehům říše Císaře Y‚uhukaie a přes celou zemi k  svatyni Toho Krále, a po dvacet let zněl hrom metrových šavlí Jeho Věrných,když doráželi,den po dni,do stěn Dvoru.A  stalo se tak,že mnozí již byli unaveni bojem s  tím, jež podle nich neměl padnout a tak raději znesvětili svůj cejch a rozešli se po zemi Y‘uhukaiově a ten Císař jim z  vděčnosti,nad tím,jak zabili bratra jeho, jež se zoval Yakerw a vládl v  nitru té země po tři léta,navzdory Červeném Hradu,daroval tu zemi.Toto byli ti,z  nichž pocházejí Cerwové.A  když padl dvůr Červeného Ohně,zapřísáhávali jej,by je ochránil před Jeho hněvem.
Ale jelikož nikdo,kdo je zrozen smí a může se vyhnout hněvu Fahadovu, zvedl se písek všech pouští a pohřbil jeden celý národ.Z  těch bylo se zachránilo jen dvakrát dvaadvacet a,neviděni Jeho zrakem,procházeli skrze ty kraje,v  nichž nikdy nevládl dvor císaře,jež zbudoval Vuskai,ani žádného z  jeho Vyvolených otců,kde žili lidové a národy,staré jako sám svět a jeden po druhém je skolili a v  místě zpoza podivným a odporným městem,jež jeho zvláštní a nelidští obyvatelé nazývali Paimhe-Ry Raadj (Raadž) se usadili a počali se křížiti mezi sebou,žijíc jako vazalové Toho Města,až do doby,než se mezi nimi byl zrodil Marakeg a byl přivolal do mrtvých Toho Města,jež dne toho ještě žili,život,by je donutil jim říci,jak přivolat Toho,Jež Kráčí v  Tichu, jež jejich Město chránil před zrakem císařovým i  všech jiných a jemuž tekla v  tom Městě krev,když nepotřebné přivazovali ke kůlům a pálili je.A  toho dne nechal se Marakeg zahrabati pod zem,kde ležel dvacet dní a čekal,než se přiblíží Ankouův vůz a byl mu řekl v  tu chvíli to,co měl a ten jej vzal do vozu a zavezl jej tam,kam on poručil,tedy daleko,až k  hranicím Salorovým a zde navčtívil jeden z  Posledních Trůnů a v  něm se zavázal před kamenou modlou,prastarou i  proti veškerému stáří Vesmíru,přísahou věrnosti a byl vyslyšen,neb Ten,Jež Kráčí v  Tichu mění své vazaly jako nepotřebné hračky,kdykoliv jej unaví.A  dostal tři klíče a ty mu měli dáti možnosti tyto:Třetím by otevřel noční oblohu nad tou zemí,jíž chtěl míti za Svatou Zemi Toho,druhým pak zavřel oblohu nad místem,jemuž svátost chtěl odepřít.Pouze první nesměl nikdy použít a měl jej předávat z  generace na generaci v  svém rodu a každý z  nich měl čekat na zrození Muže,Jež Je Světlem.Když se tak stalo v  těch městech hniloby,devátého října sedmdesátého roku….….….….…“.

To bylo několik týdnů předtím.To nás ovšem tak nezaskočilo,spíše nás překvapilo,že jeho řeč korespondovala naprosto a ve všech bodech s  útržkovitými a předtím nesrozumitelnými prohlášeními našich chovanců.
Rovněž mohl „vysvětlit“,proč zrovna v  daný den,devátého října,jsme měli se všemi pacienty takové potíže.Ashforte byl u  vytržení a ihned se chystal připravit další dávku,vstoupili dovnitř členové policie a muže se snažili odvést.Rovněž mi oznámili obvinění z  omezování osobní svobody.Když muž zahlédl policisty,cosi podivného se stalo v  jeho mozku a on,křičíce „Rashind!Rashind Guru!“ a v  omámení vyskočil z  okna.To,co následovalo pak,bylo tak nelogické,že mě zachránilo před vězením i  ztrátou místa a já jsem mohl zůstat,se svou židlí a zápisníkem a „léčit“ „šílence“.
Sepsal jsem,spolu s  Ashfortem,všechno to málo,co jsme o  mužovi věděli a pak jsme se podle jeho vyprávění vyptávali pacientů.A  konečně jsme porozuměli i  těm zatvrzelím případům,takže jsme je nakonec mohli,po celých letech,vyléčit.Oba nás za to vysoce odměnily,ale já jsem,narozdíl od Ashforta,veškeré pocty odmítl a věnoval se zcela a plně léčení,možná abych zapoměl na podrobnosti.
Přesto jsem se v  léčení jistého z  pacientů zmýlil a on,nechápajíc mou prosbu,učinil něco,co neměl.Začalo to náhle.Jednou se mi při večeři udělalo špatně a zvracel jsem krev.Začali mě trápit bolesti ve všech končetinách a problémy se srdcem.Pak,druhé ráno,mě začala bolet chodidla.
Doktor řekl,že to nic není,že to přejde.Nakonec mi postupně odumřela jedna noha a pak druhá.Včera se to samé stalo s  druhou rukou.
Srdce mi přestalo být včera.
Mám už jen jedinou funkční končetinu a i  u té už cítím,že už už dohasíná.Přesto nemůžu dopustit,aby tento ojedinělý způsob „léčby“ pacientů zůstal zapomenut.
Zároveň jej ale musím uvést celý,jakkoliv těžké to je,jinak by nebyl ten,kdo nastoupí na mé místo poté,co mi odumře celé tělo a prohlásí mě za mrtvého a uloží mě do rakve (nebo,pokud se nade mnou slitují,mě nechají spálit) schopný ji aplikovat.
To,co se ten den stalo není v  žádném hlášení,jelikož nemocnice stáhla jakékoliv obvinění,přesto by mohli oba policisté potvrdit,že se tak stalo.
Když jsme pohlédli z  okna,ne později jak za dvě vteřiny poté,co muž skočil,nebyl nikde nikdo,jen na zemi leželo staré červené sako.Když jej policista dole zvedl,ztuhl a odhodil je do popelnice,oznamujíc nám,že tam nikdy žádné sako nebylo.Poté,co odjely jsem popelnici otevřel a sako vytáhl.Bylo staré,špinavé a potrhané a nějak provlhlé….….…­.Pustil jsem sako,vrazil jsem jej zpátky do popelnice a odešel do pokoje,kde jsem seděl a modlil se až do rána,než přijeli popeláři.To sako bylo to samé,jež měl po celou dobu své přítomnosti na sobě muž,jen bylo červené krví nasáklou doslova v  litrech,množ­ství,které by nemohlo pocházet z  ran,jakkoliv závažných,utržených pořezáním sklem.
--------------------------------------------"

Zbylé řádky se už nedaly přečíst.Vzal jsem ten blábol a vyhodil jsem ho do koše.
Od té doby jsem neuzdravil jediného pacienta.