Nokturno.net / tvorba / dílko

The Silent House
(Tichý dům)

„………a v zápla vě prachu vířeného vojskem a stoupajícího ažk obloze,takže vzbuzoval v králi bohů obavy,že samy hory roztáhliv nadšená svá křídla……..“ Sómadéva,Oceán Příběhů,Kniha Druhá

I

Jehoshaphat z kmen e Kašoi náležel k jednomuz nejvýznamnějších rodů celého „Severního Království“,jak se nazývalo volnéseskupení svobodných městských a kmenových států v nejzažším kraji zeměIaudeské,až u samého Okraje Světa,v místech,kam již nemůže doploutjediná loď,neb zde,zcela překvapivě a bez varování nabírá Ataxis takovérychlosti,že která loď není ihned rozstříštěna o skály u břehů,jepozvolna vláčena po proudu a nakonec smetena z povrchu Světa.
Jehoshaphat musel za svůj život vykonat cestu přes mnohé pouště a přesmnohé vrchy Periklových Hor-jednou dokonce došel až k třetímu z Okrajůsvěta (z celkových Sedmi) .Přesto nerad cestoval a musel být vždy ke každécestě přímo nucen stařešiny svého rodu.Jednou z jeho úkolů,za nějž mu bylopřeslušně zaplaceno,nebyl obchodní v pravém slova smyslu,ale mohl mít jistécharakteristiky,jež k obchodním úkonům patří,tedy alespoňv budoucnu.Do vesnice za ním přišlo pět drobných,starých mužův červených hábitech,nesoucích bednu.Jehoshaphat je zprvu odmítl vůbecpřijmout,neb podle starých legend chodívali takto oblečeni jen lidé JedenáctéhoKmene,navždy odtržení od veškerého světa řekou smrtelnou a ohnivou.Když pak alezazněl zvuk zlata padajícího postupně k zemi,tu přece se nechalpřesvědčit,aby s nimi alespoň pohovořil.To se ukázalo jako největšíproblém,neboť nikdo ze stařešinů zřejmě neznal moderní Iaudeský jazyk a každýmluvil v něčem,co se mohlo užívat jako řeč před minimálně desítistaletími.Naštěstí byl v městě na misii zrovna mladý novic Mathinyu,ježstudoval v Sodonnii na kněžské povolání a jež tedy znal řeč starých pramenůa mohl býti výrazně nápomocen.Mladík dorazil za několik minut po obdrženízprávy,ale ihned jak uviděl červené muže, zarazil se a počal odříkávat jakousimodlitbu.Jehoshap­hat jej nevrle okřikl a nařkl jej ze zbabělosti,načež semladík mírně vzchopil a po jistém váhání přece jen přistoupil k úkolu,prokterý byl povolán.Muži,jež sami sebe,ani mezi sebou nepoužívali žádná jména aodkazovali na sebe pouhým pohledem,mluvili pomalu a tiše,přesto ales rostoucím počtem jejich slov rostla bledost obličeje novicova.Trvalomnoho minut,než muži řekli vše,co chtěli,načeř pak zavřeli ústa a počali úporněhledět střídavě na Jehoshaphata a mladého Mathinyua,nedbaje kladených otázek ačekaje se skálopevnou nepoddajností,jež by nezlomilo ani tisíc led útrapv plamenech Sambationu.Bylo jasně vidět,že čekají na odpověď a že „ne“ bypro ně bylo nepřijatelné.Až tehdy si vynutil Jehoshaphat,aby mu bylo konečněsděleno,co po něm ti lidé vlastně chtějí.Novic ,s vyschlím hrdlem,
Odvyprávěl zhruba toto:“My,kteří jsme ze starých ,přicházíme,by jsmepřenesli Pu do míst věčného odpočinku,by se nedostal do rukou našeho živoucíhoboha. Musíme přejít do pouště ,v níž vede válku Astorte s lidmiz hor ,ke kmeni Vadůzů,poslednímu lidu Císaře Beduínů na tomtosvětě,v jejichž držení bude Pu naprosto v bezpečí.Známe lodnícesty,jež vedou skrze pouště,avšak nemáme lodi,jež by nás přepravila.Sežeňte námloď a nechte nás vyplout.Zbytek peněž dostanete,až se navrátíme z cesty.“
Jelikož Jehoshaphat vlastnil jen jedinou loď,rozhodl se,že si nemůžedovolit ji jen tak přenechat skupině cizinců a neznabohů,ikdyž já k ničemuvlastně nepoužíval.Na druhou stranu si přece jen nechtěl nechat ujít zisk (krevje krev) a tak nechal novice vyhlásit jeho jedinou podmínku a to,že pojedes nimi.Starci na sebe pohlédli a pak potichu,téměř neslyšně odešliz místnosti,na jejímž prahu vyslovily něco jako souhlas a splynulys nocí.

Do tří dnů byla loď připravena ve vzdálenější vesnici,kde tekla jistá malářeka do vnitrozemí jako vzdálený a téměř bezmocný odvod Ataxis.Červené plachty,
napřáhlé na naléhání červených starců,vysely zplihle a nepoužitelněv absolutním bezvětří.Vypluli za tiché noci,by je nikdo nespatřil,přestovšak po jejich odchodu házeli lidé do řeky u břehů sůl,aby ji očistili od„zla“.

Jehoshaphat sice o plavbě nikdy žádný dopis nenapsal,přesto však,kdyždav okolostojící naléhal,vztáhl Pán Času ruku do Osudí a vyňal list papíru,ježbyl nikdy nenapsaným dopisem (stylisticky však spíše deníkem) Jehoshaphata,synaEzechielova:

II

„Plavba byla pomalá a nudná.Zprvu.Uzřel jsem,že starci každé noci,k ránu,
lezou zpět do podpalubí a neobjeví se,dokud nepohasne žár slunce.Povětšinu dne mám tedy klid,neb v přítomnosti těch mužů jsem velice nervóznía občas i trpím depresemi,jež má zčásti za následek cesta,zčásti právě tenjejich zjev.
Pozoruji je celé hodiny a do teď nejsem schopen jednoho odlišit oddruhého.
Snažil jsem se s nimi hovořit,ale beznadějně nerozuměli.Kéž by tenzbabělí novic neutekl zpátky do kláštěra!

Jelikož nemám jiné zábavy,občas obcházím loď a tisknu ucho k dveřímpodpalubí,snažíc se slyšet jejich hovor.Marně,neb žádný nikdy nevedou.

Dnes v noci počal vát jakýsi vítr,takže plachty počaly být konečněk užitku.
Blížíme se k poušti,odkud by jsme měli jít pěšky.Nevím sice jak,aleoni mu řekli (Mathinyuovi) že se postarají.Uvidíme.

Dnes v noci jsem spal na druhé straně lodi,na palubě (od vyplutí jsemnebyl v podpalubí,o jejich společnost opravdu nestojím) a slyšel jsem slabézaskřípání.
Jeden z těch starců stál na přídi a usilovně cosi mumlal.

Plujeme stále větší rychlostí.Brzy vstoupíme do písku a tam řeka už musíbrzy skončit.Nelíbí se mi ten vítr.Mohl by nás u konce vyvrhnoutz koryta řeky a zabořit do písku.

Stěžen téměř praská pod náporem větru.Určitě urazíme alespoň dvacet uhm *za den.

Voda v řece stoupá a naplňuje po staletí poloprízdní koryto.Je stálerychlejší, stejně jako vítr.Obávám se,jestli to loď snese.

Dnes poprvé vyšli starci za světla a ihned se počali přivazovat silnýmiprovazi k stožárům (loď má celkem čtyři).Celé hodiny na mě neslyšnězírají.Tu se počalo vzduchem nést odporné kvílení.S každou minutou sílilo.
Tu jeden z těch starých něco,snad prvně,samostatně prohodí,nejistě apomalu.
Druhý se odvazuje,tak i třetí.Přistoupí k třetímu,odvážího,avšak ihned ho přererou a svážou.Pak jej vhodí před loď do vzduchu.Nikdynedopadne.Prostě zmizí.Zdá se mi,že ho uprostřed nesnesetilně hlasitého kvíleníslyším řvát.Jeden ze starců si odplivne.Všichni mají na tvářích nejvyššíopovržení.V jednu chvíli se ke mně jeden z nich přiblížil,přirazil měke stožáru a přivázal.Pak to samé učinily i oni (jak se dovedou samisvázat,toť je záhadou) .Takto jsme pluly po celé hodiny,za onoho kvílení a zvukuobřích křídel.

Plujeme stále větší rychlostí,voda naráží na strany lodi,v mnohamístech jsme počali nabírat.Běhám od jednoho k druhému,ale Je to zřejměvůbec neštve,jen tak sedí na přídí a vyhlížejí,jen občas sebe (i mne) uvážík stěžňům.

Dnes vynesli na palubu velkou,zlatou bednu,jež zřejmě naložili,aniž jsemsi toho všiml.Pořád u ní stojí a nespouštějí ji z očí.Jen jedenz nich musel odejít (byl k tomu ostatními násilím přinucen) a vyšplhalse do koše a cosi vyhlížel.Tak přešlo mnoho dní a vítr stále sílil,když se našeloď počala hnát přes rozžhavený písek na vodě,jež si razilo zcela nové korytos nevýdanou razancí.Dnes ráno se z koše ozval histerický výkřikjednoho z Nich.Brzy poté slezl a počal se s ostatními radit.Přineslis velkou obtíží bednu a otevřeli ji přede mnou.V truhle se nacházelozlato,jež zářilo ne světlem lidským,ale světlem bělejším než všechnostáří.Vztáhl jsem po něm ruku a již jsem je držel,ale jakmile jsem jevytáhl,změnilo se ponejprve na hroudu hnisu a pak na samotné nic.Jejich zrakysměřovaly na rub mé dlaně.V těchto polohách jsme tak nehnutě stály,než jsemsi všiml,že ze tří párů očí na mě zírají jen dva.Než jsem si to stačil plněuvědomit,
pocítil jsem náraz,který mi téměř roztříštil žebra-byl to jeden zestarců,jež mě s rozběhem a za pomoci bouře hlavou srazil z lodě dobouřící vody.Voda mnou zmítala a nejednou jsem byl vražen do bokulodi.Mnohokráte jsem se snažil zachytit a když se mi to konečně podařilo,vzaljeden ze starců,jehož nelidská bouřka nezmočila ani na těle,ani našatech,dlouhou­,stříbrnou tyč,jež jsem předtím nikdy neviděl a o nížjsem si nedokázal představit,jak se bez mého vědomí dostala na loď,ba dokoncejak se na loď mohla vůbec vejít,neboť byla dobrých pět,šest sehm ** dlouhá a toutyčí zlámal mé prsty a posledním rozmachem mě trefil do obličeje a definitivněmě srazil.

Na dlouhou dobu byla tma a nic jiného se poté nestalo,alespoň tak mi topřipadalo.

Po nedefinovatelné době jsem procitl na žhavé píščité pláni.Povstal jsem arozhlédl se-kupodivu jsem nic neviděl,ikdyž jsem si byl jistý že před bouří bylden.Natáhl jsem ruku směrem před sebe,ale neviděl jsem VŮBEC NIC-nikoliv všakjako když je člověk venku za temné noci,neb i při zatmění slunce je jakésisvětlo-kdežto zde byla tma jako když člověka uzavřou do podzemní kobky,jež ležísta a sta metrů pod povrchem-přesto v takových místech je vždy málo místa,ale zde,ať jsem vztahoval ruce v kterémkoliv směru nenarazil jsem najakýkoliv odpor.Napadlo mě zkusit,zda nejsem v nějáké podzemníjeskyni-jakkoliv to horký písek pod mýma nohama zpochybňoval (pokud bych ovšemnebyl uzavřen velice blízko u horkého srdce světa,čemuž se opravdu těžkověří) a tak jsem se rozběhl s plnou rychlostí a běžel jsem a běžel jsem………apo zhruba půlhodině vytrvalého klusu jsem pocítil primitivnost svého konání asložil jsem se,bez dechu,do náruče spalujícího písku.Těžce jsem dýchal,což bylovelice nepříjemné,jelikož z písku vystupovali horké výpary,jakoby zpodobrovských nánosů pomalu ale jistě pronikalo k světu cosi nezměrně většíhoa monstróznější­ho.Jednou mě dokonce obrovský výbuch výparu zpod pískunadzvedl o dobré dva sehmy.Rozhodoval jsem se,jestli zůstat,nebo jít,nežjsem však mohl přijmout jakoukoliv rezoluci,další závan větru,mnohem silnější aprotentokráte horizontální mě vymrštil opět dopředu-jakobych se zde nesměl jinakpohybovat .To se stalo ještě dvakrát,nebo třikrát ,opravdu jsem to nemohlpočítat.Vždy jsem si téměř zlomil všechny kosti,nebýt mých přistánív písku. Při posledním odhození jsem však instinktivně pocítil,žekousek,snad pár ahmů *** přede mnou,je jakási překážka a že já jsem byl úmyslnězastaven malý kus před ní,jež snad měla být mou konečnou destinací.To,že senápory větru,až na vertikální výpary neopakovaly tuto mou domněnku jaksipotvrdilo.Leč v této chvíli jsem již nepočítal s lidskou logikou asnažil jsem se za novou překážkou ukrýt před dalším náporem,ikdyž jsem doběvěděl,že ani jeden z nich nešel ze stejného směru a mohl mě tedy obrovskousilou vymrštit oproti mé opoře a skrze ni mě připravit o život.Přesto jsemopatrně „objal“ předmět přede mnou a jal se jej obcházeti.Předmět mělkruhový,nebo půlkruhový tvar a byl mnohen vyšší a širší než já-což mě částečněpovzbudilo i odpudilo.Rozhodl jsem se si pospíšit,neboť jsem snadzaslechl,jak v dálce hučí vítr.K mému překvapení jsem zjistil,že onenzřejmě kamenný předmět je mnohem širší než jsem předpokládal.
Konečně jsem došel tam,kde jsem tušil druhou stranu a ulehl jsem.Bohuželmi nebylo dopřáno odpočinku,neboť pojednou nastalo strašlivé,neu­věřitelněrušivé ticho.Jistě budete namítat,jak může být „ticho“ „rušivé“.Přesto si musítepředstavit,v jakých podmínkách jsem senacházel:abso­lutní,všeobsa­hující tma,v níž jsem byl zdánlivějakýmsi vyšším vědomím neustále přemisťován tak,jak se mu zachtělo.Zvuk,spolus hmatem,jež zde však neměl valného užití,byl jediným mým smyslem jemuž sezde dostávalo využití-a pojednou i ten byl pryč.Nyní mi zbýval jenhmat.Počal jsem,v smrtelném strachu,že přijdu i o něj,se plazitneurčitým směrem a neměl jsem čas přemýšlet o ničem jiném.Brzy jsem počalpod dlaněmi cítit v pravidelném intervalu jakousi změnu.Šlo o malérozpory v pravidelnosti,jež jsem brzy rozeznal jako cihly či kachle.Totopoznání mě poněkud uklidnilo,přeso však byla i tato rovnováha narušena,kdyžmi počali pod prsty ostávat kusy kamene,jež po chvíli nabyli obrovskýchrozměrů,až jsem posléze málem upadl když se mi pod jednou rukou neobjevilkámen,ale holé nic.
Rozpoznal jsem díru v silnici (neb co jiného by to mohlo být?),ježjsem musel obejít,abych mohl pokračovat,ikdyž jsem tehdy ani nevěděl (a nevím toani teď) kam jsem vlastně mířil.Díra představovala v pevném schématu méhopohybu problém,ale ne problém nepřekonatelný,jak jsem se prvotně obával.Bohuželse záhy mělo ukázat,že není jedinou.Pouhých několik chvil poté co jsem zdárněpřekonal první díru,jež mě svým umístěním tak překvapila,že jsem do ní spadl amálem sjel až dolů,kdybych se nebyl v poslední vteřině zachytil okraje,ježse ovšem počal nebezpečně drolit,takže jsem byl nucen svou záchranu podstatněuspíšit.Když jsem tak konečně učinil,byl jsem ale chycen v osidlech jistéhosotva hmatatelného dilema:Jak mohu postoupit,v před či vzad o jedinoupíď,když nepoznám ani to,kde jest vpřed a vzad a když samotná tma počátku měovinula v svých nekonečných výhoncích?Kdy vše se může stát a nic nezůstaneutajeno,neboť v této tmě se vše změní vždy v nic,bez ohledu nazávažnosti jakékoliv části či oddílu onoho „čehokoliv“,jež by se zde mělo stát.
Když jsem takto smýšlel,spřádajíc staré mýty kmenů Iaudeje,tu cosizarazilo mou osobu,mé myšlení,ba mou samotnou existenci,cosi strašlivě,ažnesnesitelně výrazného a přece skoro nepostřehnutel­ného.Po chvilce,kdyjseem již počal váhat se to stalo znovu.A znovu.Až nyní počal jsemchápat,že to,co vídám jsou záblesky velmi jasného světla.Znovu a znovu se takdělo,až jsem konečně dokázal pojmout hypotézu,z kterého místapřichází.Chtěl jsem se tam ihned vydat,ale tupá bolest v noze,jako následekpádu,mi připomněla existenci děr a můj původní problém.Stál jsem tedy dálskoprněle na místě,počítajíc intervaly,
jež se ,k mému nevýslovnému štěstí prodlužovali,takže posléze jsemmohl dokonce zahlédnout odraz svého okolí:stál jsem na šedé,neudržovanésilnici,jež na mnoha místech již prezentovala známky opotřebení,ježv některých místech gradovali do vrcholné podoby obřích děr,jež jsem popsaldříve.Až nyní mi došlo , jak byly obrovské.Nakonec se intervaly prodloužilynatolik,že jsem mohl,
postupně,jít vpřed,kus po kuse.Když jsem získal dostatečný přehledo přibližné vzdálenosti sousedních děr a přemístil se do lokace,jež bylapodle všeho počátkem nejschůdnější cesty skrz město.Tedy alespoň jsempředpokládal,že uzřím město,ale když jsem pozvedl oči ,neviděljsem,v momentech světla,zhola nic kromě silnice,jež byla široká odhadem asi20 sehmů a za jejímiž okraji jsem spatřil písek.Ohlédl jsem se zpět,domíst,odkud jsem zřejmě přišel a zahlédl jsem jak cesta prochází řadougigantických sloupů,jež,podle své velikosti nemohli být ničím jiným než Sloupyz Do.Cesta se proplétala „zikzak“ mezerami mezi asi desetiz nich,v prví mezeře pak vstupovala cesta na druhou stranu.Dále zpátkypokračovala silnice kam jen oko dohlédlo a klikatěla se v nekonečnýchzáhybech pouště.Přesto musí každý,kdo toto čte vzít v úvahu ,že jsem viděljen v krátkých intervalech,kdy se objevovalo záhadné světlo,takže některéúdaje mohou být značně zkreslené.

Jelikož jsem nemohl jen tak necině civět kamsi dozadu a jelikož jsem sibyl ,zcela oprávněně,nejistý trvalosti světla,otočil jsem se a vyšel vpřed.Kdyřjsem tak učinil,dlouho jsem byl niterně „němý“,ale přece jen jsem počal jaksiuvažovat a dospěl jsem k závěru že divit se čekumkoliv,za zcela mimořádnýchokolností mé situace,by bylo čiré bláznovství.Stejně jsem však nemohl vystát to,že stále mizející světlo představuje pro mou mysl záhadu,jež není schopnarozluštit.
A jelikož jsem nemohl uzřít zdroj světla,popadla mě touha uzřítalespoň zdejší nebe,abych zvěděl,zda-li zde zcela chybí nezemská tělesa či jinéobjekty,jež by mohli odrážet paprsky trojitého slunce.Ihned jsem taki učinil,ale neviděl jsem nic než černou masu-a to i v obdobíchsvětla.Myšlenka na světlo mi vnuklo poznání,že s pohledem vzhůru je jaksi„bližší“-důvod byl zcela „prostý“.jak jsem záhy zjistil,když jsem sez hlavou vzpřímenou ohlédl na strany:ve vzduchu,ve výšce mnoha sehmů jsemspatřil svítilny z mě neznámého kovu, jak se,bez jakéhokoliv vnějšího vlivu(neb panovalo absolutní bezvětří) rytmicky houpají tam a zpět.A právě tímtopohybem se světlo svítilen vždy mírně „pozvedlo“,zas­tavením však nastalaabsolutní tma.Svítilny vedly ve vzdušné linii spolu s cestou,přesto však seale s přibývající vzdáleností zvyšovala jejich výška,až dosáhla velikostisnad jednoho či více uhmů.Takto zmámen jsem stál a až po notné chvíli jsem sipovšiml,že svítilny zpomalují své pohyby,čímž nastává delší tma,neboť dobazastavení byla čím dál delší.Až teď jsem porozuměl ,že musím věru spěchat,pokudzde nebudu chtít strávit věčnost v naprostém nic.

Rozběhl jsem se z plných plic,přeskákav díry,jež nyní nabyly zdání“(v četbě vynechána jistá část pro čirou nezáživnost),“se přede mnou počaliv dálce rýsovat jakési matné obrysy.Již jsem počal doufat v přítomnostlidí a tak jsem notně zrychlil.Pádil jsem rychleji a rychleji,přímo úměrně sezmírajícím světlem a neměl jsem jinou myšlenku než dorazit „tam“.Nedbal jsemněkolika menších škobrtnutí,jež mne málem zahubila a pádil jsem s ještěvětší zuřivostí.Už tam budu,už tam skoro jsem…………

Stál jsem před obrovským plochým kamenem,na němž bylo archaickým jazykemnapsáno (světlo ještě k přerušo vanému čtění postačovalo) ,jam jsem pečlivě„složil“ dohromady:„Zde bylo stálo Do,nejstarší město v Iaudey,než přišlasmrt Ničeho a nezanechala ničeho.“.Šlo tedy o mrtvou stélu **** za Do!Taktady jsem tedy skončil,na jednom z konci světa!Zde tedy bylo posvátné místohorských kmenů z Periklových hor,zde leželo město,zničené smrtí„ničeho“,známou více jako smrt „rozmačkáním“-kdy překvapení lidé nacházejí celáměsta a veškeré jejich okolí rozdrcena na prach.Původ tohoto „úkazu“ až dodnešní doby nebyl vysvětlen,přestože se vyskytuje dodnes,třebaže vzácně.Různéz kmenů Iaudey se s tímto problémem vypořádali různě:kmen Aiferů počalžít kočovným způsobem nomádů,v naději,že neustálým přemisťováním se vyhnezkáze,Kmen Aispo odešel v několika vlnách svého osobního exodu na jihsměrem k Sodonnii a nechal svá města a paláce chátrat ,až se nakonecrozpadla sama,bez cizí pomoci a kmen So počal žít na mořích,jež obklopujíc HoruČasu na třetím konci Iaudeye.Avšak…………­.“

Zbytek deníku nebyl dočten,neb byl již tak moc zdlouhavým a těžko čitelným(neb to vše bylo napsáno na jediné straně papíru,jak si Aion nedomyšleněusmyslel) a navíc jeho kvalita byla zkalena tím,že jeho autor jej vlastně nemělkdy napsat a rovněž tím,že touto dobou již ohromením přestal přemýšlet a byl naúrovni divokého zvířete.Proto zbytek bude vyřčen takto:

III

Jehoshaphat tedy stál před stélou,za níž se nenalézalo zhola nic,jen pláň,posetá ruinami desítek a desítek domů zamáčknutých do absolutníplochosti.Věděl,že kdyby šel dále,spadl by z okraje s věta.A tak tamjen stál a hleděl do prázdna,jež se rozprostíralo za ním.A uprostřed téprázdnoty uzřel opět onu šňůru lamp.A tam v dáli,v místě,kde řadakončila,zvedal se vertikálním směrem nepatrný pruh.Přesto však,při delšímpozorování,bylo jasné že je mírně skloněn do určitého úhlu,v němž,pokud tosvětlo povolovalo,se­trvával po takovou dobu,že téměř nepozorovaněpřecházel vysoko nad blízkými lampami,na pozadí černé masy,k níž ovšemsměřovala tak pomalu,že zrovna dosáhla konce,za níž se blištily hvězdy a měsícv úplňku-neb ona černá masa nebyla všeobsahující tmou,jak si byl původněmyslel,ale skutečnou masou,jež měla počátku i konce.A v okolí onécesty spatřil mrňavé,mihotavé body,pronásledované čímsi menším a mnohemnezřetelnějším­.Kdykoliv ono menší přilétlo k onomu většímu,to většízmizelo. Jako v snu,ostatně tak se pohyboval již delší čas,neboť odurčitého počtu zázraků už lidská mysl není schopna vnímat a přežívá na holýchinstinktech,šel pomalu kupředu skrz pláň,krok za krokem,až nakonec uzřelz dáli se přibližujícího mola,či molu podobný hmyz, obrovské velikosti ,ježnesměřoval přímo k němu,ale kamsi v dál.Než však všedopozoroval,záchvěv větru,celé hodiny nepocítěný,jej v momentě nejistotysvrhl přímo z okraje světa.V první chvíli si ani neuvědomil,že padá akdyž milosrdné zastření se z jeho mysly rozplynulo,nepočal křičet,jakojiný,neboť jeho mysl se do této doby již téměř rozpadla.Místo toho počal tišešepat modlitby k starým, zapovězeným božstvům,ani neberouc v potaz,žejej uprostřed hořečné modlitby plné slz uchopily ze stran obří tykadla a počalase na něm usazovat mazlavá tekutina,jež by znalci zvířeny Iaudey prohlásily jakoprojev počátku trávícího procesu.Zvíře,jež bylo Jehoshaphatem se nechalo néstabsolutně bez odporu,avšak jen do chvíle,kdy počala kyselina pálit-poté sebouzačal ten bývalí člověk zmítat a mlátit a s velkou náhodou nalezlv kapse malou dýku,jež,spíše z instinktu,než z nějákéhopřemýšlení,vrazil molovi do oka.Ten jej sice pustil,ovšem do širéhoprázdna.Padal několik vteřin,než si uvědomil,kde se nachází a počal sebou škubatv zoufalé naději nalézt záchranu-a tak se mu podařilo zachytit zavýhonek,jež čněl z černavé masy,jež se rozprostírala na zenitu.Po chvíliváhání,neboť rozum ještě zcela nebyl doma,počal opatrně,kus po kkusevystupovat,hledajíc kořen či lijánu se zbožným očekáváním a děkováním svému Bohuza každý jeden nalezený.Takto se lopotil snad dvě hodiny.Konečně však sevyškrábal na poslední výspu vrcholu a stanul na vrcholku Krále Hor. A navrcholu Himanavánu:

IV

Stanul před kamenným válcem,jež vyrůstal z prostředku horu,vysokýsnad tisíc sehmů,byla nedokonale kulatá,s hrubými rohy,jež nemělv celém svém tělese jediný vchod.Ano,vchod,neb k jistému místuu paty válce vedly staré,
rozpraskané schody,jež končily v místě,kde by jeden každý čekaldveře.Za věží byla,ponořená v mlze,obří,dlou­há,popelavě šedámasa,ovšem tentokráte několikanásobně menší a navíc viditelná jasně od okrajek okraji.Největší překvapení však bylo,že ona věc se pohybule a směrem odní přicházeli obří závany větru,jež ,jak v okamžicích světla jasnězpozoroval když se ohlédl dolů,zvedají v daleké poušti do vzduchu tunypísku a odvrhávají je neuvěřitelnou rychlostí-zde tedy původ jeho prvotního„pohazování“ .Trvalo to dlouho,než mu v zatemnělé mysli vyvstal obrazkřídla-a byl nucen uznat,že tomu vskutku tak je.Křídla,neboť po chvílishledal,že byli celkem dvě,neuvěřitelně obrovská,se neustále pozvedala adopadala se smrtící silou.
Vyrůstala z povrchu samé hory a na svou velikost byla opravdu ažšíleně rychlá.
Celím tím okolo byl tak zmožený,že se mu pod tou tíhou podlomilakolena.Když tak klečel v blátě,přidržoval se,nechtěně,stěny kamennéhoválce,jež ho ale brzy odpudila svou slizkostí,uslyšel kolem sebe jakési tlumenésyčení.Když mírně pozvedl zrak,uzřel skupinu podivně zkroucených bytostívelikosti člověka,je ovšem měli těla tak zkroucena,že se nepodobala žádnémuživému zvířeti z celé Iaudey.Jejich těla byla průhledná a nedekorovalo jevůbec nic,ovšem snad ani nemuselo,neboť nevyhlíželi ,že by se rozmnožovalipohlavně a že vůbec vlastní reproduktivní,či jakékoliv jiné orgány.Šlypomalu,došlapujíc na tlustá „chapadla“,jež se svým umístěním v „dolní“ částiaspoň těla mírně podobali lidem.Byli naprosto průhlední.“Nesli“ v několika„horních“ „chapadlech“ jakési kamenné,hrubě tesané koule,z nichž nemotorněodsunovali „poklopy“.Z těchto kamenů vylétli jacísi malý ptácis hlavou mšic a ihned poté se rozlétli neuvěřitelnou rychlostí jistýmsměrem a o pár chvil nato z nebe spadl jeden z obrovskýchmolů.Při pozornějším pohledu zjistil,že „ptáci“ létají i ke stranámhory,směrem od nichž se opět ozval zvuk bezcílného pádu prostorem.Z těchtostřípků nakonec Jehoshaphat sestavil jakous hypotézu,z níž odvodil že bymoly snad mohli být jakýmsi druhem parazitů,jež se přiživují na hoře a jež titotvorové postupně odstraňovali.Chvíli na ně bezcílně zíral a málem zapomněl nasliz,jež mu stékal mezi prsty.Nebyl si jist,jestli ho zahlédli,ba jestli hovůbec MOHLI zahlédnout,neboť evidentně neměli žádné oči.Ale zřejmě ne,protože seobrátili a počali odcházet kamsi daleko,ale předtím,než mu zmizeliz dohledu se otočily a počali provádět pohyb,jež se dal s notnoudávkou představivosti nazvat „klaněním“.A to „klanění“ kamenné věži.Chvílipřemáhal nelidskou touhu je sledovat a zjistit,kam jdou,ale přece jenom se murozum po malých dávkách vracel a tak od toho upustil,přesto si nedokázalodpustit,aby nepostoupil alespoň o malí kus a na špičkách nepozoroval,jakony beztvaré eminence mizí mezi jednotlivými kopci.Za posledním pak uzřelněkolik chabých obrysů,jimž se mizející skupina začala stále více podobat,ažsplynuly docela.

V

Až když notnou chvíli zíral do prázdna si uvědomil,že začalo pršet anebyla to ani v nejmenším neviná sprška.Když trochu poodstoupil od tělavěže,pocítil notně silný vítr a věděl,že,pokud nechce promoknout na kost,bude semuset pod něco schovat,jelikož plochá věž mu nemohla poskytnout ani tu nejmenšíochranu.Měl ale stále na paměti ony tvory,klanící se věži a tak postupoval conejobezřetněji­,ohlížejíce se na každou jednu stranu v až příliščastých intervalech.Takto se doslova brodil proti větru s deštěm,jež semezitím stočil proti němu,ač byl před pouhou vteřinou za ním a jež mu brániltéměř v jakémkoliv pohybu.Takto se mořil půl hodiny a už opravdunemohl,vždyť, a to si uvědomil teprve nyní,nespal celé hodiny ,místo toho konalnamáhavé pochody a výstupy,jež by i dopočatého člověka už dávnozlomily-nepředstavitelná zvláštnost toho všeho bylo asi jediným,co ho dosuddrželo na nohou,ale příval světských starostí uvrhl i jeho mysl zpětk čistě tělesným potřebám.Několikrát padl do bláta a jen s krajnímvypětím se opět postavil na nohy.Vždy ho pak téměř srazil náraz větru,jež,zřejmědíky množství kopců a vršků,necítil předtím při zemi.Takto dorazilk skupině kamenů,směřujících k nebi.Bylo jich zde několik tisíc atvořily snad jakousi uzávěry primitivních tunelů,ježto by se k ničemujinému při své mohutnosti nehodily.Všiml si,že vítr mírně poodvalil jeden kámentak,že by se pod něj mohl zcela bez problémů schovat.Viděl,že kámen je mnohemširší než díra a tak že by se i při nejprudším sesuvu půdy nemohl do nísvalit.Rovněž jeho tvar v poměru k tvaru díry umožňoval jistěbezproblémové dýchání,jelikož kámen byl delší jen ve dvousměrech,v ostatních (hlavně v nově rozšířeném otvoru ve předu) mělmnohem menší délku.
Nerozmýšlel se dlouho a ihned vskočil dovnitř,ovšem přepočítal se co dohloubky,jež si ani neověřil a tak dopadl dost tvrdě na nohu.Navíc i zdebyla voda,ikdyž jen několik milimetrů,což se dalo v dřepu vydržet.Opřelhlavu o stěnu před sebou a usnul vyčerpáním.Spal klidně až na občasnébublání,odkudsi zblízka,které ovšem nebylo dost silné,aby ho probudilo.

VI

Ve snech se mu míhali úlomky a fragmenty všeho,co za poslední dobuzažil:starce v červeném,pádící řeku,nepronik­nutelnou tmu pouště,horuuprostřed nebes.Bohužel si nebyl schopen utvořit ucelený obraz,neboť ho stálerušilo neustále sílící bublání,jež již dávno zanechalo své dřívější mírnosti.Ačse snažil si za každou cenu odpočinout,ne­vydržel to a otevřel oči.Viděljen hlínu.Zprvu mu trvalo ,než si uvědomil ,kde se nachází a než s tímskončil,přerušilo ho stálé sílící bublání,u kterého po nevelké námaze určilsměr a ohlédl se.V tom momentě však na jeho rameně přistálo slizké,kapajícíchapadlo,jež vyrůstalo z rosolovitého těla bez jakékolivpravidelnosti­,z jehož nitra se na povrch stále agresivněji draly celémyriády bublin a působily onen i uprostřed bouře rušivý zvuk,jehožexistence si však Jehoshaphat najednou ani nevšiml.Zíral na neklidný povrchbeztvarého těla a v záchvatu šílenství se mu zdálo,že se jednáo jistou formou komunikace,že se mu věc bubláním snaží něco říct.Jistě byto v příčetném stavu ihned popřel,ale přesto ani nyní netušil,jakou pravduve skutečnosti má.
S každou vteřinou byl více ztuhlí,ale věc neměnila ani svoupolohu,ani bublání nepolevovalo,naopak bylo čím dál hlasitější a mocnější.Kdyžpočal zrakem mírně těkat,tu koutkem oka zahlédl u své nohy kámen.Věděl,žeje to nemožné,ale přece jenom se odhodlal a počal se shýbat co nejrychlejimohl,přesto ale žalostně pomalu.Věc však,jak se zdálo,to buď (nepochopitelné!)vůbec nezpozorovala,anebo jí to bylo jedno a jen pokračovala v bublání.
Konečně sevřel kámen v hrsti a s bolestí a štěstím shledal,že jenotně ostrý.Pak se pozvedl a strašlivou rychlostí rozpáral věci místo,kde byčlověk čekal obličej. Skrze porušenou blánu,jež byla zřejmě poměrně tenká,sepočalo valit cosi modravého a nelidsky slizkého a počalo odkapávat do vody,kampo chvilkovém váhání počalo vytékat proudem.S tře­soucími se údyvyskočil Jehoshaphat ke stěně a počal se po ní skřábat k vrcholu.Když užbyl skoro nahoře strhlo jeho pozornost nazpět opětovně obnovené bublání-voda,ježbylau země se smísila s modravým slizem a počala,po celé své délce vydávatstatisíce bublin,zatímco původní „tělo“,nyní odhaleno jako bizarně tenká blánase počalo ve vodě rozpouštět právě na onen modrý sliz,jež předtímudržovalo.Šokem by málem spadl zpátky,ale nakonec se v posledním momentězachytil okraje a jediným švihnutím se dostal zpět na povrch.Déšť ani trochunepolevil a vítr snad zdesetinásobil svoji intenzitu-nebyl však jako vítr„křídel“,který přicházel v pravidelných intervalch a v zavedenýchsměrech-tento vítr vál rychlostí neustále se měnící a i směr byl každýchpět vteřin jiný,takže držet balanc bylo zhola nemožné a tak spadl na zem aošklivě se trefil do čelisti.Bohužel ani nyní mu nebyl dopřán klid,neboť jedenobzvlášť silný nápor vzduchu uvolnil jeden balvan a vrhl ho obrovskou rychlostídopředu tak,že ho minul o ne víc než jeden sehm a zmizel v dáli.Kdyžse balvan uvolnil zaslechl z díry,do které zaručeně nevstoupil stejnébublání,jako z té ze které zrovna unikl,navíc tlumeně je registrovali z okolních jam.Ve chvíli kdy balvan vzlétl bylo to bublání stejněneručité jako předtím,ale několik vteřin poté se zvrhlo v něco,co by šílenámysl mohla označit jako „vzdech“.Napřímil mírně hlavu,aby zjistil možnou„příčinu“ a uzřel věž,do níž vítr balvan zarazil minimálně na dva sehmy.O pár chvil později se celá hora pohla takovou rychlostí do strany,že sevětšina balvanů skutálela z jejího okraje.S nimi sletěli Jehoshaphat a zachránil se pouze tak,že se zachytil okraje jiné díry,cožbylo teď docela možné,protože se nyní hora nacházela v úhlu dobrýchpětačtyřiceti stupňů.Teď mohl klidně sledovat,co se v díře nachází a nalezlv ní další zásobárnu modré bublající vody a kolem několik prázdnýchslupek-podobalo se to tak jistému nepředstavitelnému druhu kompostu,až by seboučlověk bez uzření všeho předcházejícího zatřásl jako v epiteptickémzáchvatu,ale s mužem z kmene Kašoi to již nemohlo ani hnout.
Když se pak podíval za sebe,uviděl obří,nepředsta­vitelnývír,o velikosti neščetněkrát větší než hora sama.Přibližoval se nesmírnourychlostí,takže hora se mu nemohla,ikdyž neustále mávala křídly v naprostošíleném tempu,zcela vyhnout.Vír nebyl pravidelný a tak se jeho protáhlejší částco chvíli vyšvihovala vpřed a otřásala horou tak mocně,že z jejího povrchusletělo několik desítek kamenných monolitů,ač o váze snad několika ehmenů***** a počali zuřivě vířit kolem.V dálce (či snad výšce?) mohlpozorovat,jak se shluky těch zvláštních tvorů shromažďují před kamennýmválcem,jež ležel téměř vodorovně,a snaží se umístit obrovské kameny (jež“nosily“ s až překvapivou rychlostí) do trhliny,ale neměli se zjevně kdepořádně zachytit a co chvíli spadli za jeho hlavou do nelidských hlubin.
Sama hora se teď nakláněla ze strany na stranu a to jak působenímvětru,tak zásahy monolitů,užitých na způsob projektilů.Při jednom takovém nárazubyl Jehoshaphat vymrštěn přes celý povrch až k věži,do jejíhož nitranásledně vletěl.
Spadl poměrně nenásilně,jelikož se nízko pod trhlinou nácházela podlaha,
lemována neuvěřitelně hustým kobercem.Přesto ale byl náraz tak silný,že nanotnou chvíli upadl opět do bezvědomí.Sny z nitra jámy byly znásobenytekutou hrůzou a šíleným letem skrz vzduch i pitoreskními obrazy marnéhozápolení okřídlené hory s vírem.Jedna věc jej však tentokrát zarážela,i v snech-že nic neslyší, respektive,že žádný z výjevů mupředstavovaných není doprovázen zvukovou reprodukcí-ať už bublání těchnevýslovně odporných,bez­tvarých „měkýšů“,či šílené kvílení gargantuovskéhovíru.Brzy,poma­lu,ale jistě,zmizeli všechny zvuky ,jež si ještě vybavoval anásledně vše zahalilo strašlivé,řvoucí Ticho,jež lidská mysl není s tovydržet-probudil se a uzřel před sebou,ve výšce několika sehmů nad povrchemkoberce,dlouhou­,morově žlutou,úžasně pokroucenou postavu,u nížnenalezl žádné oči a jejíž „ruce“ byli mnohé a nespočetné,ovšem zdeformované dovšech možných stran,úhlů a velikostí,přesto však „rašící“ z jednotnýchkloubů na výrustcích jež se vzdáleně podobaly lidským pažím.Nikde nebyla vidětústa-a jediné,co slyšel předtím,než se mu definitivně zatemněl zrak bylnepříjemný,fičící zvuk,jako když z uzavřeného prostoru uniká vzduch.


On ,na cestě do svojí říše,byl pojednou vyrušen i ze svýchtisíciletých kratochvílí,neb jeden z kamenů jež zneuctil jeho věž vpustilpředtím omylem tu složku éteru,která by jej zabila,kdyby se jej kdydotkla.A tak museli jeho sluhové ještě dlouho pracovat,než se mohlKuropalates vydat na zpáteční cestu do svého odporného panství.

• uhm-ca. 2.6 km
  

** sehm-ca. 1.2 m
*** ahm-ca. 0.96 cm
**** mrtvá stéla-obdoba morového sloupu
***** ehmen-2.37 tuny