Nokturno.net / tvorba / dílko

Sins forgivable and the other kind


**Odpustitelno**

Zabil ho a zavyl:„Je-li to moje dítě,pak ať se prolije mléko,je-lichánovo,ať se prolije krev.“Vylila se krev.Sebral tedy Gesar Dugmo a vzdálil seodtamtud.

Gesar ze země Ling


**Neodpustitelno:**

I Iaudea

Za nepřístupnými­,nesčetnými vrchy a skalami Periklesových Hor senalézá země Iaudea.Není to však země Judská,nýbrž země,z níž vzešel tennárod v dobách více než prastarých.Země Iaudea byla obydlenou po nesčetnévěky a teprve několik staletí po odchodu většiny jejího lidu do Aegypta (jakfalešná to volba) zemřel Athanimyah, poslední z jejích králů,jehožnahradili na veškerá století na vladařském stolci Patriarchové celéIaudei,pocházející z rodu Krále Perikla ze Sodonnie,jež poprvé sjednotilcelou tu rozlehlou zemi od Arythamasu po Mathanniah.
V dalších staletích lidé v té zemi vzhlíželi k jejich Bohua konali své obřady v desítkách svých chrámů,s hrůzou se obraceje poproudu obří řeky Ataxis k zemi,jež se rozprostírala na jejím konci,tam,kdestékala z okraje světa.Ta země tam neměla jména jiného,než země Jedenáctéhokmene a nikdo na jejíá půdu nevstoupil od zbudování světa,stejně jako nikdoz její půdy nevystoupil na tu okolní,neboť jednak žádná loď nemohla ploutproti proudu Ataxis a každá byla nemilosrdně smetena z povrchu Zemského donekonečné propasti a rovněž proto,že na druhé straně té země se rozprostíralaSambation,ohnivá řeka,po níž nepřiplula žádná loď od neskonalého šerověku,kdyúdajně na korábu z kamene připlul zbudovatel Sodonnie,Král Budu,ježv ní pak vládl neskonalé věky,dokud jej armáda sjednocenných kmenůz okolních hor v čele s Prvním Zachariášem nesvrhla a údajněi nepřipravila o život,ač prostí lidé věřili,že Budu nemůže zemřít,protože se nikdy nenarodil.Zachariáš se pak stal prvním Patriarchouv Sodonniu a vládl zbožně a striktně,dokud neskončili jeho dnoví a nebylzvolen Patriarcha Uthanapišim,jež byl podle starých kronik nejzdravějšímz můžů,jež prošel celá města nakažená morem a nenakazil se byť jen vzdáleněa jež jednou rukou dokázal uzvednout váhu tří mužů-tento Patriarcha počal pojediné audienci,jež udělil v třicátém roce jeho vlády neznámému,chřadnout,až bylo jasné,že do měsíce zemře (a mnozí nekalí jazykové počalidebatovat ohledně zprávy ,jež podal velitel palácové gardy,který sám bojovalv bitvě o Sodonnii,že návštěvníkem byl sám Budu).Pak byl usedl Malak atak to šlo až do doby,kdy Druhý Zachariáš otrávil Patriarcha Jephatha a ježzrušil úřad teokrata a nahradil jej svým rodem,z něhož prvorozenným bylRehoboam,otec Periklův.

Tento příběh je z doby Krále Rehoboama III.,syna Mathaniaha,vnukaDruhého Rehoboama,pravnuka Třetího Zachariáše,pos­ledního z„Osvícených“ ,kdo zachovával prastaré vladařské zákony PrvníhoZachariáše,pra­pravnuka Perikla Velikého:


II The visit of young Jeremiah

Mathinyu,Kněz z Rabaši-Marukal,byl vzbuzen klepáním na dveře svéhopoměrně malého chrámu.Povstal ze svého skromného lože a podporován dřevěnou holí(neb už byl tuze stár) se vydal otevřít věřícímu tak horlivému.
Za dveřmi stál Jeremiah,mladého obchodníka,jež do Sodonnie přicestovalteprve měsíc před tím z Mathanniahu u Periklových Hor,kde se měnilzboží hlavně s horskými kmeny (před tím,než je Rehoboam V. rozprášil jakojinověrce kvůli jejich „modloslužeb­nictví“ podivnémuMadochovi,„Bo­hu,jež Nesmí Být“) ,jež se ani v těchdobách ještě neusadili v městech.Byl to mladý muž,sotva dosáhl třicátéhoroku života a zrovna byl zasnouben s poměrně ucházející dcerou obchodníkaprávě ze Sodonnie,krátce člověk s docela slibnou budoucností.Ze svýchzběžných rozprav s jinými kněžími ve městě věděl Mathinyu,že většinounavštěvuje Chrám v Athika-Kabbaš,
v obchodní ulici,kde ho taky několikrát viděl při své cestě naaudienci ke Králi,a tak jej překvapilo,že se zjevil právěv Rabaši-Marukal,čtvrti chudých, kde ani chrám neskýtal žádné poklady anebyl nikdy vykraden také proto,že nebylo co ukrást.Přesto jej ale uvítals přívětivou tváří a uvedl jej před oltář.
Když došli,chtěl se Mathinyu připravit na počátek kázání,jež mělo dohodiny začít,ale Jeremiah jej zastavil a požádal jej,aby zamkl dveře.
Překvapený kněz,již celkem dost nervozní,uposlechl a když přišel zpět předmuže,ten ale mlčel a místo řeči obrátil pohled směrem k oltáři.Teprve pohodné chvíli to vypadalo,jakoby chtěl něco říci,ale když uviděl napnutý výrazkněze,omluvil se a bez dalšího slova,jen s gestem,vyzna­čujícím touhupo otevřených dveřích,vyšel do ulice.
Mathinyu chvíli seděl na lavici,pak se ale nakonec zvedl a jal sepřipravovat na kázání,jež mělo začít už za tři čtvrtě hodiny.

III The Wise Men of Ummirel

Přešlo mnoho času,než si Mathinyu,plně zabraný do vykopávek,jež místníchrámy organizovali v okolí Rabaši-Marukal a při nichž se vykopalo několikmodel a modloslužebných nástrojů,ihned zničených,přes­to,když se tomudostal nemohl toho mladého muže dostat z mysly.Třeba vykonal nějákýhřích,možná zbloudil ve víře,když se tak často stýkal s lidmi z Hor abyl tak zahanben,že se ke zpovědi vydal až na druhý konec města a přestonedokázal Mathinyuovi nic vilíčit.Kněz se rozhodl,že toho mladého muže musíihned vyhledat a vykoupit jeho duši,stůj co stůj.Když si zjistil ,kde se přesněnachází dům onoho muže, vstoupil v něj,nikým nepozván,přek­vapujícotrokyni ,přivlečenou zajisté z řad lidí z Periklesových hor apožadujíc okamžitě mluvit s jejím pánem.Dokázala ze sebe vydat nářečímsvého lidu pouze to,že pán odešel na Sněm Ummirelských Starých. Mathinyupoznal,že není času nazbyt:nasedl na hbitého koně a cválal směremk propasti Zedekemiel,nad níž se konaly schůzky moudrých kněží z městaUmmirel,jež prohlašovali,že je možno se zbavit jakéhokoliv hříchu pietnísebevraždou.Když po půlhodině byl téměř u propasti,zahlédl v dálipostavu,jež téměř mizí na jejím okraji a jež po chvilce zmizela naprosto.Nebylale zoufalý,neb věděl,že za Starci přichází mnoho zoufalých,hledajíc posledníútěchu a to již od časných ranních hodin,byla tedy velká šance,že Jeremiah budestále ještě v řadě. A vskutku,když dojel až skoro k místu,stálJeremiah až úplně na konci ,obklopen těžce oddechujícími starými mudrcis rukama na prsou a bylo vidět,že ho ani vidina blízké smrti a vykoupenínijak neuklidnila.Když se k němu Mathinyu na koni přiblížil,v jehotváři byla znát změna,jakási chvilková naděje,která ale ihned zhasla.Přesto jejvšak dokázal Mathinyu donutit,za použití hrubé síly (neboť kněz dokázalv mládí nalomit strom ručně),aby přisedl na jeho koně,zatímco stařešinovéz Ummirelu zvedali ruce k nebesům a skřehotali hlasy znetvořenýminelidským stářím k ostatním z jejich řad,jež,je nevnímajíce,vrhali sedo náruče smrti.Uháněli na koni a Jeremiah se ani nevzmáhal,ani jinak nebránil aMathinyu mohl tak sledovat prašnou cestu,jež vedla do hlavního města země nabřehu Ataxis.

IV The broken ceremony

Když dojely až k Mathinyuově chrámu,kněz vzal muže a násilím jejzavlekl docnitř,zavíraje za sebou dveře.Následně jej zavřel v malémístnosti,řka,že jej nevypustí,pokud se mu nesvěří.Jeremiah na něj hledělprázdnýma očima a vypadalo to,že už už něco řekne,pak ale opět pohasla jehoniterná naděje a on se ohlédl za sebe,do stínů,snažíc se skrýt svůj zahanbenýpohled. Mathinyu chtě nechtě,aby si zachoval tvář,musel odejít a zamknoutdveře.Takto se to opakovalo několik dnů,ale Jeremiah vždy nakonec vzdal,takžekněz počal pochybovat o správnosti svého postupu.Pátý den večer,když znovudostal v odpověď jen mlčení,přišel k němu do chrámu posel a bylo muřečeno,že jeho chrám byl vylosován pro každoměsíční rozmluvy s Bohem.Počaltedy vše chystat už v ten moment,neb věděl,že to bude trvat velmidlouho.Vytáhl všechny relikvie,vystavil svaté texty a zapálil ohně k vonnýma zápalným obětem.Příští ráno přišel za Jeremiahem jen na skok,předal mu nějákéjídlo a odešel vše ještě znova zkontrolovat,za­pomínaje zastrčit závoru.
Do chrámu na ten svatý obřad přišel kněz z chrámuv Athika-Kabbaš,z Pathanor-Sebek,z Charomu aDeleheromu,Pa­triarcha Sodonnský ,v těchto dobác již pouháceremoniální loutka v rukách vladařových a Vladař sám.Mezi čestnými hostynechyběl ani vyslanec stařešinů Ummirelských,jež neznal předem totožnost onohomuže,jež měl obřad vést a toho,jež před několika dny unesl „adepta“ z„posledního rozjímání“ a byl tedy notně překvapen,když spatřil toho bezběrce,jak stojí před kaplí a sestavuje Urim a Thumim!Neřekl však nic, neboť věděl,žekdyby zpochybnil mandát kněze vylosovaného k vedení Obřadu , zpochybnil byi nepřímo mandát toho,jež losoval a to byl podle legendy samotný Bůh.Nechaltedy,aby kněz pronesl intronizační modlitbu.Než však mohl Mathinyu dokončitrituál,vrazil do hlavní svatyně Jeremiah a strnul.Jediní dva z hostů,ježzde čekali na Boží zjevení,jej znali.Kněz a stařec.A podle pohleduv očích muže z Ummirelu,jež plály „spravedlivým“ hněvem,jako kdyžněkdo ukřižuje vašeho proroka,bylo vidět,že chce využítpříležitosti.Je­remiah,jež svým příchodem všechny notně ohromil,měl rovněžv plánu příležitosti využít,ale v jiném slova smyslu.Zrovna,když počalstařec skřehotat směrem ke králi,že bylo narušeno svaté právo jejich řádu a žezde se nachází onen nanejvýš poškozený, stanul Jeremiah před Urimem a Thumimem apřenastavil je tak,že záře,jež se zjevila,nepocházela ze svého obvyklého zdrojea proto také měla neobvyklou a předem nevídanou barvu.A příliš pozděpochopilo shromáždění,že záře pochází z Jeremiaha samotného,jež nyní stálopodál,zatímco se v chrámu zvedl vítr,jež se brzy změnil vír,jež utvořilv prostoru před Urimem a Thumimem jakousi trhlinu,jež nebylo dost dobřepozrovatelná,již ale rovněž nešlo přehlédnout.A tu se stalo,že počal každýz těch hostů,postupně,ale přece,ztrácet své bytí,jež bylo pomalu vtahovánodo středu víru.

V The Void

Cesta Vírem,jež ti světci zažívali,nebo si alespoň mysleli,že zažívali,senedá vskutku srovnat s ničím,co se kdy vyskytlo na tomto světě.Když sečlověk „podíval“ (jak zcestné je to slovo,když zde k dívání nestačilyoči,ale jakási předtím netušená vůle,spojená se smysly,jež lidská mysl neužívalaod dob,kdy lidé vylezli na souš) jakýmkoliv směrem,uzřel jen beznadějnezpřeházené obrazy a útržky obrazů,jež se od sebe lišily odlišeností neutrinu agalaxie a přesto spolu souvisely nějákou zvláštníchronologií,jež,v nep­řerušených liniích rámovaly nepostřehnutelnéokraje Víru a v jistém smyslu se spirálovitě stáčely do jedinéhobodu,z nichž,jak si alespoň mysleli,je někdo či něco sledovalo, zrakem,jehož zorné pole se zdálo zaobírat veškeré jsoucno a jež v jistém slovasmyslu vedlo jejich kurs.Každý,od povrchního krále až k velezbožnémuMathinyovi,si oddechl,když počali „klesat“ a směřovat směrem od středu,někam kestran.Když se jejich vnímání o něco přiblížilo,uzřelineuvěřitelné,o­brovské tváře,jakoby vytesané do samotné prasubstancevesmíru a jež z obřích,jako svět velkých rtů vypouštěli jakási zmatenáposelství,jež byla ale tak tichá,že se nacházela na samé hranicineslyšitelnos­ti,přesto však několik chabých náznaků toho,co řekly,senavždy neodmyslitelně vtisklo do duše každého z nic,takže žádný z nichse neměl a ani nemohl navrátit takový,jaký byl předtím.
Poté,co zanechali tváře za sebou,před nimi vyvstala krajina,jež senepodobala žádné,kdy spatřené.Rozsáhlá planina,porostlá trávou a obestřenámlhou,na níž se nenacházelo nic dalšího,kromě jediné věci,která se rýsovalav dáli a jež dodávala celé krajině onen tón.Šlo o dost banálnívěc-chodidla,obes­třeného mlhou.Velikost a dálka oné věci nenechávala myslv klidu a společně vytvářela představu o kolosu,jež by bez problémůdokázal rozvrátit celou Zem.
Nejděsivější ale bylo,když se chodidlo téměř neznatelně posunulo a hýčkanánaděje,že se může přece jen jednat o obří sochu vzala za své.Vize všakv momentě zmizela a vědomí se „přesunula“ dále,poznávajíc,že se jejichrychlost definitivně zpomaluje,až konečně ucítili jakousi pevnou půdu podnohama.Pravda­,mluvit o „nich“ je trochu zcestné,protože se v oněchmístech nacházelo jen netělesné vědomí a to bez jakékoliv osobnosti či duchav pravém slova smyslu.Přesto si každý elementárně uvědomoval,že je,což byloklíčové pro pozdější uchování informací.Jakých informací?

VI The Sights of Consciousness

Před užaslým vědomím se rozprostřela krajina obdobná té na jejichZemi.Venku se nacházela alej vysokých stromů,jež ohraničoval rám okna,kolemněhož počali postupně vnímat bílou zeď a z ní vystupujícímístnost,v níž počali rozeznávat skupinu lidí,jež seděla rozesazená popokoji,v němž se dala tušit předešlá hojnost,jež ale v tu chvíli zelaprázdnotou.Muž v černém s plnovousem odříkával jakousi modlitbuv neznámé řeči,jež některým připadala povědomá (přestože by jínerozuměly,ani kdyby zde byli v celé své bytosti) a očividně na něcočekali,ač by dali jistě cokoliv,aby to mohli odvrátit.Každá vteřina navíc bylapožehnáním,ale i to dospělo do svého konce.Vyrazily dveře,vytáhli je ven anarvali je do obřích,dřevěných konstrukcí,jež se uzavřeli teprve,až byli lidénarváni do nitra až po okraj.Pak se nějákým zázrakem dali do běhu a po chvílimizelyv dáli.Všude kolem to sledovali mladí muže,vyzbrojení železems nenávistí v očích,jež nepocházela z tohoto světa a jež nebylaani ničím opodstatněna.To vše viděly,ikdyž si ani nevšimly,že jejich vědomí sepřesouvá spolu s těmi ubožáky.Viděly,jak dřevěné krabice míří do nitraobřích budov,z jejichž komínů stoupal věčně kouř.Uzřeli ty,jež vše stavělyi ty prvné,jež zde zavítaly a také,na prohlídkách,i ty,jež vše nechalyvystavět.A všem myslím (jež zde byly průzračně viditelné,rozhodně ale netak čisté) vévodila jedna myšlenka.
Byla tvořena onou nadsvětovou nenávistí a rozprostírala se všemi směryv oněch omezených myslích.Ovšem ikdyž si byly ony myšlenky podobné,byly topouhé odrazy,odlesky,jež byly do myslí těch nebožáků (jak jinak zvát tys tak zvrácenou myslí) vnuceny a jež ve skutečnosti nebyly jejich.Byla mezinimi ale jakási síť,jakási stopa,jež zřejmě vedla k její genezi.Mysly se poní vydali,aniž se jakkoliv bránily a na cestě spatřily muže,jež seděl zhrbenýv koutě a držel-alespoň v své mysli-svět.U něj byl začátekMyšlenky,tedy lépe řečenp místo jejího největšího „rozkvětu“,neb za ním serovněž táhla síť,myšlenka,kterou vedla byla ale mnohem méně konkrétní a bylav svém zárodku,v porovnání s Tou,jež z ní povstala,více-méněneškodná.
Když ani v dálce širého dávnověku nedohlédli počátekMyšlenky,obrátily se jejich pohledy směrem k muži,jež pořád jen a jen seděla jehož mysl tonula v obrazech zničení a naprosté anihilace,jež zřejmě bylajejím jediným potěšením.To on poručil vystavět vysoké domy a on miloval,jakojediný opravdově,to,co se v nich dělo.Duše toho muže ovšem,na rozdíl odformy,jež zaujímala,nebyla z celku neotesaná a teprve tehdy si uvědomily,žejejí tvář je jiná,než ta,kterou má tělo.A právě forma té duše byla opravdušokující,hlavně pro toho,jež v jakémsi nitru tušil hlubší význam toho prosvou „osobu“ než „ostatní“.Tvář té duše byla ta,jež zářila v nitru mladéhoJeremiaha.S tím poznáním počala vize opět malátnět a brzy si byli všichnivědomi toho,že se opět pohybují,tentokrát ale obráceným směrem,pokud to bylomožno.Opět kolem nich prolétly „kamenné“ tváře a jejich vědomí zamířila směremod víru, nebo to si alespoň mysleli,ale poté si povšimli,že směřují pouzek jiné části víru ,dříve však,než klesli za hranici „horizontu“,uzřeli v„dáli“ další podobné víry, uvnitř nich na „dálku“ cítilybytí,u vzdále­nějších bylo ale tak odlišné,že jej jejich Vědomínedokázala ani v nejmenším rozpoznat.Poté se počali opět tiše,ale neslyšněnořit do svých těl a osobnost se navrátila do těch Vědomí,jako život do VelkéhoBoha Pana,když po desítkách staletí procitl v lesích své líbezné Arkádie.

VII The Punishment

A jakmille bylo nabyto vědomí i osobnost,na­vrátily sei vzpomínky a s nimi uvědomnění.Přes­to,že by rádi nevěřily,to,couzřeli,se nacházelo v tak základním stádiu bytí,že popřít to by znamenalopopřít vlastní bytí a tedy i přestat existovat.Jere­miah,jež dosudstál u stěny chrámu byl chycen a souzen v té samé svatyni za to,coudělal,udělá,nebo zrovna dělá v jiném životě a jeho soud skončiljasně-Patriarcha,král i všichni ostatní kněží vyhlásili rozsudek smrtiodvezením do země Jedenáctého Kmene a následné vhození do mocnéhoSambationu.Byla vybrána loď,jež mohla a měla dokázat,v pravý čas doploutk břehu předtím,než by se zřítila z okraje světa-preventivně byla loďvytáhnuta mnoho set mil nazpět a teprve tam předána pod vedení Jeremiaha,ježjako jediný mohl vykonat trest sám nad sebou,neb nikdo by nemohl odejet avykonat trest a pak se navrátit,neb není možno opustit zemi tu,na níž narážíz jedné strany Ataxis a z druhé Sambation.
Ještě než Jeremiah odešel,rozloučil se s Mathinyuou ,jež za nímpřijel až do toho dalekého města,ikdyž v ten moment nedokázal plynulemluvit,neustále vzpomínajíc na to,co uzřel,měl uzřít,nebo mohl uzřít.
Jeremiah se pouze usmál a odešel na palubu lodi.Když taodplouvala,vytanulo na knězově mysli obvinění,že nechal otevřenou závoru adovolil tak Jeremiahovi
,aby všem v sále,všem jež měli tu moc jej zničit,mohl ukázat věčnýhřích své duše.Když se však nad tím zamýšlel,byl čím dál víc přesvědčený,alespoňpodle toho,co spatřil těsně předtím,než se navrátil do svého těla (neboť spatřildějiny a v jejich prostředku sebe,jak se rodí,připravuje se na Rozmluvus Bohem a umírá)
,že závoru zastrčil,ale že mu cosi předtím vnutilo představu toho,že takneučinil. A když pak nad tím v svém chrámu zamýšlel ,nechtěně došel ažke komoře,jejíž závora byla sežehlá,jakoby dotekem posvátné ruky.

………………………………..
A boj se skončil a vítěz odkráčel,zatímco poražený zůstal nehybněležet.