Nokturno.net / tvorba / dílko

I

Chin byl mým spoluvězněm v pracovním táboře asi rok.Viděl jsem najeho tváři, že ho ani kopance a střeli strážců nedokáží zbavit naděje nasvobodu,což bylo zde opravdu nebezpečné.V no­ci,několik dní poúplňku,když už měsíc počínal mizet,zbrkle mě vzbudil a beze slova vyvedl nadvůr.Nebyl zde jediný strážce a tak jsme bez problémů prošli otevřenou hlavníbranou,což bylo něco,o čem jsem se dávno naučil ani nesnít.Kdybych ještědokázal brečet,jistě bych to udělal,
takhle jsem ale jen zatvrzele mlčel,když mě Chin vedl lesem tak hustým,žeani nebývale silná měsíční záře nemohla proniknout jeho větvemi a vůbec sezřejmě necítil podveden,když mu předtím vyřkli osud a pak jej odmítli dodržet.

Prošli jsme lesem a nakonec jsme dorazili do menší vesnice uprostřed hor.

Neměli jsme žádné peníze a tak jsem čekal,že nás vyženou jako žebráky,alekupodivu se nic takového nestalo.Chin se prostě postavil na dostatečně viditelnémísto a učinil nějaké znamení rukou a ihned k němu přiběhl nějáký mužbatohem.Chin se na něj ale podivně podíval a muž ihned odběhl a po chvíli donesldruhý batoh,který Chin beze slova hodil mým směrem.Když jsem se ptal nasměr,vždycky se jen urazil,jako bych tím zpochybnil jeho znalosti.Nabrali jsmezřejmě směr,který jsme měli a tak Chin počal být sdílnější,takže jeho pozornostznačně polevila a málem jsme padli do rukou ozbrojené patroly,prochá­zejícíokolí a hledající JINÉ uprchlíky z blízké věznice-v houští si násvšimli a začali po nás bezhlavě střílet-mě zasáhli do zad a China dospánku,naštěstí nás ale nepronásledovali a šli dál,zřejmě nás měli za nějákézvíře.Chin byl dlouhou dobu v bezvědomí a ani s pomocí lékůz batohu jsem ho nedokázal postavit na nohy tak,aby hned zaseneupadl.Přenesl jse ho o kousek dál do porostu a rozhodl se tam zůstat takdlouho,dokud se mu nepovede alespoň trochu líp-to mě ovšem překvapil-již tu nocbyl zase na nohou a balil věci k odchodu.Já se ani nebránil,jenže jsem sipřece jen nemohl nevšimnout,že Chin tu a tam blábolí jako v horečce.Mluvilo „tisíci mostech“ a řece „delší než cesta ze země na měsíc“ a občas dokoncepřestal mluvit jakýmkoliv lidským jazykem a vydával tóny,před kterými prachalanejotrlejší noční zvěř.

Procházeli jsme porost po dobu několika týdnů a zásoby by se nám počali užpovážlivě krátit,nebýt jejich občasného doplnění místním ovocem.Chin byl čím dálnervóznější,zřejmě čekal,že narazíme na nějakou vesnici,ano,čekal to užstokrát,ale vždycky se zklamal.Počal jsem pobírat podezření,že,os­labený posvém zranění a v mírném deliriu,nás svedl z plánované cesty do úplnějiných končin Číny.Neodvažoval jsem se ho na to ale zeptat,protožev poslední době počal znovu blouznit.Mluvil o „Hrozném Onoerodim a synujeho,Ninigovi, jediném to nepříteli Y‘ackeie a jeho syna.“

Byl večer,když jsme se rozhodli si na chvíli odpočinout.Posaidli jsme sena dva mokré kameny a chtěli jsme se najíst,když tu kolem násprošel,z nejhus­tšího porostu do,pokud možno,ještě hustšího,korejecv historickém obleku z nejkvalitnějšího hedvábí.Ohlédl jsem se,jestliho Dalmun taky vidí,ale uvědomil jsem si,že to by přece jen nebylo mocuklidňující.Jelikož jsem tedy možnost,že by muž mohl být skutečný,naprostozapřel,hlasitě jsem si povzdechl. Tu se muž zastavil a otočil se směremk nám.Bylo ticho.Teprve když se k nám obrátil a pronesl pár slovv čínštině,ozval se Chinův zděšený výkřik ,protože,jak jsem si uvědomil,simuže předtím vůbec nevšiml.Muž došel až k nám a opakoval pozdrav.Muž sepředstavil jako Saekbullu,což mě dost udivilo,
vzhledem k tomu,že to je prastaré korejské jméno ze stránek GyuwonSahwy, soupisu legendárních vládců Dangun-Joseonu.Muž byl zřejmě velicetrpělivé, protože když jsme ani podruhé neodpověděli na jeho pozdrav,jen seusmál a pozdravil potřetí.Pronesl jsem pozdrav a představil se.Chin udělaltotéž,ale nepřestal muže podezřívavě sledovat.Muž nám pokynul,abychom hosledovali, tvrdíc,že jsme oba jistě naprosto vyčerpaní.Prošli jsme společněporostem,kde bylo světla pomálu a tu nás temnota obestoupila úplně,takže jsmemohli jít jen podle intuice.Tma ovšem zmizela tak rychle jak se objevila avšichni tři jsme stáli na počátku dlouhého mostu,tak dlouhého,že nebylo anividět na druhý konec.Čekal jsem ,co udělá náš průvodce,ten ale bez váhánípokračoval dál a teprve za hodnou chvíli,když už jsme jej téměř nemohlirozeznat,zjistil,že tam nejsme,otočil se a pokynul nám.Pak čekal celou dobu bezhnutí,než jsme k němu došli.Byl dost překvapený,že nás ta cesta mírněunavila,zeptal se,jestli si ještě nechceme odpočinout a když jsme odmítli,otočilse a my ,po vteřinovém váhání, jsme vyšli za ním.Doba,po kterou jsme tak šli,sesnad ani nedá vyměřit.Když jsem se těžce posadil na zem a prohlásil,že bychom seměli vrátit,na tváři muže se objevil ještě širší úsměv něž předtím.Přistoupil kemně,pomohl mi,částečně proti mé vůli,vstát a vedl mě dál,tak pomalu,jako by sebál,že se při každém prudčejším pohybu můžu rozbít.Nechal jsem si to líbit jenchvíli,poté jsem se ihned vyprostil a otočil se,že vydám na spáteční cestu-jenžev dáli jsem z obrovského lesa,který pokrýval stovky kilometrů a jímžjsme procházeli týden, nezahlédl jediný strom,jen jsem viděl,jak v bílémlze v dáli mizí most v jediném bodě na horizontu.Otočil jsem se-takdaleko jsme ještě nemohli dojít-vždyť ani zde nebyl druhý konec mostu byť jenpatrný.Muž se na mě dlouze díval s výrazem zájmu i zklamání.Když jsemse ho zeptal,znovu nasadil ten svůj idiotický úsměv a znovu se mě pokusil véstdál.Znovu jsem se vytrhl,ale tentokrát mé muž neuvěřitelně chytil zezadu za krkdlouhou šňůrou ,která mu vysela z rukávu a počal mě před sebou vést jakodobytek,–nemluvil už se mnou, nedovolil mi pohnout se jinam,než chtěl onsám a občas mě i nakopl.S velkou námahou jsem se ohlédl na China,který za námi mlčky šel,a ihned jsem dostal velmi bolestivou ránu jako odměnuza svou troufalost.Takto mě muž vedl tak dlouho,že jsem postupně přestávalvnímat okolí a má jediná myšlenka bylo jít,jít stále dál,tak,abych už necítilkopance (dokonce jsem si v tu chvíli neuvědomoval ,že mi je udílíčlověk,vnímal jsem je jako něco nevyhnutelného, jejich zdroj za nepředstavitelnýa nezpochybnitelný) takže má veškerá duševní činost příliš nepřekračovalamyšlenkové pochody zvířete.První vjem,který pronikl k mé dosud mlhavé myslibylo volání,jehož jednotlivé části nedávali smysl.Až po chvíli jsem rozeznalhlas,můžův hlas,a poté i slova.Pak jsem procitl úplně.Ležel jsem nachladné,kamenné podlaze nějákého domu,z něhož jsem ale nic neviděl,neboťjediná lucerna byla zavěšená v podivném výklenku nad oknem,jež jsem jakotakové rozeznal jen díky rýhám na horním rámu,jelikož níže už mi večerní hvězdnáobloha splývala se zmodralými stěnami domu.

Ohlédl jsem se,vzpomínaje na zvuk.Muž stál těsně vedle mě.Omluvil se mi zazpůsob,jímž mě donutil pokračovat v cestě,ale nicméně bych nebyl „nikamdošel,ikdybych se vydal tím směrem ,odkud jsem přišel“.Zeptal jsem se na China.Prý spal ve vedlejšímm pokoji.Pak se muž ještě zeptal ,jestli nemám hlad a kdyžjsem řekl že ano,vytratil se.Když jsem tam tak seděl sám,počal jsem hledat vchoddo onoho „vedlejšího pokoje“,jenže ať jsem prošel stěnu od leva do prava aobráceně,nenalezl jsem v kamenu jedinou spáru,jedinou­,sebemenšínepravidelnost,což poukazovalo na to,že je celá stěna z jednoho jedinéhokusu kamene.Že se mi v to nechtělo věřit by vám bylo ihned jasné,kdybystekolem té zdi prošli-byla delší,než jakou jsem u domu kdy viděl a dle světlalucerny vysoko nad oknem,jež samo bylo v nevídané výšce,jsem usoudil,že jei stejně vysoká.Tu jsem počal procházet kolem dalších zdí,ale aniv nich jsem nenašel žádný vchod a když jsem obešel čtvrtou tak ani žádnývýchod.Tu jsem ucítil pronikavou,až nezvykle kyselou vúni.Ohlédnuv se,spatřiljsem muže,jak stojí za mnou a přináší misku s nějákým jídlem ahůlky.Poděkoval jsem a na zemi,jelikož zde nebyl žádný nábytek,jsem senajedl.Když jsem se pak chtěl zeptat na to,proč zde nikde nejsou dveře,muž bylopět pryč.A jelikož chvíli poté zhasla lampa,ulehl jsem a rozhodl sepořádně se vyspat.

II

Ráno mě probudili skřeky orlů,jimiž byl vzduch doslova prostoupen.Posadiljsem se.Světlo v místnosti bylo sice o něco silnější něžv noci,přesto ale jediné okno nemohlo nikomu skutečně stačit.Když jsemv tom světle prohlédl celý pokoj,zjistil jsem,že zde opravdu nejsou žádnédveře.Popošel jsem o krok a málem bych nebyl,neboť těsně vedle mne bylav zemi díra,k níž vedl z téměř neviditelné země jedinýžebřík.Neměl jsem příliš chuť vyzkoušet,jestli bambusový žebřík je tak pevný,jak vypadá a navíc jsem měl jistou hrůzu z výšek,nicméně člověkv situacích,kdy se cítí v naprosté tísni,jedná iracionálně.Počal jsemtedy lézt-a nebylo to nic příjemného,neboť žebřík nebyl,k mému překvapenívůbec připevněn a vítr si s ním,spolu s mým nemotorným lezením,dělalco chtěl a já jsem tehdy prožil nejdelší hodinu svého života.
Ano,byla to přesně hodina,co jsem lezl,ikdyž by se to mělo zdát mnohemdelším časovým úsekem a když jsem konečně došlápl na holou,velice bahnitou zem.
Kolem mě nebylo nic,jen v dálce několik dalších žebříků.Když jsemvzhlédl, užasl jsem-všechny vedly nahoru do domů,respektive jejichvýklenků,zavěšených nad propastí.Až o notný kus dále se domy,vyztuženéobřími tyčemi ve velmi ostrém úhlu ,dostávali na pevnou půdu na vrcholkuhory,jež byla minimálně z této strany tak příkrá,že by šla vyšplhat jens obtížemi-ale na druhou stranu ten,kdo by dokázal takto chodit denodeně potom vratkém žebříku by se snad dokázal vyšplhat i po oné skalní stěně.Kdyžjsem takto počal přemýšlet,upoutala mou pozornost jistá věc v dáli-a ažo pár vteřin později jsem si uvědomil,že to,na co hledím,je hora,jež,ačvskutku vzdálená,sahala daleko nad oblaka a jež musela být,podle mého mínění,jednou z nejvyšších na světe.

Byl bych takto jistě přemýšlel celou věčnost,kdyby mě byl nevyrušilhlas,křičící na mě odněkud zhora.Na žebříku,nesne­sitelně vysoko,se mihotaldrobný bod,jež byl ve skutečnosti člověkem,jež se mnou na tuto nezměrnouvzdálenost rozmlouval.Čekal jsem však jen chvíli,neboť člověk se pohybovalvskutku rychle,takže výšku,kterou já bych zdolával minimálně půlhodinu on slezlza několik minut.Zdálo se,že občas dokonce ani nelezl,ale jen padal volným pádemtěsně podél žebříku,aby se jej mohl včas přichytit.Byl to Saekbullu a přišel semě se zdvořilým úsměvem zeptat,“jestli bych se chtěl najíst.“.Já jsem to ovšemodmítl,stejně jako možnost,že bych se mohl vrátit nahoru.On pouze prohodil:
“Není jiné cesty zde,v Gyu-anu.Mohl bych vám ale jídlo snést sem.“Jižjsem to chtěl zavhrnout,ale on už tu nebyl a s krajním údivem jsemsledoval,jak několik kilometrů vysoko mizí z dohledu.Když se vrátil,neslmisku s rýží a jakousi hustou omáčkou.Snědl jsem jídlo,ale nemohl jsemo něm říci,jestli je dobré,nebo ne,cítil jsem v něm spíš jakousizatuchlost.Přes­to,že jsem jídlo potřeboval,odmítl jsem rezolutně jehonaléhavé žádosti o to,abych ho přece jenom následoval.
Prohlásil jsem ,že bych ocenil,kdyby nás,mě a China, dovedlk nějákému kláštěru,kde bychom mohli na delší čas zůstat.

Usmál se a opět zmizel.Chin sestoupil po žebříku před ním,takže tentokrátmu cesta zpět trvala o něco déle.Chin byl velice pobledlý,ale nechtěl nasobě nic nechat zdát.Zeptal jsem se jej,kde se nacházíme,ale on řekl,že nemáponětí.Když jsem se chtěl dozvědět víc,přerušil nás Saekbullu,jež prohlásil,ženás může odvést pouze nyní.Chin potají řekl,že by bylo možná lepší se vrátitnahoru,já to však principielně odmítl. Saekbullu se opět začal smát.Poté nászavedl trhlinou ve skalách k břehům jezera,po němž se proháněli vysoké,alestrašlivě tenké lodě.Posádka jedné z lodí nás nakonec vzala na palubu,potéco k nim Saekbullu prohodil několik slov korejsky.Ještě nám hodil „glejt“ auž jsme měli zřejmě namířeno k oné obrovské hoře.


III

Propluly jsme úzkou mezerou mezi dvěma menšími horami a konečně se přednámi rozprostřela velká hora Hamwun-Gyo,jak jí nazývali lidé na palubě.Snažiljsme se s nimi o ní promluvit a zjistit důvod,proč plujeme zrovnasem,ale všichni odmítali na adresu hory cokoliv říci.Vystoupili jsme na břeh,kdese rozprostíralo malé město-jediné,které prý mělo domy pří zemi,jak nám jedenmuž z paluby přece jen prozradil.Když jsme městemprocházeli,sle­dovalo nás mnoho očí,ale žádné neměli tu vlídnust,s nížnás přivítal Saekbullu.V pos­ledních domech města už nikdo nežil,jejich staré omítky praskaly a jejich zdi se drolily.
Daleko za městem byl jediný dům,ten,do kterého jsme měli nejdřívevejít,stojící sám a izolovaný.Zaklepali jsme na dveře a otevřel nám číňan,jež seprohlásil za „strážce hranice“.Na prsou měl vyšitý korejský znak,který Chinanaprosto omráčil.Otočil se a chystal se utéct,muž mu ale podtrhl nohy holí a ontvrdě dopadl na zem.Když byl na zemi,tak jej svázal provazem a donutil ho vstát.

Nyní jsem poznal odbodný pocit,jaký asi poznal Chin,když mne korejec vedljako zvíře po tom předlouhém mostu.Číňan po cestě vytáhl z Chinovi kapsy„glejt“ a přečetl jej.Pak jej zmačkal a zahodil.

IV

Šli jsme mnoho dní,občas jsme přespávali v dírách v zemi či navysokých kopcích a živily jsme se podivným druhem rostliny,jež se nacházelav blízkosti kaluží pitné vody.
Ač se to zdá nesmyslné a neuvěřitelné,šli jsme celé měsíce a pořád jsmebyli velice vzdáleni stále větší hoře.Za tu dobu se Chin nesmírně změnil.Nynínemluvil vůbec,šel pouze pomalu,s hlavou svěšenou co nejnížek zemi.Číňan jej už dávno rozvázal a on se už ani neodvažoval se pokusito útěk.

Teprve po době delší než rok a půl jsme konečně stanuly na úpatí hory.Jásám ,když jsem pohlédl vzhůru,jsem odmítal o obrovském počinu,jež byl přednámi ,vůbec uvažovat a jen jsem se s děsem svalil na zem.Číňan se na měsotva obrátil ,jen vzal hůl a počal s ní do mě třískat.Nechal jsem si tolíbit velice,velice dlouho,jelikož jsem to už po všem tom utrpení aninecítil,jen když se mi krev počala hrnout do očí jsem si ovázal čelou kusemz mé košile a vstávajíc,vyšel jsem bez přemýšlení vpřed,jako užjednou,kdysi.

Oba,já i Chin jsme šli bez myšlení,beze slova,nebylo nutnomluvit,neboť nebylo O ČEM mluvit.Takto uběhla doba,kterou mohu nazvat jenpeklem-bylo to přesně stejné jako na onom mostě,jenže nyní to trvalo více nežcelou věčnost a tak jsem postupně počal zapomínat na život tam,ve světělidí,když mě ještě dovolili žít ,než mě zavřeli za zdi tábora a já neměl anipříležitost zeptat se,proč.
Nemohu vypovědět pocit,když jsem slyšel Číňana jak řve jakousi podivnouřečí směrem před sebe,kde k mému úžasu stál rozlehlý palác.Po chvíli ses rachotem otevřeli jakési dveře a Číňan nám naposledy pokynul,abychom šlidopředu.

V temném sále,na vysokém trůnu seděl velice,velice starý korejec.
Nevypadalo,že by si nás vůbec všiml.

Chin se ke mně otočil a prohlásil:“Věděl jsem to už tehdy,když v nocipozoroval znak draka-ale doufal jsem.Pocházím z rodu Kuen-Yuinu,chtěl jsemtě zavézt do Naší země,ale dovedl jsem tě do Jeho země.To,co sedí na trůně,jetotiž Dangun Dalmun,prastarý král Koreje a věčný nepřítel Našeho Pána.Tebepustí,ale já…….Jdi a nechť je ti Youe-Laou milostiv.“.

Obrátil jsem se na muže na trůnu.Stále seděl strnule,jako mrtvola.Odvážiljsem se otočit a pomalu jsem se sunul ke dveřím,které mi otevřeli dva vojáciv zářivých uniformách z červeného kovu.Teprve když jsem stál již venkua dveře se za mnou zavíraly ,slyšel jsem praskání v kostech,to,jak seprastarý vladař sunul z trůnu směrem k jednomu z „dětí“ StvořiteleMěsíců a mému nejlepšímu příteli.

Venku jsem se znovu potkal s Číňanem,jež se,poprvé,na mne usmál azavedl mě do vesnice na jih od hory,neboť,podle jeho slov,bych se tou samoucestou nevrátil ani za celou dobu ,která byla vyměřena mému žití.A já,ježjsem pojednou poznal,že jsem už velmi starý a že cesta sem trvala MNOHEM délenež bych si kdy dokázal představit,jsem souhlasil.Nyní jsme na cestě asi rok,tedy skutečný rok,podle mínění Číňana.Sepisuji toto vyprávění a doufám že sejednou dostane do rukou lidem.Vím,že sám to již nikomu nepovím,na to již nebudumít sílu,o napsání potom nebude moci být ani řeč,proto to musím napsatnyní.Nebojím se,že by velmi starý Číňan mohl zemřít přede mnou.Dovede mne dovesnice a navrátí se k svému domu,aby zde předal mé vyprávění,ale ať by totrvalo,jak dlouho chtělo,on to udělá,protože pak musí odejít strážit svouhranici.