Nokturno.net / tvorba / dílko

Nezdar

Na vrcholu hory vysoké,vyšší,nej­vyšší postával a čekal.Věděl,že tu někdě je.
Skrz listy mohutných stromů slyšel,jak si větve vypráví mezi sebou příběhy,jež byly staré,když byl Jeho stolec ještě uprázdněn a pověčné ticho bylo jediným společníkem nestvořených světů,utěšujíc je svou nekonečnou trvanlivostí v  jejich předhlouhém čekání na prsty,jež by jejich nápad přetvořily v  hlínu a hlínu v  zemi a zemi v  svět.
„Sakra!“ promluvil jazykem,jež ještě neovládal,neb byli noví oba,vlatník i  vlstněný.Byly nezkušeni v  přeměně impulsů Mozkových neuronů v  zvuky,
slyšitelné pro další a mnohé (kdyby tu takoví byli).A  proto,že byl nezkušen ještě v  mnoha věcech,nedokázal zaklít ani zde,na hoře,jež byla v  celém světě nejvyšší (neb zbytek světa ještě nebyl),aby někoho urazil,i  kdyby měl koho a to tehdy bylo dost nepravděpodobné.
Tu uslyšel zvuk.Vzal kámen a mrštil jím směrem,kterým ani nechtěl a tím jej pouze vyplašil.Šupinatý se vyplazil ze svého úkrytu tak,že jej zahlédl,ale jen koutek oka.Znovu mu utekl,svým starým způsobem.
Adam se otočil a odešel,neb jej k  sobě kvůli něčemu zavolal Elohim.Něco se žebry.Uvidíme.