Nokturno.net / tvorba / dílko

Poslední Cesta Německého Majora

„Dávno před zrodem Yaldabaotha a jeho falešných Archonů,jejichžEponymy on pouze byl sjednotil,žili oni a vládli,kde noha Aeona či Šaliho nikdynvekročila a jež nyní a povždy poznám pouze já a devět Králů,jež lidé znají podjejich barvami.“
Kniha Eidolonů,Listy Osmé

„Jüdengessin­del!“.Tak zněla první věta Major VonSträuse v  malém,severo­francouzském městě Valoacre.Toto řekl ihnedpoté,co si odplivl na podlahu obchodu,jež jeho vojáci už ráno rozkradli.Majitelbyl řetězem přivázán k  židli a jen čekal na svůj osud.Major si odplivlznovu, tentokráte muži přímo do tváre a vyžádal si,aby mu bylo dáno něco tvrdéhoa tupého,„Kromě tady tohohle prasete!“.Smích,kte­rá zaznívalz  jejich smrdutých úst plných vyhnilích zubů byl opravdu charakteristickýpro elitu „vyšší rasy“ jíž chyběla jak nordičnost,tak jakákolivlidskost.
Major dostal železnou trubku.
To,co již nešlo nazvat ani mučením trvalo několik hodin a postupně se naněm vyštřídali všichni přítomní a každý si dával záležet (a dokonce mezi sebousoutěžili) aby zároveň způsobili co největší bolest a aby muži nezpůsobilizranění,jež by mu povolila ztratit vědomí a tak být odproštěn od „Bohempřiřčené“ bolesti,jež se mu muselo dostat za „odpornýzločin“ toho,že se narodil.
Smrt přišla až pozdě večer.Jeho tělo bylo naprosto k  nerozeznání odčehokoliv lidského.Tato hrouda nervů,roztrhaných a odtržených,pot­řísněnákrví všemožně přeřezaných žil,byla skutečně odpudivá a normální,lidský člověk byse od ní musel odvrátit s  bezbřehou hrůzou.Ne tak „vyššírasa“ seveřanů (ale nebudeme křivdit celému národu,ten se nechal pouzesvést iracionálním blábolením podceněného malíře,jež se noc co noc modlilk  svému kníru a mluvil o  Bohu jako o  Obergrupenführe­roviSS,neb bylo v  tomto národě stejné množství zvířat,jako v  každém,což sioni nechtěli přiznat,ikdyž i  jejich vůdce raději utekl ze života,než státpřed soudem,jež by hromadné vraždění žen a dětí neprohlašoval za bohulibý askvělý čin hoden největších antických velikánů),ta se ještě smála smíchemopilých opic v  moc velké kleci a ještě do mnoha rozervaných otvorův  hlavě i  jinde strkali cigarety a zapalovali je.

Toto už byla jen chabá vzpomínka,jíž se potají opájel bývalý Majorv  cele ukájel.Čekal,až ho vyvedou před tribunál a on bude předstírat soucita tvrdit něco jiného,než byla pravda,aby nesetrval až do konce svých„nordických“ dní (jak tímto pojmem křivdí všem němcům i  jinýmpotomkům Vikingů,jež si toto nezaslouží) v  jedněch zdech.
Pak pro něj přišli a on začal vyluzovat slzy před členyporoty.A  podařilo se mu to,co jen málo lidem.Byl osvobozen.

O  třináct lét později cestoval letadlem na dovolenou do jednénejmenované země a nalezli v  jeho věcech velkou dávku opia a jinýchpodobných,jež mu byly podstrčeny v  cizím kufru.Odsoudili jej na devatenáctlet.
Umíral mezi padesáti dalšími vězni v  jedné cele,dlouho a bolestně,ažse nad ním jeden spoluvězeň smiloval a podřezal mu krk a nechal jej vykrvácet.

Nečekalo jej žádné nebe,žádná nádhera,žádná oblaka,žádné harfy.

Ale ani žádné peklo,žádná hrůza,žádný oheň,žádné okovy.

Něco mnohem horšího.Seděl v  malé lodi,jež se pozvolna naplňovalavodou a potápěla se.Rozhlédl se a neviděl nic,jen potemnělé,šedé pobřeží,zekterého na jednom místě vyůstal strom,jež se sem naprosto nehodil.Nebyl ničímvýjmečný,ani nijak obrovský,průměrný následek jablečného zárodku.

Pod ním ve vodě se proháněli nelidské věci pytoreskních tvarů s  mnohaústy a orgány.Loď plula jen metr od břehu a už už se blížila tak,že byi  přeskočil,když tu zahnula zpět.Na břehu stála jediná postava au  nohou měla vědro.Major zavolal chraplavým hlasem o  pomoc a tu na nějhleděla ta beztvará hrouda nervů,jež bývala obchodníkem z  města Valoacre.
Vzal vědro a počal vhazovat do člunu vodu.Hodně vody.
A  od,v  čirém zoufalství,počal vodu vyhazovat v  dlaních.
A  jeho oběť neustále přilévala.Výstřel.
Masa nervů a krve se svalí do vod,kde si na ní pochutná to,co zde prostěbylo.
Major využívá své příležitosti a skáče na břeh,Šedý písek přímo šustí poddotekem jeho bot,dotekem,jež neměl být.Rozhlížel se kolem sebe a nevidělo  nci víc než předtím,jen onen strom,tak jasně,jako ve dne.Byl na druhémbřehu na vyvýšeném vrcholu a kdyby byl Major šílený (což nepopírám),tak by sii  myslel,že zuří.Skutečně­,neustálý pohyb větví strašlivourychlostí,v  na­prostém bezvětří,tomu napovídala.
Pak se ozvali kroky.Šustění písku,krok a pak další.Ohlédl se.Za ním stálmuž,jež měl na sobě dlouhou modrou róbu,obličej ostrých,ale nikoliv nepříjemnýchrysů a v  jedné ruce skleněnou kouli,velkou jako oko.
Rty měl modré,a přesto by si toho člověk ani nevšiml,kdyby na sobě nemělsvůj plášť,jež,při bližším zkoumání,odhalil stovky,ne-li tisíce run,symbolů apre-sanskrtských (a jistě i  pre-Harrapských a pre-Mohedžo-Dárských)písem,sem tam prosázených i  klínovým a pre-klínvovým písmem a něčím, co byse ani s  největší benevolentností nedalo nazvat„písmem“.Neměl, oproti očekávání (jaké vůbec mohlo být?) žádnouzbraň,ale Major si byl JISTÝ že to střílel on.
Major podal muži ruku.Ten na něj jen nepřítomně hleděl.Otočil se az  jeho pohybů bylo jasné,že jej měl Major následovat.
Major,jež si po chvíli připadal,jako pes,následoval muže hodnou chvíliskrze neměnící se nekonečné písky,kde nebylo vidět nic,jen tma po každéstraně.Po chvíli jej něco napadlo a odběhl kus stranou a dotkl se tmy.
A  nebyla to tma,ale nejčistčí kámen,temný mramor,jež se lesklvíce,než všechna zář zrcadel z  tísíce Benátek.Tato „poušť“byla jen jakási chodba v  jakési jeskyni.
Podívný zvuk,vzdáleně podobný zapískání,jej upozornil na to,že mápovinosti.Znovu se spustil za mužem.

Cesta byla nedlouhá,ale brzy se stalo,že odnikuď počali vyskakovat kamenya řezat jej do chodidel,čím dál více a víc,až zjistil,že už žádné nohy praktickynemá.Zatnul ale vyhnilé zuby a,oslavujíc monumentální tupost vojenské hrdosti(hrdosti na počet vypálených vesnic,či vyvražděných rodin) se vydal dále.

Cesta pískem skončila dříve,než by to čekal.Najednou stál ve dveříchnízkého domu a díval se na zaprášenou,starou vesnici,plnou mlhy a par,a lidízkroucených věkem.Mladých lidí tu bylo poskrovnu,ale ti,kteří tu byli si jejnevšímali,ale raději seděli kolem velkého kusu mramoru,jež stál uprostřed špatněvystavěného náměstí a hráli na kostně bílé flétny.

Neměl však čas déle toto pozorovat,neboť se mu do ruky přímo zaryly nehtyonoho muže,jehož měl sledovat a jehož se ani na nic neodvážil zeptat.
Muž jej silně potáhl za ruku,div mu ji neutrhl a vlekl jej přes vesnici ažk  pobřeží,kolem několika mála stromů,jež zde rostly a jež byly stejněšedivé a melancholické,jako všechno to,co se zde nacházelo.Brzy došlik  jakémusi přístavu,zbytého ze zbytků dřeva.Jediná autorita mezi ničím anicotou byla malá,železná budka.V  ní seděl starý muž,zkroucený věkem av  ústech chroupal jakousi kůstku,jak to někdo provozuje se stéblemtrávy.Neměl na tváři ani náznak vousu,jako všichni,které viděl,ale měl sám jednuzvláštnost, které si tupý Major předtím neuvědomil.Měl obočí,narozdíl od všechtěch jiných,co zde byli a evidentně žili.
Muž v  budce a muž,který vedl Majora se evidentně znali,neboť spolumluvili v  jakémsi přízvuku a velmi přátelským tónem.Jazyk to byl celkempodivný a přesto mu po chvíli počal Major rozumět.Muž,který jej vedl,řekl muživ  budce:
„Vždycky,když tě vidím,vzpomenu sina….….…..“,ale než to dořekl,muž v  budce sechraplavě rozesmál.
„Ano,ano,už jsem přemýšlel o  tom,že začnu nosit zelenou,koneckonců se odsaď skoro nedostanu,ale­….….….…“řekl a ukázal kamsi neurčitě,spíš jen tak názorně na vesnici.Až teď,když bylařeč o  nějáké barvě,Von Sträuse zasáhlo vědomí,že musí být dnes opravdumimo,neboť si nepovšiml další věci,a to,že toto místo není jennašedlé….….…...toto místo je šedé.
Opravdu,nebylo zde jiné barvy, ani na nebesích,ikdyž zde byla šeďzastoupena v  tisíci odstínech.

Další části jejich rozhovoru už nezaslechl,protože jej vyrušilaloď.Vikingská loď,jež zrovna přistávala u  břehů.Na lodi zahlédl skutečnévikingy,špinavé a neotesané,hrubé muže zbraně,jakými byly ve skutečnosti ane,jak je vykreslila sebepožírající propaganda.Muž,kte­rý bylv  bedně,náhle vyběhl a skřípající železnou závorou zabránil posádcelodi,aby vystoupila na břeh.
Pak vytáhl jakousi dlouho tyč a nasměroval ji až k  členům posádky.
Ti,nezkušení,se rozlítili a jeden mladý viking chtěl muže z  bendy zatyč strhnout do vody.Ale ať se snažil sebevíc,nedokázal z  mužemz  bedny ani pohnout.Ten se na něj jen znuděně díval a čekal,až s  tímkonečně přestane.
Když mladému vikingovy došli síly,zahanbeně tyč pustil.Muž ji stále drželnehybně a čekal.Vikingové neměli potuchy,co po nich muž chce.
Tu se z  ničeho vedle nich vynořila Maorská kánoe,v  níž seplavili Maorové, odění tak jako v  dávných dobách,oznečení na kůži znaky,ježmíti museli.
Muž lodi zahradil cestu na břeh,stejně jako předtím Seveřanům.Pakk  ní nasměroval tyč.Zkušení Maorové mu na dno podivně tvarovanéhozakončení,jež se podobalo lžíci z  kamene,dali několik kusů třpytivýchvěcí,ale zlato bys mezi nimi hledal marně.Muž z  bedny se usmál a odstranilzávoru.Několik Maorů vešlo na pobřeží a odešlo do vesnice.

Muž z  bedny obrátil tyč směrem k  Vikingům a ti pochopili a dalimuži něco cenného,co měli s  sebou.
A  muž čekal dál a Nordičtí plnili a plnili,až jim téměř ničehonezbylo.Pak teprve se muž usmál a odstranil závoru.

Pak připlula ještě třetí loď,ve všem naprosto odlišná od jakékoliv jiné.
Neměla dno a její stěny se nepočítali na páry,ale na tucty.Neměla plachtya posádka seděla ne na ní,ale nad ní,takže pod sebou měli ještě notnou dávkuprázdného prostoru.Každý z  nich měl tvář odvrácenou a díval se kamsistrašně daleko,za šedavé moře.Oni byli jediní,kterým muž z  budky spustilzávoru o  něco pomaleji,sledujíc je bedlivě a nespouštějíc je ani na okamžikz  očí.Opět natáhl tyč.Jeden pomačkaný rukáv jednoho z  cestujících senemotorně a laxně zvedl.Nebylo vidět žádnou dlaň,ani kus ruky a celý rukáv seprohýbal,jako prázdný kus oblečení.Z  rukávu vypadlo cosi mlhavého,co mělobarvu nejhlubší fialové a nejjasnější stříbrné a jistě i  nejmatnějšípurpurové a mnoha dalších,jakkoli jsou takové kombinace nepopsatelné slovy,čičiny.Muž z  bedny neochotně zvedl závoru,ale žádný z  cestujících senenamáhal pohnout.O  vteřinu později všechny jejich obleky splaskly azavěsily se o  stěny lodě.Kolem Majora Von Sträuse jako by něco přešlo, bezjediného zvuku a bez jediné stopy.

Tu ale znovu uslyšel,jak muž v  modrém a muž z  bedny,jež se do nímezitím vrátil,spolu mluví.Několikrát padlo slovo „Antilia“ a mužv  budce se při tom slově nadýmal pýchou a neustále se ohlíželk  vesnici i  po celém pobřeží.A  poté i  jiné slovo,jež Major nedokál identifikovat,a jež muže v  budce zase naplnilo nevrlostí apodrážděnou náladou.
Muž v  modrém pak dostal od muže v  bedně jakési klíče, otočil sea zamířil kamsi na sever.Ohlédl se a Major ihned spěchal za ním.
Brzy dorazili k  jakési ruině bývalého plavidla,jež by nebylo schopnosnad ani se potopit.Bylo zabezpečeno tlustým řetězem.Muž v  modrém vzalklíč, odemkl zámek a odpoutal řetěz.Pak vstoupil na palubu a Major za ním,jakovždy.
Muž v  modrém se posadil a Major udělal totéž,čímž si vysloužil nenávistný pohled.Rychle se opět postavil.Na chvíli se podíval na místo,zekterého vypluli.Byl to ostrov,a na jeho severní části kotvily ještě dalšílodě,ty ovšem nevypadali jako nic,co Major viděl kdy předtím,či potom.Radějiodvrátil zrak a zadíval se před sebe.Svýma očima,jež sledovali toliknelidskosti,uzřel nekonečné pláně moře,jež bylo šedé a bolestné,přesně jakoostrov,jež právě opustili.
Dlouho bylo ticho,ostatně jako předtím.Major si až nyní počal uvědomovat,
že zde není něco v  pořádku.Netrvalo douho a vytanula vzpomínka najeho vlastní smrt.Pohlédl na muže v  modrém.Sebral veškerou svou malouodvahu a zeptal se:
„Kdo jste,kde jsem a co se zde děje?“.
Muž v  modrém,jež celou cestu sledoval skelěnou kouli,jež třímalv  jedné ruce,na něj pohlédl s  opravdovou nenávistí a pak řekl hlasempodobným ráně z  kulometu:
„Své jméno ti neřeknu,protože žádného nemám.Způsob,jakým měoznačují by v  tvém omezeném mozku vyvolal chemicko reakce,které by těnutily toto označení zesměšňovat a tím by jsi mě opravdu nepotěšil.
Kde jsi ti taky neřeknu,protože mluvit k  hluchému o  všechvokálech grandiozní opery je čirá marnost.
A  co se děje?Všechno.A  to je myslím dostačující.“.
Major se odmlčel.Takovou drzost si ještě nikdo nedovolil,k  němu ne.Užuž sahal po pistoli,když tu jeho rukou projela palčivá bolest.Zhroutil se dolodi a tu zjistil,že v  jeho ruce je díra jako po výstřelu.Ale ať serozhlížel jak chtěl, neviděl nic,co by se pistoli jen přibližovalo.A  pakjeho pohled spočinul na muži v  modrém.Seděl tam a chladně jej pozoroval.
Major Von Sträuse se rozhodl být radši sticha,ikdyž se mu na jazyk dralostrašné množství nadávek a nařčené ze „židobolševis­mu“.
V  momentě,kdy se rozhodl,že už nebude dělat potíže,jeho ruka boletpřestala a zranění zmizelo,jako by nikdy ani nebylo.

Tak zůstal stát několik hodin.Hleděl upřeně na díry a trhliny v  lodia v  dřevě a nad ničím nepřemýšlel.
Náhle ale cosi zaslechl.Jakýsi šum,šum a syčení.Z  hrůzou zjistil,ževoda těsně před nimi stoupá a mění se v  bílou páru hustší než ocel,která natom místě stoupala kolmě k  nebesům.Byl pochopitelně rozrušen,ale pohled nastoický klid jeho doprovoditele jej uzemnil.Pak jejich loď projela párou.
Následovala ječící,skučící disharmonie,jako když naráz umírá tisíc koček azároveň někdo tancuje pochybný tanec v  dřevěných botách na podlaze zeskla,za doprovodu skřípavého zvuku nezkušených a nenastavených houslí.
V  dálce se smál Satan,nebo někdo jemu podobný.
To vše skončilo ani ne minutu poté,co to začalo.Nyní už loď brázdilaklidné,nedozírné vody.Vody,jež byly modré a nikoliv šedé,za což Major téměřhlasitě děkoval Bohu,který se od jeho díků jen opovržlivě otáčel.
Brzy už se před nimi rýsovalo pobřeží.Na malém,jinak neobydleném ostrověo  velikosti jednoho menšího bytu stála strašlivě tenká,ale úměrně vysokákatedrála,které ovšem chyběl kříž,na jěhož místě bylo už věky sešlé a větrybičované křížové kolo.
Projeli dál.Natrefili na skupinu ostrovů,na nichž nebylo nic,zhola nic,anistíblo trávy,ani kus kamene,šlo o  zaoblené kusy země,jež se tyčilyz  oceánu.
Muž v  modrém se při jejich pohledu usmál smíchem vrahů,nebodobrodinců a poté se opět zadíval do skla,jež neustále pozoroval.
Postupně,jak cesta ubýhala,počal muž v  modrém ztrácet modrost svépokožky a jednoho rána měl na sobě obyčejné šaty a jen vzpomínka na modrousutanu dokázala Majora upozornit na to,že muž má stále modré rty.

Dva dny na to byly již u  pobřeží zakouřeného města.Všude bylo plnokouře a prachu,ikdyž zde Major žádné auto nespatřil.Všechny obchody byly zavřenéa zajištěné ne jedním,ale několika řetězy.Na ulici nebylo živého,ani mrtvého.

Loď ukotvili vedle velké,opuštěné jachty,jež měla na černých plachtáchvyšito žluté slunce s  třema očima a knírem a vystoupili na břeh.Tentokrátto byl břeh asfaltu,který byl Majorovi tak dlvěrný,narozdíl od kameného blátatoho šedivého místa tam v  dáli.

Prošli městem až se zastavili u  malého obchodu,rovněž zavřeného.Mužv  modrém bez modré zaklepal.Dveře se pomalu pootevřeli a v  nich seobjevilo čísi oko.
„Máme zavřeno!“. ozvalo se zevnitř,ale věta byla podivněpřetrhnuta,když si muž uvnitř zřejmě uvědomil,kdo před obchodem stojí.Odemkl(což bylo pro Majora nepochopitelné­,protože zamčený zámek byl venku),řetězspadl a již byly dveře dokořán.V  nich stál muž tak mezi čtyřmi a pětidesítkami let stáří.Kolem krku měl zlaté hodinky.Obchod byla vycpávářskádílna,všude bylo plno zvířat,vycpaných a preservovaných a ve vzduchu byl cítitpach konzervantů.Muž v  modrém pustil Majora dovnitř a obchodník za nímzavřel a zamkl dveře.
„Co si bude Vaše Veličenstvo přát?“.
Tato otázka patřila muži v  modrém.Ten s  jakousi směsicí úsmevu aodporu ukázal na majora.
„Konzervovat.“.
Marně se snažil Major uprchnout,řetěz i  obchodník byly silnější.
„Nechám vás pracovat.“ řekl Muž v  Modrém a odešel kamsido domu a nechal vycpavače,aby dodělal svou práci.

Dva odešli a dva zase přišli.Tak takto to bylo a bude.U  přístavuu  chatrné lodi stál Muž v  Modrém a obchodník mu pomáhal naložit dolodi obří sklenici naplněnou žlutou tekutinou a německým Majorem.
Obchodník se poctivě uklonil a odešel zpět tam,kde bylo jeho místo.
O  několik chvil již Modrý Král odplouval z  Ciboly se zvláštnímdárkem pro Kuropalatův návrat.


(Vysvětlivky:Cibola je jedno z  bájných „Sedmi městZlata“, případně „Sedmi Zlatých Měst“,
Antilia je bájný ostrov,na němž se údajně nachází sedm měst a o  němžještě v  mých povídkách bude řeč)